Moje vnímání se samozřejmě mění. Rozhovor s choreografkou a tanečnicí Věrou Ondrašíkovou

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Mezi inscenace, které letos často reprezentují český současný tanec v zahraničí, patří Guide, pozoruhodný pohybově vizuální projekt choreografky Věry Ondrašíkové a jejího týmu. Příležitost k rozhovoru je to jako stvořená, protože o vzniku inscenace Guide toho mnoho řečeno nebylo. Její prvotní inspirací je skutečně silný příběh...
Věra Ondrašíková (zdroj archiv autorky / foto Martin Šandera)


Na úvod jednoduchá otázka – co tě inspirovalo k vytvoření Guide?

Na začátku to byla spíš touha udělat něco nového s týmem, který se sešel při tvorbě Havlových Antikódů (pozn. red.: inscenace pro Laternu magiku v režii Braňa Mazúcha), to byl mimo jiné Dan Gregor, Filip Míšek, Stanislav Abrahám, Jaro Ondruš a Marta Ljubková. Nadšení z Antikódů opadávalo úměrně s odchodem Štepána Kubišty a jeho týmu z Nové scény, a my jsme věděli, že náš čas na Nové scéně se definitivně chýlí ke konci a že energii, kterou máme, bude potřeba směřovat jinam.

Zároveň se v tomto období připravovalo natáčení dokumentárního filmu o mém dědovi, který v roce 1968 působil jako zástupce vojenského přidělence na ambasádě v Paříži a po okupaci se rozhodl spojit s francouzskou zpravodajskou službou SDECE. V roce 1978 byl odhalen a odsouzen k pětadvaceti letům vězení. Amnestii mu udělil po dvanácti letech právě Václav Havel.

Dědovo povolání znamenalo absolutní vnitřní samotu a naprostou nemožnost svěřit se byť svým nejbližším. Celý dokument měl být z pohledu vnučky (mě), která s dědou prochází Paříž, Berlín a další místa. Pátrá po jeho minulosti a odhaluje souvislosti. Natáčení se ale oddalovalo a dědovi ubývalo sil. Čtrnáct dní před jeho smrtí mi dal Stanislav Abrahám do ruky svůj diktafon a řekl mi, že to zvládnu sama, i bez kamery. A tak jsme s dědou každý den zhruba půl hodiny až hodinu „pracovali“. Poslední tři dny už nemohl skoro ani mluvit, ale trval na tom, abychom pokračovali. V jednu chvíli jsem měla pocit, že už vůbec nemluví se mnou, ale se sebou. Byl to velmi hluboký, introspektivní rozhovor. Neměl už nic společného s jeho profesí…

Co se s tím materiálem stalo?

Bylo to tak silné, že se to nedalo ani pojmout, ani rozumově zpracovat, natož uveřejnit. A už nikdy víc jsem se k tomu záznamu nevrátila. Oceňuji fakt, že mi v tomto ohledu dal svoji plnou důvěru. Přesně devět měsíců po jeho smrti se mi narodila dcera, v den, kdy byla na Nové scéně uvedena derniéra Antikódů.

Svůj zážitek jsem se snažila zformulovat Braňovi Mazúchovi a poté Martě Ljubkové. Oba mě podpořili v tom, abych tuto zkušenost zpracovala. Bylo ale jasné, že to nebude jednoduché… Nápad se líbil i programátorovi Michalovi Rydlovi, který se okamžitě zapojil.

Mezitím se moje pozornost odvrátila i k jiným tématům. V kinech tou dobou běžel film Her, který mě a Jaro Ondruše (hlavní postava Guide) nadchnul právě tím tématem sebepoznání. Tím, že skrze Samanthu poznává Theodor sám sebe… Byla jsem si ale jistá, že Ondrušovým zrcadlem nemůže být žena, a tak se začal hledat muž ve věku šedesát let a více… Krátce nato se v kinech objevil Interstellar a představa o práci s časem a prostorem byla více méně jasná.

Letošní rok je pro inscenaci Guide ve znamení cestování – Drážďany, festival Spring Forward v Aarhusu, Bonn, festival One Dance Week v bulharském Plovdivu. Jak je projekt přijímán?

Hellerau je pro mě druhý domov, vracím se tam pravidelně vést ranní tréninky a mám tam velmi vzácné přátelství s Thomasem Dumke, který nám poskytl zázemí a prostor pro dokončení předchozích projektů. V Hellerau jsem byla i na měsíční pracovní stáži během festivalu Cynetart. Do práce jsem jezdila na kole, a když jsem potřebovala na otočku do Prahy, sedla jsem na vlak a za dvě hodiny byla v Holešovicích. Je to venue s velkým vé.

Aerowaves bylo pro nás velkou odměnou, ale zároveň to vzbudilo velkou vlnu očekávání, která se tak zcela nenaplnila. Set-up Guidu není úplně jednoduchou záležitostí a na Spring Forward nám poskytli na přípravu pouze jednoho technika, přestože jsme od začátku požadovali dva až tři. Zároveň tam byla tak trochu chladná atmosféra, prostě přenos mezi jevištěm a hledištěm neproběhl tak, jak jsme si přáli. Poslední nevýhodou bylo, že během našeho představení nebylo z technických důvodů možné pořizovat záznamy a Aerowaves tento rok najelo na vlnu „streamingů“ a sdílení na sociálních sítích, a tím, že my jsme se této priority vzdali, jsme během festivalu zůstali takzvaně neviditelní. Velkým překvapením pro nás pak bylo právě uvedení na festivalu One Dance Week v Plovdivu, kde byla hned po Bonnu nejdelší standing ovation v historii Guide.

V. Ondrašíková: Guide (zdroj archiv autorky / foto Martin Šandera)

Předpokládám, že rozhodujícím okamžikem bylo vybrání Guide mezi Top Twenty produkcí v síti Aerowaves. Jak se podpora z jejich strany realizuje?

Ta podpora spočívá především v tom, že vaši práci vidí naživo zhruba tři sta promotérů z celého světa. Bez této příležitosti uvede český choreograf své představení maximálně v regionech a na pár festivalech, kde už má kontakty. V našem případě tedy i přes ta nenaplněná očekávání přišly do této chvíle dvě nabídky z Aerowaves. V dubnu bychom měli uvést Guide v New Yorku a v květnu v Birminghamu. Velký zájem projevil také promotér z Irska. Ale i tak nám to samozřejmě velmi pomohlo. Díky Aerowaves projevil okamžitě zájem například prestižní festival Mime v Londýně, přestože tam nakonec z technických důvodů nebudeme moci hrát.

Pokud vím, tak příště se chystá zájezd do Soulu. O jakou akci jde?

Pozvání na mezinárodní festival SIDance v Soulu jsme získali na základě uvedení Guide na České taneční platformě. Ředitel festivalu pan Lee viděl Guide také na Aerowaves, ale to už bylo naše hostování v přípravné fázi. V Soulu hrajeme 24. října.

Jsou zahraniční zájezdy finančně náročnou záležitostí?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama