Moravská filharmonie uvedla filmové melodie velkých světových skladatelů
Filmová hudba je v posledních letech programovým tahákem symfonických orchestrů po celém světě, zejména pokud je provázena projekcí. Orchestry se tímto repertoárem snaží získat širší, především mladé publikum. Filmová hudba přitahuje pozornost svou barvitou, kontrastně střiženou, často strukturálně jednodušší hudbu, o to mnohdy náročnější na přesnost provedení.
Při pozorném poslechu zejména hollywoodské produkce občas slyšíme segmenty témat slavných skladatelů vážné hudby, jejichž původ je zastřen odlišnou harmonizací, instrumentací, nebo včasným uhnutím k jinému tématu (Vladimír Merta tomu s humorem říkal „mertoda“). Nejčastěji jsou vytěžováni romantičtí skladatelé. Jsou ale samozřejmě i skladatelé, pro které je filmová hudba příležitostí k rozvíjení instrumentační dovednosti a vynalézavosti, potřebné pro vystižení zvláštních nálad a situací ve filmu. I v českém prostředí jich máme dostatek.
Co se týče orchestrů, tak mladší generace si už ani neuvědomuje, že zkratka „FOK“ u Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK znamenala zkratku „film-opera-koncert“ a vypovídala o širokém zaměření orchestru. U starších filmů můžeme zaznamenat, kolik české hudby nahrál například Filmový symfonický orchestr (FISYO) jakožto podnikový orchestr Filmových ateliérů Barrandova (od roku 1943).
Z poslední doby byl velkým hitem filmové hudby koncert z produkce Ennia Morriconeho v O2 Aréně pod taktovkou jeho syna Andrea Morriconeho s Českým národním symfonickým orchestrem. ČNSO chystá například i letos v dubnu další mimořádný koncert „Hvězdy Hollywoodské hudby na jednom pódiu.“ V roce 2014 u nás vznikla další speciální Filmová filharmonie, která uvádí velká skladatelská jména současné kinematografie. Pro nezasvěcené publikum je určitě přínosem vidět, jak reálně a náročně vypadá provedení hudební části jejich oblíbených filmů.
Nekomerčně zaměřené orchestry se nejspíše potýkají s výší poplatků za provedení chráněných děl (50-70 let). Zcela důvodně se totiž tyto slavné filmové kusy odehrávají ve větších prostorách, nejlépe O2 aréně, aby se dobře pokryly náklady. Bohužel, Moravská filharmonie Olomouc hraje v Redutě (cca 500 míst), celkově dost akusticky hraniční pro zvuk symfonického orchestru. Přesto na program zařadila sice starší, ale ještě chráněná díla. Jejich výběr byl zřejmě vázán na praxi maďarského dirigenta Zsolta Hamara, který měl skladby dobře osvojené.
Zsolt Hamar (1968) je charismatickým umělcem. Jeho vedení orchestru je úsporné, ale jasné. Vystudoval kompozici a dirigování. Získal ocenění v mezinárodních soutěžích. Kromě vedoucích uměleckých postů a hostování u významných orchestrů a na operních scénách je také pedagogicky činný na Hudební akademii F. Liszta, kde sám studoval. Uměleckou kariéru přesahuje podporou mladých dirigentů. V roce 2017 se stal hudebním ředitelem Maďarské národní filharmonie a od roku 2020 vede vlastní projekt Collegium Symphonicum Hungaricum, což je postgraduální program pro mladé dirigenty.
První skladbou večera byla suita z filmu Dobrodružství Robina Hooda (1938) Ericha Wolfganga Korngolda (1897–1957), kterou skladatel sám sestavil. Do českého repertoáru se skladatel „vrátil“ až v 90. letech, kdy se v Brně při jeho výročí (1997) uspořádal festival Korngold Anniversary. V roce 2002 byla na jeho rodném domě v Brně na Kolišti odhalena pamětní deska.
Korngoldovým učitelem byl Alexander Zemlinsky, který instrumentoval i první Korngoldovo jevištní dílo – pantomimu Sněhulák (1908). Tento kus jedenáctiletého tvůrce se dostal díky postavení jeho židovské rodiny do nejvyšších společenských vrstev a v roce 1910 ji nastudoval dvorní balet ve Vídni. O rok později byl uveden vídeňskou scénou v Brně.
Korngold působil jako dirigent, skladatel, klavírista a pedagog. Už v roce 1926, tj. ve 29 letech, byl vyznamenán Cenou města Vídně. Co se týče hudby k filmu, tak v roce 1929 sklidil úspěch za hudbu ke Snu noci svatojánské, která vznikla na výzvu režiséra Maxe Reinhardta. Na základě tohoto úspěchu pak získal i další nabídky. Vzhledem k politickému vývoji v Evropě Korngold odešel v roce 1934 do USA. Spolupracoval s Warner Brothers – dva ze sedmnácti filmů byly oceněny Oscarem a mezi nimi právě i Dobrodružství Robina Hooda. Spolupráce s Hollywoodem trvala do roku 1947. Korngold se pokoušel vrátit do Evropy, ale v Evropě jeho dílo vymizelo z repertoáru. Proto se vrací definitivně v roce 1955 do USA.
Z dnešního pohledu je Korngoldova suita svým patosem a sentimentem typická pro dobovou Hollywoodskou produkci. Zvukové parametry sálu nebyly zrovna lichotivé k instrumentaci zejména první části, která zněla hlavně na začátku zvukově nevyrovnaně. Žestě z ní vystupovaly až nepříjemně, smyčcům zase chyběla část horních alikvotů, takže zněly trochu tupě. Postupně se, naštěstí, celkový zvuk orchestru více zcelil. Nástupy žesťů byly zvukově opatrnější, sóla i náročná souhra skupin byly citlivě vedené. Dobře vyzněla nakonec i výrazově riskantní poslední patetická část Boj, vítězství a epilog.
Suita z Felliniho Darmošlapů (1953) s kongeniální hudbou Nina Roty (1911–1979) byla orchestru i publiku mnohem bližší. I Rota, podobně jako Korngold, byl považován za geniální dítě. Pocházel z hudební rodiny. Rotovo první velké dílo oratorium Dětství sv. Jana Křtitele bylo uvedeno v Miláně a Paříži v jeho dvanácti letech. Rota vystudoval konzervatoř a získal stipendium v USA. Byl plodným skladatelem v různých žánrech. Filmovou hudbu skládal od 30. let, ale jeho jméno je spjato především s neorealismem italského filmu – například s Lugi Zampou, Renato Castellanim, ale zejména umělecká sounáležitost s Federico Fellinim ho vynesla do hvězdného postavení. Rota napsal nejprve hudbu k Bílému Šejkovi (1952), ale až Darmošlapové (1953) předznamenali sociální rozměr Felliniho filmů, na kterých i Rota spolupracoval (Silnice, Cabriiny noci, Giulietta a duchové…).
Nino Rota je ve výrazu, instrumentaci i žánru flexibilně vynalézavý. Dojemné, soucitné, zpěvné téma suity je spojené především s postavou Sandry, naivní dívky, která otěhotní s jedním z nejproblematičtějších „darmošlapů“ Faustem Morettim. Sandra je mladičká žena-matka, která stále znovu věří v lásku a za všech okolností podporuje svého marného muže, který se otáčí za každou sukní včetně manželky svého dočasného zaměstnavatele Giulií Curti (hraje již postarší Lída Baarová). Nejen to – lže, slibuje a odhodlá se i ke krádeži. Teprve po odchodu Sandry a výprasku otcem, zdá se, si (zřejmě dočasně) uvědomí potřebu skutečné blízkosti a lásky. Fellini ve svých filmech více věří v ženský smysl pro ochranu života a důstojnosti i v mizerných podmínkách. Mužské postavy „darmošlapů“ jsou nezralé. Opírají se v partě jeden o druhého, o své velikášské sny o snadném životě.
Předstírání (masky), karneval, cirkus jsou častým symbolem společnosti Felliniho filmů. Za nimi se skrývá osamělost a bídný život chudých a vyžilý život bohatých. I zde je karneval a předstírané veselí následováno trpkým vystřízlivěním, ve kterém jeden z „darmošlapů“ Alberto táhne velkou masku prázdné hlavy s opileckým slovy „nejsem nic, nejste nic…“ „Darmošlapové“ zároveň obdivují i se pošklebují obyčejnému životu. Hudba tento rozměr podtrhuje. Láskyplnou melodii Sandry střídá téma bohorovného spolku pětice mužů. Hudba karnevalová, groteskní a bujná místy potemní a uvadá s úpadkem situace i nálady. Hudba k Darmošlapům patří k Rotovým nejlepším, i když známější publiku bude nejspíš například hudba k Zeffirelliho Romeu a Julii z roku 1968. Provedení této suity plné asociací bylo suverénní, citlivé a sklidilo u publika oprávněný ohlas.
Poslední dílo programu není součástí běžného repertoáru. Dmitrije Šostakoviče (1906–1975) známe především z jeho koncertního a operního díla. Kontrastem zpěvných a tanečních či groteskních témat má cosi společného i s N. Rotou. Podobně i v citlivosti k sociální tematice a lidovým kořenům. A do třetice, i tento skladatel byl geniálním dítětem. Skládal od jedenácti let (pod vlivem revolučních událostí 1917 zkomponoval Smuteční pochod na památku oběti revoluce Voják a Hymnus svobody).
Vytvořil hudbu k cca třiceti filmům. Možná i proto, že po smrti otce živil rodinu hrou na klavír v biografu. K nejznámějším filmům, ke kterým zkomponoval hudbu, patřil Ejzenštejnův Potěmkin, k cenzurovaným dílům Nový Babylon z roku 1929 nebo Prostí lidé z roku 1945.
Do programu koncertu byla zařazena Suita z filmu Osud smělých op. 97a. Film natočil v roce 1955 Alexandr Fajncimmer, který původně oslovil A. Chačaturjana. Kvůli jeho nemoci se práce ujal Šostakovič. Do koncertní suity ji pak upravil jeho přítel, arménský skladatel Levon Atovmyan (1901–1973). Film byl natočen podle románu anglické spisovatelky Ethel Vojničové. Děj se odehrává ve 30.–40. letech 19. století v době italského povstání. Vyprávění je soustředěno na postavu Artura, který díky své víře vyzradí jméno vůdce hnutí Mladé Itálie. Získá tak opovržení svých soudruhů i své milé a vrací se po třinácti letech domů jako neznámý, aby nakonec vedl boj za sjednocení Itálie. V tomto boji položí svůj život.
Šostakovičova suita je ovšem hudebně samonosná. Koncepce prozrazuje jeho smysl pro barokní suitu a polyfonii, střídání tanečních forem s osobitou instrumentací (například ve Valčíku). Orchestr skvěle tlumočí výrazové rozpětí zběsilého kvapíku (Galop), potemnělého Preludia, nebo tklivosti Úvodu a Písně. Nocturno vnáší typicky ruskou kadenci. Pochodové Finale je pregnantní tečkou suity. Řekla bych, že publikum bylo překvapeno vynalézavostí a kvalitou kompozice. Tleskalo vestoje dirigentovi i orchestru a vyžádalo si přídavek (opakování části suity).
C4 – Filmová hudba velkých skladatelů
24. března 2023, 19:00 hodin
Reduta, Olomouc
Program
Erich Wolfgang Korngold: Dobrodružství Robina Hooda (The Adventures of Robin Hood), symfonická suita
Nino Rota: Darmošlapové (I Vitelloni), suita pro orchestr
Dmitrij Šostakovič: Osud smělých, suita z hudby k filmu, op. 97a
Účinkující
Moravská filharmonie Olomouc
Dirigent: Zsolt Hamar
