Mozartův Lucio Silla v madridském revivalu zaujme hlavně brilantními pěveckými výkony a režií

Zdroj Wikipedia uvádí, že: „historický předobraz hlavní postavy Gamerrerova libreta, Lucius Cornelius Sulla (okolo 138/134 před naším letopočtem – 78 před naším letopočtem) byl římský politik, vojevůdce a diktátor v době pozdní fáze existence Římské republiky. Po vítězství v občanské válce a po získání absolutní moci se Sulla v roce 82 před naším letopočtem nechal jmenovat diktátorem. Na základě svých neomezených kompetencí uskutečnil poprvé v římských dějinách proskripce, které připravily o život tisíce Římanů. Jím provedené reformy římské ústavy měly za cíl obnovení dominance senátu a oslabení demokratických institucí, především úřadu tribuna lidu. V roce 80 před naším letopočtem se Sulla vzdal diktatury a nedlouho poté se stáhl z veřejného života do ústraní. Všeobecně se soudí, že jeho hrůzovláda urychlila rozklad staré římské republiky. Jméno tohoto statečného a lstivého politika dodnes symbolizuje nelidskost, krutost a teror. Niccolò Machiavelli se o mnoho staletí později inspiroval Sullovou politickou kariérou a charakterem při tvorbě svého díla Vladař“.

V Mozartově opeře vystupuje pět stěžejních osob, vedlejší role Sillova důvěrníka Aufidia se v některých produkcích vynechává (v Madridu Aufidio vystupuje a má jednu efektní árii). Hlavní postavy tedy jsou: Lucio Silla (psaný pro tenor), titulní ženskou hrdinkou je Giunia (která má nejdramatičtější a technicky nejtěžší árie), Cecilio (snoubenec Giunie) byl psán pro kastráta jako „primo uomo“ – v současných produkcích je ztělesňován mezzosopranistkami; i když v nedávné koncertní verzi díla se ve Vídni objevil v této roli význačný současný countertenor Franco Fagoli. Postava pěvecky hodně vděčná je Lucio Cinna (přítel Cecilia) – ta byla již při milánské premiéře obsazena ženskou představitelkou (jako takzvaná kalhotková role) a konečně role Celie, sestry Lucio Silly, je psaná pro lehký koloraturní soprán.

O čem ve zkratce pojednává děj Silly podle Gamerrerova libreta? Silla je římským diktátorem, který vyžene svého odpůrce Cecila mimo Řím, kam jej ovšem tajně zpátky přivádí jeho velký přítel Cinna a poradí mu, kde se Cecilio může potkat se svojí milovanou Giunií. Giunia, dcera zemřelého Caia Maria, nenávidí Sillu, který způsobil smrt jejího otce a zcela se jí příčí pomyšlení, že by se měla stát Sillovou manželkou, přestože o to Silla všemi prostředky usiluje. Na Capitolu diktátor žádá senát o souhlas s jeho sňatkem s Giunií jako gesto politického smíření, avšak žádný ze senátorů se k jeho návrhu nestaví s porozuměním: jednání senátu náhle naruší Giunia a pak hlavně Cecilio, který se pokusí Sillu zavraždit, k nim se přidává i Cinna, ale poté, co je pokus o atentát neúspěšný, Cinna „převléká kabát“ a ospravedlňuje svůj útok snahou ochránit samotného Sillu. Cecilio je uvězněn, ve vězení se s ním postoupně loučí Giunia s myšlenkami na vlastní smrt a Lucio Cinna; v závěru se koná Sillovo předstoupení před senátory a římský lid, Silla se vzdává své vlády a všem uděluje milost.

Madridské nastudování opery Lucio Silla je součástí koprodukce Theater an der Wien (zde premiérováno v rámci Wiener Festwochen v květnu 2005 mimo jiné s českou sopranistkou Martinou Jankovou v roli Celie), Teatro Liceu v Barceloně a Teatro Real Madrid.

Režií nelehkého úkolu byl pověřen zkušený německý režisér Claus Guth spolu s kostýmním a jevištním výtvarníkem Christianem Schmidtem. Proč právě úkol zinscenovat operu seria z Mozartova prvního tvůrčího období může být problémem? Lucio Silla byl napsán v době, kdy libreto poskytovalo především zpěvákům možnost předvést se ve virtuózních pěveckých číslech při zpodobňování těch nejvýraznějších lidských emocí, jako je například: láska, nenávist, pomsta, obětování se a podobně. Vlastní příběh byl méně důležitý; v dnešním režisérském operním divadle jsme často svědky, že se v libretu hledá hloubka či téma, které tam ani není, vystaví se určitá umělá koncepce a té se pak přizpůsobí hudební provedení díla, to jest často se škrtají celé party či jejich části. Árie, které měly svoji tradiční výstavbu, jsou nezřídka „mrzačeny“ násilnými škrty. Hotová produkce pak už vlastně není hudební produkcí dle původního záměru, je jen torzem – které je převáděno divákovi.

Claus Guth si ovšem s touto úlohou poradil více než zdařile – dává dílu smysluplnou koncepci, jednání na jevišti má vždy logiku, nechává recitativy a árie zaznít v úplnosti (až na pár méně významných škrtů). V jeho pojetí je Lucio Silla spíše než tyranem člověkem, který není schopen ovládat ani sám sebe, jeho chování je často nepředvídatelné, a i samotný závěr nás staví před otázku, zda jeho stažení se z mocenské pozice není jen další hrátkou. Proto původní optimistický závěr díla (oslava milosrdnosti a velkorysosti Silly), který známe například i z Mozartova La Clemenza di Tito tak dostává nový logičtější obsah: jednající postavy jsou před závěrečným spadnutím opony plny rozpaků z toho, co vlastně přijde…

Inscenování opery seria je složité i v tom smyslu, že pro každou árii da capo je třeba vymyslet klíč, jakou jevištní akcí ji naplnit – a v tomto ohledu madridský Lucio Silla přináší poutavé divadlo s neobyčejně dobře zvládnutou interakcí mezi jednotlivými účinkujícími – což je dnes zejména u režisérů mladší generace poměrně vzácné.