Mozart krotký a Mozart s vnitřním napětím

Texty Ivana Medka (12)

Bilance zveřejněných textů Ivana Medka v letech 1948–1955 je následující:

1948
—
1949
—
1950
—
1951
—
1952
—
1953
—
1954
—
1955
—
Osmileté odmlčení samozřejmě nebylo nic, co by si Ivan Medek přál. Ale poúnorový režim jej nenechal psát a skoro ani pracovat. O některých okolnostech píše ve svých vzpomínkách (Děkuji, mám se výborně). Komunisty vydráždil hlavně svojí neutuchající snahou zachránit Český komorní orchestr, který dostal po únoru ultimátum. Buď bude dál pokračovat s Talichem, ale bez peněz, anebo bez Talicha, zato se státní subvencí.

Český komorní orchestr se rozpustil, hráči se vesměs stali členy České filharmonie, FOK a jiných významných orchestrů v Praze. S jednotlivými bývalými členy našeho souboru jsme uspořádali komorní koncerty ještě v další sezoně. Byl to cyklus Beethovenových skladeb. První koncert jsme v novinách inzerovali s tím, že účinkují bývalí členové Českého komorního orchestru a že koncert nastudoval Václav Talich. Bylo vyprodáno. Následoval příkaz novinám, že jméno Talich a název Český komorní orchestr nesmějí být uváděny. V dalším inzerátu jsem napsal, že účinkují bývalí členové významného pražského komorního souboru v nastudování vynikající umělecké osobnosti. Zase to zakázali. Takhle jsme si v těch prvních měsících po Únoru pohrávali. Pořád ještě to šlo, ale pak zakázali úplně všechno.

Na konzervatoři jsem už studovat nemohl, studia jsem musel přerušit. Stál jsem před otázkou, co budu dělat. Ale protože už jsem měl pověst organizátora a dokázal jsem, že koncerty byly vyprodány i bez Talicha, obrátila se na mne celá řada tehdy docela známých umělců, zda bych pro ně koncerty tzv. nearanžoval. Oni by podepisovali přihlášky. Bylo to v jejich režii, pořadateli byli oni sami, já jsem jenom dělal poskoka, který roznáší plakáty a podobně. To jsem dělal asi dva roky. Ale uživit se tím nedalo a stálo to spoustu práce.

Maminka si tehdy napsala do deníku, že už nejsem její chlapec, se kterým si může povídat, protože jsem rozlítaný a nemám na nic čas. Mikuláš neměl pořádně co jíst, bylo to dost těžké. Nějak to ale muselo jít. Moje žena Ljuba, pianistka, učila doma, trošku jsme improvizovali. Taky se nám v roce 1950 narodila dcera Viktorie, Talich jí byl za kmotra. Bylo toho mnoho najednou, bylo mnoho starostí.

(…) Dva dny před Vánocemi 1952, když to vypadalo moc špatně a moje žena čekala druhé dítě (syn Jan se narodil na Štědrý den), jsem dostal zprávu, že mě zaměstná Česká filharmonie. Situace v roce 1952 se už malinko lišila od let 1948 a 1949. (…) Do České filharmonie jsem nastoupil 1. ledna 1953. Bylo to zajímavé a krásné období. Seznámil jsem se blíže s celou řadou hudebníků, mnohé jsem sice znal z dálky, některé dokonce i osobně, ale dosud ne pracovně. Velice důležité bylo mé setkání s Karlem Ančerlem, tehdejším šéfem filharmonie.

Doba se trochu uvolňovala a Ivan Medek stál i za tím, že se k České filharmonii mohl – po šesti letech zákazu veřejné činnosti v českých zemích – mohl vrátit nejlepší dirigent té doby Václav Talich.

Talich se tedy stal uměleckým poradcem České filharmonie a směl dokonce nastudovat pro Pražské jaro 1954 několik koncertů. (…) Tehdy na mě komunisté z ministerstva informací, zejména Barvík, dostali strašlivý vztek. Navrhli mou výpověď z České filharmonie a tam ji akceptovali. Odůvodněna byla tím, jak mi bylo řečeno, že nepřípustně ovlivňuji Václava Talicha. Lituji, že mi to nedali písemně, to bych se měl čím chlubit. Václav Talich byl totiž pověstný tím, že se po celý život nedal nikým ovlivnit.

Nastoupil jsem v Hudební a artistické ústředně, ale i odtamtud mě po čase vyhodili. Těch výpovědí následovala ještě celá řada, vždycky z kádrových důvodů. Jedna z posledních byla odůvodněna tím, že se nehodlám zříci názorového dědictví svého otce. Jakýsi úředník, nebudu ho jmenovat, protože to byl člověk hodný, ale hloupý, mi totiž vážně tvrdil, že když se budu článkem v novinách distancovat od svého otce, budu si pak moci dělat, co chci. Řekl jsem mu na to: „Nezlobte se, ale právě v tom případě bych nemohl dělat, co chci. To bych sám sebe definitivně vyřídil.“ A tak mě zase přesunuli do jiné hudební instituce. Abych nezapomněl, napínavý byl zejména rok 1957. Tehdy to vypadalo, že neseženu práci žádnou a narodila se Tereza, naše třetí dítě.

První hudební referáty z pera Ivana Medka si lidé mohli přečíst znovu až v únoru 1956. Ve „Večerní Praze“, listu všech Pražanů…

Úspěch Helen Thigpenové
V pátek večer uspořádal závodní klub spojařů ve svém kulturním středisku v Radiopaláci na Vinohradech celovečerní písňový koncert americké černošské sopranistky – představitelky Sereny z Porgy a Bess – Heleny Thigpenové. Zpívala rozsáhlý pořad sestavený s příkladným vkusem z písní starých italských mistrů „bel canta“, tři překrásné písně Hugo Wolfa, Berliozovu Smrt Ofélie, dvě u nás málo známé písně E. Chaussona, Dvořákovu píseň „Když mne stará matka“, mimořádně pozoruhodné, zcela originální a skladebně brilantní písně mladého černošského skladatele Howarda Swansona, Gershwinovu Ukolébavku z Porgy a Bess, dvě písně Johna Edmundse a konečně černošské spirituály. Již z tohoto výčtu – podotýkáme, že kromě Dvořáka byly všechny písně provedeny v původních řečech – je patrna stylová šíře repertoáru zpěvačky. Z celého pořadu si posluchači, mezi kterými bylo bohužel jen málo stálých návštěvníků koncertů, odnesli jeden velký dojem. Setkání s velikou umělkyní, pěvkyní nejen krásného, barvitého, velmi obsáhlého a zcela přirozeně ovládaného hlasu, veliké hudebnosti, naprostého smyslu pro stylové rozlišení, ale především pěvkyní velké oduševnělosti a nesmírného, zcela neafektovaného osobního prožitku. Již sama její skvělá koncentrace a schopnost přenést přirozeně atmosféru obsahu písní na obecenstvo je příkladná. Mimořádně hudebně citlivý doprovod člena ND Vojtěcha Vogela doplňoval vysoké umění sólistky. Lze jen litovat, že koncert proběhl tak trochu ve stínu představení Porgy a Bess a doufáme, že se s Helenou Thigpenovou setkáme na některém z Pražských jar.
(Večerník Praha, 20. 2. 1956)

Vrcholné umění W. Kempffa
Po deseti letech mělo včera v Domě umělců naše obecenstvo příležitost připomenout si nebo se seznámit s vrcholným uměním německé klavírní školy v koncertě jednoho z nejvýraznějších jejích představitelů Wilhelma Kempffa, který se již mnoho let před válkou zařadil mezi přední světové klavíristy a jehož interpretace Beethovenova klavírního díla, jako vůbec německých klasiků a romantiků byla vždy pokládána za dokonalá.

Na pořad svého beethovenovského pořadu v rámci Pražského jara zařadil Kempff vedle mladé sonáty B dur a dvou bagatel zároveň dvě díla vrcholná – Appassionatu a poslední sonátu c moll op. 111. Při vší zdánlivé subjektivitě Kempffova vztahu k Beethovenovi, jak se např. jeví v dosti nezvyklém pojetí první věty Appassionaty, je jeho dokonalá technika, zvuková vyrovnanost a schopnost obrovského dynamického rozlišení prosta všech vnějších efektů. Své umění dává opravdu do služeb hraných děl, Zná je do nejmenších podrobností, plně je citově i intelektuálně chápe a tudíž interpretuje s maximální přesvědčivostí. Od prosté muzikantské radosti, s jakou přistupuje k sonátě B dur nebo k bagatelám, přes vášnivou dramatičnost Appassionaty a první věty sonáty c moll až k neslýchané stavebnosti druhé věty poslední sonáty – všude je Kempff především přirozený a prostý, vyzdvihující hudební nitro skladby, při veškeré sensační technické brilanci. Byl to jeden z nejlepších klavírních koncertů posledních let, koncertů, ze kterých se může učit nejen naše obecenstvo, ale hlavně naši klavíristé, a kterých by mělo být i v běžné koncertní sezóně více.
(Večerník Praha, 16. 5. 1956)

Vídeňští symfonici hráli Mozarta
Je velkým přínosem letošního Pražského jara, že se v jubilejním mozartovském roce může naše obecenstvo po dvaceti letech opět přímo seznámit se způsobem, jakým symfonická díla tohoto mistra, kterého jsme si již zvykli považovat vlastně za Pražana, hraje orchestr jeho rodné země – Vídeňští symfonikové. Dnešní generace koncertních posluchačů zná většinu světových orchestrů pouze z poslechu rozhlasu nebo z gramofonových desek a domnívám se, že si zvykla soudit a srovnávat někdy až příliš přísně.

Vídeňští symfonikové jsou jistě vynikajícím orchestrem, a i když jejich výkony nemají ony typické a zcela jedinečné kouzlo přesnosti a jemného a stylového diferencování, jako jejich kolegů Vídeňských filharmoniků, přece přirozená, zdravá hudebnosti jejich projevu i jejich kázeň, vyrovnanost skupin (hlavně smyčcových) a měkkost jejich hry jsou pro nás v mnohém poučné.

Za řízení prof. Rudolfa Moralta, který svůj pořad dokonale zná, s úplnou suverenitou ovládá orchestr a s nenásilnou, všech vnějších efektů prostou jistotou jej řídí, provedli na svém prvním festivalovém koncertě Mozartovu mladší symfonii A dur, Klavírní koncert D dur (Korunovační) a slavnou Symfonii g moll.

Vzpomeneme-li vrcholných výkonů naší mozartovské interpretační tradice, kterou pro nás representuje z posledních let hlavně působení Václava Talicha – ať již v České filharmonii, Národním divadle či Českém komorním orchestru, výkonů poznamenaných zcela zvláštním vnitřním napětím a hlubokým prožitkem, zdá se nám Mozart Vídeňských symfoniků tak trochu krotký a řekli bychom nenáročný. Musíme být a jsme na naši tradici hrdi, ale musíme se hlavně v současné době i učit mnoho od nenásilnosti, čistoty a prostoty, s jakou Mozarta hrají právě Vídeňští symfonikové.

Vynikajícím sólistou večera byl jeden z našich nejnadanějších klavíristů Jan Panenka, který v technicky přesném, slohově vybroušeném a hlavně zvukově mimořádně kultivovaném výkonu znovu prokázal, že patří mezi ty naše umělce, kteří by měli být častěji vysíláni k representaci naší hudby do zahraničí.
(Večerník Praha, 18. 5. 1956)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy