Mnohanásobné bravo. Žena beze stínu zahájila v Linci šéfovskou éru Markuse Poschnera

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Režie Hermanna Schneidera působí kompaktně, námět je silně nadčasový, byl podnětný nejen pro Remarqueovu „ztracenou“ poválečnou generaci, dnes oslovuje stejně intenzivně. Proto dnes tak častý režijní posun děje v čase není právě v tomto Straussově díle vůbec problematický. Scéna využívá dynamicky možnosti rychlých proměn, hojně se používá rotační plošiny. S pračkami a sušičkami v dolních regálech, které jsou v ději přímo použity, aby vyjadřovaly příkrý třídní sociální rozdíl. Barak pracuje v jakémsi skladu, zatímco Císař a Císařovna jsou obklopeni romantickými motivy, realita „dělnické třídy“ světa Barakova zase tvrdým pracovním rytmem tohoto světa. Dává se ale najevo, že nejsme přeneseni přesně do časů Hofmannstahlova libreta, nýbrž jsme posunuti do sféry jisté nadčasovosti, blíže soudobé atmosféře. Při zachování estetické vnitřní reality díla, plné symboliky. Barak dokonce řídí na jevišti vysokozdvižný vozík, vida, co musí dnes sólový barytonista vše zvládat… Císař zase v závěru tlačí dětský kočárek moderního střihu… Podstatou pro mne ale je, že jsem svědkem až filmového, dynamicky tvárného odvíjení příběhu, s výbornými hereckými výkony na jevišti. Důraz na sociální otázky námětu je na každém kroku patrný. Režii pokládám ve zmíněné filmové charakteristice za sdělnou, stále spolu přítomná symbolika mnoha scén je solidně čitelná. Pěvci jsou zřetelně vedeni ke srozumitelnosti slova, režii vnitřně přijímají a předvádějí hudební divadlo, jakého nebýváme častými svědky.

Pěvecké kvinteto sólistů, které si nový operní šéf přizval ke spolupráci, bylo dobře zvolené. Všechny charakterizoval prostorově průbojný hlasový fond, schopný dobře překlenout obrovský orchestr a prosazovat se nosností zvuku v prostoru velkého divadla. Což je zde zásadně důležité, slovo má u Strausse a Hofmannstahla obrovský význam. Německý dramatický tenorista v pravém významu daného přívlastku oboru – Heiko Börner v roli Císaře – imponoval temným, barytonálním témbrem průrazného, pružného fondu, ve všech polohách barevně a vokálově sjednoceného, s výraznou dikcí. Imponoval suverénními, pevnými výškami, důsledně příklepem seshora technicky tvořenými. Průraznost jeho hlasu přes veliký orchestr byla obdivuhodná, vysoké tóny suverénně překonávaly i veliká fortissima břeskných žesťů. Roli předvádí i jevištně velmi přesvědčivě. Pro zajímavost – v repertoáru má i Janáčkova Alberta Gregora a Lacu.

V pomyslné hierarchii pětice dominantních výkonů mne nesmírně zaujaly obě sopranistky večera. Zejména Brigitte Keller jako Císařovna okouzlila neobyčejně libozvučným, měkkým a zároveň prostorově přirozeně nosným sopránem lyrického charakteru, ale překvapí i dramatičností projevu ve svém monologu. Její hlas disponuje imponujícími, zářivými výškami, ale dovede rovněž zaujmout delikátními jemnůstkami v mezza voce i v pianu. Vlastně bych mohl říci: nic tak překvapivého u pěvkyně, zabývající se mimo jiné koncertní interpretací Bacha. Umí technicky stylově vypointovat rafinované detaily ve Straussových labužnických, až noblesně delikátních frázích. Stylovým cítěním frázování a jevištně tvárným projevem pro mne půvabná švýcarská sopranistka, působící v Komische Oper Berlin, představovala nejsyntetičtější výkon.

Podobně ale i mladá finská sopranistka Miina-Liisa Värelä, která je naopak typicky dramatickým typem sopránu, v její krátké kariéře již najdeme Janáčkovu Emilii Marty v Helsinkách, či Wagnerovu Elsu ve Vilniusu a v Brémách (aha, tady máme důležitý impulz pro debut v Linci). Mladá pěvkyně nalezla v Linci v závěru představení zvláště vřelý ohlas u publika. V rozsáhlé, rozsahově velmi náročné partii Barakovy ženy našla pro sebe adekvátní roli, kterou dokázala silně přesvědčit pěvecky i výrazově. Její kovový hlas vyniká lesklými, průbojnými výškami, ovládá dramatické akcenty, je jistý ve všech hlasových polohách, výrazově velmi tvárný. Mladá sopranistka má nakročeno k velice nadějné kariéře.

Barvíře Baraka ztvárnil talentovaný korejský lyrický barytonista Adam Kim, působící ve Stuttgartu, vítěz Tagliaviniho soutěže, za nímž již stojí celá řada úspěchů. Baraka vytváří v alternaci s domácím Michaelem Wagnerem (jediná alternovaná role spolu s Poslem). Adam Kim má bohaté zkušenosti z písňové interpretace, což bylo v jeho pěveckém podání role Baraka velmi dobře znát. Cit pro odvíjení Straussových až rafinovaných frází s jejich dílčími vrcholy budoval se zjevným smyslem pro styl. Někdy asi subjektivně přeceňuje míru nízké dynamiky na počátku rozvíjených frází z mezza voce, kdy dynamický úmysl nevychází prostorově tak, jak by zajisté vyšel na rozhlasovém snímku nebo v typu známých přenosů oper do kin s mikrofony nad jevištěm. Vyklenutí vrcholů frází je ovšem krásné, výšky plné, pěvec je muzikálně flexibilní, ale začátky dlouhodechých frází někdy zvukově zbytečně zanikají.

Hlasově závažným, voluminózním Poslem byl Michael Wagner, jenž se střídá v rolích Baraka a Posla s Adamem Kimem. Právě v moderní hudbě dvacátého století a její interpretaci dokáže tento výrazný sólista lineckého ansámblu vždy přesvědčit (jako Barak je v alternaci velice znělý a dobře srozumitelný).

Role Chůvy je ve spletitém vývoji děje zásadně významnou postavou díla. Ztvárnila ji charismatická Američanka Katherine Lerner s krásným, nosným a výrazově tvárným mezzosopránem (pro duben 2018 si uvádí Larinu do Eugena Oněgina v Linci – to bude moc půvabná Larina), herecky roli ztvárňuje plasticky, je výrazná v mimice, není vůbec tradičně démonickým typem, ale právě naopak –  jevištně mladistvě energická, šarmantní žena. Však to publikum instinktivně dobře vycítilo a v závěru večera patřičně potleskem ocenilo.

Barakovy bratry vytvořili v ostře řezaných charakterních figurkách a se zjevným gustem přední sólisté lineckého ansámblu – Matthäus Schmidlechner, Dominik Nekel a letošní úspěšný Mozartův Giovanni v naprosto kuriózně protipólné charakterní figurce – Martin Achrainer. To jsou ty divadelní paradoxy! V nevelké, ale ve vývoji děje významné partii Zjevení mladíka se dobře uvedl mladý tenorista Mathias Frey, se sympatickým mladistvým zjevem i zdravě tvořeným tenorem lyrického charakteru.

Nový šéf Markus Poschner diriguje složitou a mnohovrstevnatou partituru se zřejmým nadhledem, energií, smyslem pro Straussův osobitý styl, snaží se pracovat s dynamikou i s detailem. Orchestr mi připadal naladěn trochu ostřeji, proto zněl tak působivě intonačně čistě v žestích, které svou profesionální jistotou hry ve všech odstínech dynamiky imponovaly po celý premiérový večer. Velmi plasticky a kultivovaně zněly smyčcové skupiny, v tomto ohledu vynikala skupina violoncell. Zvukově nádherně vycházely samostatné orchestrální vstupy, kadence se sólovým violoncellem před monologem Císaře zazněla v krásné úrovni míry zjemnělé kultivace a plasticity frází. Nový linecký šéf Markus Poschner diriguje složité dílo s jasnou představou partitury, s nadhledem, vitalitou, disponuje exaktním gestem, s přesnými anticipacemi proměn temp i dynamiky, o perfekci nástupů sólistům ani nehovoře. Sledoval jsem jeho dirigentský výkon se zaujetím. Krom pár frází trochu nepřesných prvních dob dětského sboru za scénou byla souhra orchestru s jevištěm rytmicky velmi exaktní.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss: Die Frau ohne Schatten (Landestheater Linz 2017)

[yasr_visitor_votes postid="269726" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments