Mozartovský zážitek, jaký přijde jednou za život. Ale proč na Dvořákově Praze?

V rámci právě probíhajícího festivalu Dvořákova Praha byla na prknech Rudolfina v nevšedním a zcela výjimečném provedení uvedena 10. září Mozartova opera Don Giovanni. O kvalitě tohoto provedení nemůže být pochyb, jakož ani o tom, že Praha má s touto operou zcela zásadní spojitost. Dramaturgicky však Don Giovanni do programu festivalu Dvořákova Praha příliš nezapadá.

Opera in Concert
O to víc může dvořákovský fanoušek cítit zklamání, o co méně jsou Dvořákovy opery uváděny v českých i světových operních domech. A nutno podotknout, že Don Giovanni byl uveden v rámci festivalového cyklu Opera in Concert, který si klade za cíl uvádět Dvořákovy opery v koncertním provedení, nikoliv scénicky. Toto ambiciózní předsevzetí bylo v loňském roce naplněno uvedením Dvořákovy operní prvotiny Alfred (recenzi jsme přinesli zde), která byla provedena podruhé po své olomoucké premiéře v roce 1938 (a poprvé v českém jazyce). Alfred ale vzhledem k náročnosti příprav odradil organizátory festivalu natolik (a jistou roli mohla sehrát také malá návštěvnost večera), že v letošním roce zvolili cestu nejmenšího odporu – dovézt hotové provedení opery, která však není Dvořákova a s Dvořákem má jen velmi málo společného. Jako tahák pro festival Struny podzimu by se snad včerejší operní večer hodil více – a možná to byl i původní plán.

V případě opery Alfred šlo však o zcela výjimečně náročné přípravy spojené s tím, že opera je zcela neznámá a že k ní musel být dodělán veškerý hudební provozovací materiál. V takové míře by se to u ostatních Dvořákových oper již neopakovalo. Podle slov ředitele festivalu Marka Vrabce se tak v rámci festivalu budou uvádět Dvořákovy opery pouze jednou za dva roky (Marek Vrabec jako host Telefonotéky, Český rozhlas – Vltava, 10. září 2015, záznam najdete zde). Doufejme jen, že ani od tohoto plánu festival nakonec neupustí. Zajímavé by bylo oživit třeba některou z Dvořákových ranějších oper (například Král a uhlíř, Tvrdé palice nebo Vanda).

Dvořák a Mozart
Okrajová dramaturgická spojitost mezi Dvořákem a Mozartem by se přesto našla. Dvořák Mozarta obdivoval natolik, že si do svého pražského bytu pořídil Mozartovu bustu, která se v současnosti nachází v expozici Muzea Antonína Dvořáka v Praze.Vedle toho také víme, že jako člen orchestru Prozatímního divadla (1862–1871) jistě Dona Giovanniho (pod názvem Don Juan) hrál a vedle toho hrál také Mozartovu Kouzelnou flétnu, Figarovu svatbu a Únos ze serailu.

Podle Josefa Suka byl Dvořák velkým znalcem světové hudby, takže i Wolfganga Amadea Mozarta: „Dvořákova znalost hudebních děl byla vskutku ohromná. Bach, Händel, Gluck, Haydn, Mozart, Beethoven, Schubert, Berlioz, Wagner, Liszt – díla všech těchto mistrů znal do podrobností…“ Dvořák tedy Mozartovo dílo pravděpodobně velmi dobře znal, o čemž svědčí klavírní výtahy některých Mozartových skladeb, které se dochovaly v Dvořákově knihovně. Mozartovo Requiem bylo také dáváno večer v den Dvořákova pohřbu 7. května 1904 v Týnském chrámu. Provedení se ujali sólisté, sbor a orchestr Národního divadla.

Poloscénické provedení
Co mohlo leckterého návštěvníka překvapit na tištěném programu, bylo označení „poloscénické provedení“ opery. Marně pak mohl pozorný posluchač ještě před začátkem představení hledat na jevišti prostor pro scénickou akci. Jeviště Rudolfina bylo zaplněno židlemi a pulty pro orchestr. Po nástupu pěvců však veškeré pochybnosti opadly – pěvci se pohybovali na malém prostoru před orchestrem, dostatečný prostor se nacházel po stranách jeviště a na vyvýšeném prostoru za orchestrem. Pěvecký sbor se pak několikrát objevil na varhanní empoře Rudolfina nebo také na jevišti za orchestrem.Bylo obdivuhodné sledovat, jak pěvci využili i tak malý prostor, který jim byl dán k dispozici. I když byla opera uvedena poloscénicky a orchestr se nacházel na jevišti, co do hereckých výkonů a náročnosti pohybu po jevišti lze představení označit za plnohodnotné jevištní provedení, které si v mnohém v ničem nezadá s divadelní produkcí. Zpěváci na jeviště vcházeli a z něj odcházeli obojími jevištními dveřmi a scénicky si vystačili se stolem, židlemi a knihou. Ženy byly oděny do koncertních šatů, muži měli černé kalhoty a rozlišeni byli vrchní částí oděvu – Don Giovanni měl černé sako, černé sluneční brýle a kšiltovku, Leporello černou rádiovku a černou košili, Massetto bílou košili a slaměný klobouk, jako komtur se tak oblékl do fraku. Tyto vtipné detaily velmi rafinovaně řešily například situaci převleku Dona Giovanniho za Leporella a naopak. Tyto „kostýmy“ spolu s drobnými rekvizitami dávaly provedení příchuť kočovného divadla, které i s malým fundusem dokáže vytvořit fungující, hravé, vtipné a navíc do detailu promyšlené divadlo.Náročnost přípravy takového poloscénického provedení pak kromě kostýmů musela být alespoň po režijní stránce téměř rovnocenná s přípravou divadelní inscenace. Jelikož v programu není uveden autor režie, lze se jen domnívat, že jím mohl být sám dirigent René Jacobs, pěvci sami nebo všichni jmenovaní ve vzájemné spolupráci.

Jedinečný zážitek, který přijde jednou za život?
Freiburger Barockorchester, který vystoupil pod vedením René Jacobse, provedl Dona Giovanniho s neobvyklou lehkostí, samozřejmostí a dech beroucí profesionalitou, navíc v historicky poučené intepretaci na dobové nástroje. Tempa byla o poznání rychlejší než u běžné intepretace, dynamika i způsob hry na nástroje v souladu s dobovou praxí. Orchestr hrál neuvěřitelně jistě a přesně, přesto nechyběly emoce nebo potřebná verva (zejména v rychlých a forte pasážích).Chvála náleží také pěvcům, kteří ukázali stejné vlastnosti, které měli hráči orchestru – lehkost, samozřejmost, navíc hravost a vynikající herecké vyjádření. Hlavní představitel Dona Giovanniho Nor Johannes Weisser by snad přesvědčil úplně každého o tom, že je pravý svůdník. Napovídala tomu jeho vizáž a dokonalý herecký i hlasový projev. Bylo také patrné, že se tento mozartovský pěvec nesetkává s touto rolí poprvé. Bezpečná znalost role mu dovolovala emočně vyjadřovat stejné pasáže více způsoby za sebou a přitom se bezpečně pohybovat na jevišti. Jeho krásně barevný, sytý a znělý baryton zněl nenapodobitelně zejména v duetu v prvním jednání La ci darem la mano a v árii druhého jednání Deh, vieni alla finestra.

V roli Leporella sekundoval Weisserovi Slovinec narozený v Argentině Marcos Fink, který předvedl nevšední komediální talent. Pěvecky byl přesný a přesvědčivý (basbaryton). V dalších mužských rolích exceloval Tareq Nazmi (narozený v Kuvajtu, ale naturalizovaný v Německu), který zastal roli Massetta a Komtura, i Don Ottavio – anglický tenorista Jeremy Ovenden, jehož lyrický témbr ovšem mnohdy zastínila jeho partnerka Brigitte Christensen (Donna Anna), majitelka silného až dramatického sopránu. Představitelka Donny Elviry sopranistka Alex Penda byla herecky dostatečně temperamentní zhrzenou Giovanniho milenkou, hlasově mířící také spíše k dramatičnosti. Naopak sopranistka Sunhae Im coby Zerlina působila svým hlasem spíše lyricky (výrazně lepší byla ve druhém jednání opery). Kühnův smíšený sbor, z nějž se uplatnila více jeho mužská část, spolupracoval po herecké stránce výborně se sólisty. Rovněž po pěvecké stránce byl výborně připraven.

Na závěr ještě poznámka – v programu nebylo otištěno libreto opery, což bývá u operních představení dobrým zvykem. Znalost libreta je pak o to potřebnější, je-li dílo uváděno v cizím jazyce a není-li v sále instalováno titulkovací zařízení.

Hodnocení autorky recenze: 90%

Dvořákova Praha 2015
Opera in Concert
Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
(poloscénické provedení)
Dirigent: René Jacobs
Freiburger Barockorchester
Kühnův smíšený sbor
10. září 2015 Rudolfinum Praha

Zerlina – Sunhae Im
Massetto / Commendatore – Tareq Nazmi
Donna Anna – Brigitte Christensen
Don Ottavio – Jeremy Ovenden
Leporello – Marcos Fink
Don Giovanni – Johannes Weisser
Donna Elvira – Alex Penda

www.dvorakovapraha.cz

Foto archiv autorky, Dvořákova Praha / Petra Hajská