Moje každodenní skládanka: Rozhovor s tanečnicí a choreografkou Markétou Stránskou

Fyzioterapeutku a tanečnici Markétu Stránskou jste před nějakým časem mohli vidět například v choreografii Jara Viňarského Chybění. Nyní se představila sama jako choreografka i tanečnice v sólové inscenací LeŤ, kterou uvedla ve Studiu ALTA. Povídaly jsme si spolu o tom, jaké to je létat, ačkoli máte jen jednu nohu.
Markéta Stránská (foto Vojtěch Brtnický)

V choreografii Jara Viňarského Chybění jste byla v roli tanečnice. Jaké to je být nyní i na straně choreografa?
Je těžké začít o sobě mluvit jako o choreografce. Říkám o sobě, že jsem elév. Prakticky to nebyl zas až takový skok, protože Jaro nás nechával pracovat hodně samostatně. V něčem to ale byla vnitřní výzva – být tím, kdo rozhoduje a jde s kůží na trh… Jsem ultra zodpovědný člověk, musela jsem se snažit nebýt na sebe jako na interpreta moc přísná a držet si jasnou roli v danou chvíli – zda jsem choreograf, který se dívá zvenčí, anebo interpret, který jde po kvalitě pohybu. Až ke konci procesu se mi podařilo být v těchto rolích pevnější. Zároveň jsem musela komunikovat s týmem a řešit produkční záležitosti. Byla to ohromně obohacující cesta.

Co jste se naučila v Chybění a nyní rozpracovala, nebo naopak nahlédla jinak?
Určitě jsem využila hledání vnitřní geneze a interpretačních cest, tedy proč jdu odsud tam, proč se hýbu zrovna takto.

V choreografii LeŤ jste se zaměřila na to, jak je možné tančit s jednou nohou, nikoli, jak bez ní tančit nejde. Je to váš naturel? LeŤ mi připadalo velmi pozitivní.
V hledišti byli kamarádi z různých období mého života, ať už z toho s oběma nohama nebo po něm. O nohu jsem přišla v pětadvaceti letech. Byli tam lidé, kteří mě znají jako fyzioterapeutku nebo loutkoherečku a tanečnici, a mnoho lidí našlo v LeŤ smutné momenty. Sama jsem ale depresivní momenty vytvářet nechtěla. Chci sdělit, že i na náročné věci je možné se dívat optimisticky. Ani jsem se necítila silná na to otevřít jako tvůrce nějaké své temné skříňky, i když je v sobě samozřejmě mám. I v LeŤ chci říct, že to bylo zatraceně těžký, ale výsledek je tento, a to je důležité. A jestli to jen jednoho jediného člověka inspiruje, budu šťastná. Někdy vidím lidi, kteří mají všechno, a pořád nejsou spokojení.

Markéta Stránská (foto Vojtěch Brtnický)

Takže bolavé rány na duši se během procesu zkoušení zase objevily?

Mám spoustu zpracovaného, ale v průběhu zkoušení jsem si musela projít další rovinou sebepřijetí. Nakonec jsem si uvědomila, že nechci vyprodukovat „osobní výpověď“ mojí cesty, ale odrazit se od svých pohybových zkušeností s handicapem. Záměrně jsem nepracovala s lítostí, protože my handicapovaní se jí spíše vyhýbáme. Ulevilo se mi, když mi došlo, že předkládám dílo, nikoli svůj autobiografický příběh. Už to nejsem já.

Musíte se každý den setkávat s nepochopením nebo nedorozuměním. Napadlo mě to i u děkovačky, kde jste hrozně dlouho stála na jedné noze. V hledišti to začalo šumět a všichni přemýšleli, zda vám nepřistavit židli.

Mě to vůbec nenapadlo, protože stoj na jedné noze je pro mě super jednoduchý. Z hlediště jsem zaslechla větu: „No jo, ona vlastně neodejde.“ Já samozřejmě mohla odejít, doskákat si pro berle, ale přišlo mi to zvláštní, jako bych odešla uprostřed věty. Pobavilo mě to.

Reakce lidí a nabídku pomoci jsem ze začátku oceňovala. Pak mě to štvalo a teď to respektuji a přijímám tak, jak to je. Rozhodla jsem se žít aktivní život s handicapem, takže se tomu nevyhnu. Musím být pokorná. Sama jsem stejně rozpačitá, když potkám slepce a mám ho převést přes ulici.

Hledala jste pohybové možnosti s jednou končetinou. V určitých momentech třeba ve floorworku vytvářelo vaše tělo výjimečný pohyb, který by se dvěma končetinami nebyl možný. Vnímáte váš handicap někdy jako výhodu?

Ve floorworku se ta jedinečnost objevuje nejvíc, protože tam jsem nejsvobodnější a nemusím kontrolovat žádnou technickou pomůcku jako berle nebo protézu. Se starší protézou, která měla jinou pohyblivost v koleni či kyčli, jsem občas nacházela nečekaná propojení technické pomůcky s tělem. S novou protézou to věřím půjde taky. V berlích mám ještě rezervu. Někdy je vnímám jako druhé nohy či ruce a pomalu si k nim nacházím cestu. Jsou to takové čerstvější části. Ve floorworku jsem si již dávno osahala, co nejde, a co naopak ano. Vnitřní přijetí svého těla tu mám zpracované. Stejně jako sebelítost nad tím, že není dvounohé, ale jednonohé, a přitom je stále kompletní.

Markéta Stránská (foto Vojtěch Brtnický)

Každý choreograf se snaží vytvořit specifický choreografický jazyk. Vám poskytuje handicap tu jinakost samovolně.

Máte pravdu. Učila jsem se – nejprve s Karine Ponties a pak s Jarem Viňarským, vidět pohyb svého těla tímto jiným choreografickým okem. Dívat se na úhly, suspenze. Velké díky jim.

Jak při tanci využíváte poznatky z fyzioterapie? A co se naopak od svého těla jako fyzioterapeutka učíte?

V tom jsem zaznamenala ohromný progres. Lucia Kašiarová, která byla procesu tvorby přítomna od začátku, mi najednou říká: „Ty jsi v té rovnováze čím dál lepší. Tenhle trik už nefunguje.“

Zmínila jste, že stoj na jedné noze pro vás není problém…

To překvapilo mě i profíky fyzioterapeuty. Když jsem byla několik dní po operaci a poprvé se postavila, bez problémů jsem stála. Točila se mi hlava, ale jinak nic. Od malička jsem tančila, takže mám silně vyvinutý smysl pro rovnováhu. Zároveň nemám váhu druhé končetiny, která by mne táhla na druhou stranu. Proto to mám ve stoji mnohem snazší, i když svalově náročnější. Hodně se mi zlepšila hluboká stabilizace trupu, břišní svaly, zjemnila se diferenciace pohybů. Našla jsem sílu v pažích. Změnila se mi muskulatura. Spolužačky z fyzioterapie mi říkají, že mám úplně jiné tělo. Zejména v horním trupu se hodně měním. Každá pomůcka má jiná specifika. Při chůzi a práci s protézou jde hodně o nohu a o trupové svalstvo. S berlemi zase o horní trup a paže. Tyhle specifika mé každodenní skládanky jsem také přenesla do choreografie. Ráno vstanu a nemám nic, pak si jdu o berlích udělat čaj, a pak si nasadím protézu a jdu ven.

Jak se o sebe musíte starat, abyste byla při takové pohybové práci fit?

Je to o velké vnitřní disciplíně. Nastartovala jsem ji už u zkoušení Chybění, ale to jsme zkoušeli pět týdnů. LeŤ jsem připravovala v průběhu roku. No a jak se šetřím? Vím, že v průběhu zkoušení nesmím ponocovat, beru homeopatika, hlídám si, co jím, čokoládu jím jen kvalitní (smích). Odpočívám. Musím se pořád protahovat. Dávám si horkou sprchu a děkuju svému tělu každý den, obdivuji ho a fascinuje mě. Vím, že součástí každého mého dne musí být ranní i večerní protažení. Masíruji si tělo a vím o něm permanentně. Už od puberty mě zajímá, co jím. I z pohledu východní medicíny, kterou jsem studovala. Miluju plavání, saunu, občas zajdu na svou fyzioterapii. Když někde něco cítím, vím, co to znamená.

Markéta Stránská (foto Vojtěch Brtnický)

Studovala jste východní medicínu. Inspirovala vás?

Studovala jsem základy čínské medicíny se zaměřením na akupunkturu. Čekají mě ještě závěrečné zkoušky. Od puberty tíhnu i k východním filosofiím, které mi dávají mnohem větší smysl pro uchopení života. Je to systém, kterému přirozeně rozumím a daří se mi ho propojovat s životem v západní společnosti.

Jak ho tedy propojujete?

Východní filosofie mi pomohly pochopit těžké období mého života jinak a brát je vědomějším způsobem, jako dar. Teď mám pocit, že se mi nedějí žádné strasti a jdu životem šťastnějším způsobem. Když mám nějaký zakolísaný den, jsem schopná ho mnohem lépe nahlédnout z perspektivy těchto myšlenek.

LeŤ je hodně intimní. Řešila jste váš vlastní stud?

Na začátku to bylo těžké. Nedokázala jsem mít na zkušebně nikoho, a když přišla osvětlovačka Zuzka, byla jsem z toho úplně vykolejená. V průběhu jsem se nakonec úplně uvolnila. Každý z týmu na tom má zásluhu. Díky nim jsem schopná jít na jeviště, a být o krok před divákem. Říkám jim: „Tuším, co můžete cítit, ale nebojte, to bude fajn. Pojďme dál.“

Proč jste novou choreografii pojmenovala LeŤ? U Chybění vám něco chybělo, a teď už víte, že můžete létat?

LeŤ je pro mě vnitřní svoboda a radost z toho, že to jde. Radost z pohybu. Krok vystoupit ze svého uzavřeného světa na jeviště a možnost své pocity a zkušenosti sdílet. Jako když ptáček opouští hnízdo, má důvěru rodičů a moment toho vzletu – je zkrátka úžasný. Dám to? Nedám to? Letím. Je to přechodový rituál. Když postupně odkládám pomůcky cítím svobodu pohybu. Floorwork je pak pro mě – leť. Těžkosti mohou být možnosti. Život je nádherný a bohatý. A také – graficky mě slovo LeŤ baví. L a T připomínají svojí linearitou technické tyčky kolem mě. E – to je mé flexibilní tělo. A háček nad T je vzlet.

Jaké jsou vaše další plány?

Chtěla bych LeŤ reprízovat, také v zahraničí. Byla jsem nyní na dvou zahraničních seminářích. Jeden z nich byl u Candoco, kde přeskočila jiskra. Už se klube nějaká další spolupráce. Mám nádherné zpětné vazby od dětí, když hrajeme pro ně. Celé představení vnímám jako možnost sdělení, které otevírá další dveře. Potřeba formulovat moje každodenní situace vznikla právě proto. Když se o tom děti začnou bavit, začnou se více ptát, bude to pro mě výhra. Další tvůrčí touhou, kterou mám, je dostat LeŤ ven z klasického divadelního prostoru. Realita je ale také ta, že mám také svou fyzioterapeutickou práci a život se může semlít i jinak. Až přijde manžel a děti, nevím, co bude.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]