Monteverdiho Odysseus se vrátil do Divadla na Vídeňce

Polokoncertantní představení s náznaky kostýmů. Orchestr (B‘Rock Baroque Orchestra Gent) na jevišti, jehož pozadí tvoří zlatohnědá stěna z inscenace Rossiniho opery Elisabetta d’Inghilterra, která měla premiéru 17. března. Zpěváci se po scéně něm pohybují a vzájemně na sebe reagují, až na výjimky zpívají zpaměti. Pro alegorické postavy prologu je využito prvních lóží, takže představení i tím získá scénický rozměr. Úsporné řešení, které naprosto postačí, bez nákladných dekorací a vnucované režisérské sebeprezentace.

Dirigent René Jacobs shrnuje v programu historii vlastních setkávání s Monteverdiho operou Il ritorno d’Ulisse in patria a poznatky o díle, s nimiž přišli v posledních letech muzikologové Tim Carter (Monteverdi’s Musical Theatre, 2002) a Ellen Rosand (Monteverdi’s Last Operas: A Venetian Trilogy, 2007). K Il ritorno d’Ulisse in patria existuje jediný zachovaný hudební pramen – opis partitury, pocházející z knihovny Leopolda I. a uložený v Rakouské národní knihovně , a jedenáct rukopisných opisů libreta. Z nich vyplývá, že dochovaná partitura je zkrácená, střídměji instrumentovaná tříaktová úprava opery, která se hrála v karnevalovém období 1639/40 v benátském divadle San Cassiano, prvním operním divadle přístupném veřejnosti. Původní pětiaktová verze s předpokládaným bohatším aparátem se nedochovala, kdy a kde byla uvedena se dosud zjistit nepodařilo. Ze samotného námětu opery a z toho, co nabízí, lze ale soudit, že byla původně určena „pro divadlo s dokonalou mašinérií; v libretech je také obsaženo vícero sborů, v benátském rukopise je však jen jeden, provedení se tedy muselo konat v divadle s větším souborem“.

René Jacobs přiznává, že když byla zjištění Tima Cartera a Ellen Ronsard zveřejněna, „měl jsem velkou radost, protože jsem to vždycky tušil“. Už pro svou nahrávku (Harmonia mundi France, 1993) operu rozdělil do pěti dějství, „zdálo se mi to přesvědčivější“. První i poslední dějství začínají lamentem – první patří Penelope a druhé symbolizuje žal nenasytného Ira a je jakousi parodií prvního, „odvážné rozhodnutí, které však je pro operu ‚benátského‘ typu s často prudkými kontrasty mezi vážnými a komickými scénami zcela na místě“. První dějství končí shledáním Ulisseho/Odyssea s pastevcem Eumetem, druhé, Odysseovo shledání se synem Telemacem, tvoří centrum děje. Třetí dějství představuje groteskní postavy tří nápadníků a čtvrté obsahuje scénu jejich odstranění. A teprve v posledním dějství Penelope konečně uvěří, že starý žebrák, který jediný dokázal napnout Odysseův luk, je skutečně její manžel. René Jacobs doplnil už na zmíněné nahrávce instrumentaci a připojil instrumentální mezihry, nyní mohl své pojetí ještě precizovat.

Pro uvedení, které vzniklo v koprodukci s flanderským Klarafestivalem, jenž se od roku 2014 koná v Bruselu, Antverpách a Bruggách, s operou De Munt/La Monnaie a bruselským Palácem krásných umění (Bozar), bylo zvoleno výše zmíněné polokoncertní řešení a ukázalo se v mnoha směrech jako ideální. Dovolilo soustředění na hudbu a zpěv, náznaky kostýmování naprosto stačily k rozlišení postav. Podkasané kalhoty a klobouček změní Minervu v pasáčka, čapka a přehoz přes ramena postačí na proměnu Odyssea ve starce; oba představitelé nadto dokázali „proměnit“ i své hlasy. A napomohla i volba obsazení, nejen hlasová: vysoká, štíhlá Penelope působí jako ztělesněná věrnost a důstojnost sama o sobě, představitel Ira s rozkoší uplatňuje své tělesné proporce v roli nenasytného žrouta. Humorný prvek vnášejí i nápadníci, zejména když vystoupí v tričkách s nápisem, který je obměnou volebního hesla Ronalda Reagana (ve variaci použitého Donaldem Trumpem) „Make Ithaka Great Again“.

„Operu není snadné obsadit, neboť vyžaduje celou řadu tenorů,“ svěřuje se René Jacobs, „a ti se musí od sebe témbrově lišit.” Ulisse je psán pro hluboký tenor, ale dirigent si roli troufl svěřit barytonistovi Stéphanu Degoutovi a bylo to naprosto správné rozhodnutí. Vzácné štěstí měl i v obsazení dalších rolí – především volbou mezzosopranistky Katariny Bradić pro roli Penelope, Marie-Claude Chappuis jako Minervy a Mary-Ellen Nesi v trojroli Fortuny, Melanta a Ericely. A už zmíněného Jörga Schneidera jako Ira. Menší štěstí znamenal Jérôme Varnier v roli Nettuna; jeho hloubkám, na kterých je part postaven, dost scházelo. Ale možná jen právě neměl svůj den.

Hodnocení autorky recenze: 95%

 

Claudio Monteverdi:
Il ritorno d’Ulisse in patria
(koncertní provedení)
Dirigent: René Jacobs
B‘Rock Baroque Orchestra Gent
(koprodukce Theater an der Wien Vídeň / Klarafestival Brusel / La Monnaie Brusel / Palais des beaux-arts de Bruxelles – Bozar Brusel)
22. března 2017 Theater an der Wien

Ulisse – Stéphane Degout
Penelope – Katarina Bradić
Telemaco/Giove – Anizio Zorzi Giustiniani
Iro – Jörg Schneider
Eurimaco – Pierre Derhet
Eumete – Thomas Walker
Amore/Giunone – Mirella Hagen
Pisandro – Mark Milhofer
Anfinomo – Johannes Chum
Antinoo/Tempo – Marcos Fink
Minerva/L‘Umana Fragilità – Marie-Claude Chappuis
Fortuna/Melanto/Ericlea – Mary-Ellen Nesi
Nettuno – Jérôme Varnier

www.theater-wien.at