Jak je možná neznáte: Nadia Boulanger

Nadia Boulanger se narodila nedaleko Montmartru, přesně v den, kdy bylo jejímu otci dvaasedmdesát let. Rodina Boulangerových byla celá hudebnická. Otec Ernest Boulanger byl skladatel a dirigent na Pařížské konzervatoři, matka Raissa Myschetsky (která prohlašovala, že je ruskou princeznou) byla Ernestovou o třiačtyřicet let mladší žačkou a o šest let mladší sestra Marie-Juliette (zvaná Lili) byla rovněž skladatelkou. Mezi rodinné přátele patřili Charles Gounod, Jules Massenet, Camille Saint-Saëns i Petr Iljič Čajkovskij. Již jako devítiletá vstoupila Nadia na Pařížskou konzervatoř (1896).

Její paměť byla velkolepá: v době, kdy jí bylo dvanáct let, znala nazpaměť Bachův Dobře temperovaný klavír. Studenti popisovali, že má každou skladbu význačného skladatele v malíčku. Stejně jako jejich otec, Nadia a Lili obě soutěžily o Římskou cenu. Nadia se umístila na druhém místě v roce 1908, její sestra Lili získala toto ocenění v roce 1913.

Skladatelka a dirigentka Nadia Boulanger byla první ženou, která mimo jiné dirigovala Boston Philadelphia nebo New York Philharmonic Orchestra. Svému příteli a obdivovateli Igoru Stravinskému uvedla ve Washingtonu, D.C. v roce 1938 světovou premiéru jeho Koncertu Es dur „Dumbarton Oaks”. Jejími studenty (píše se, že jich měla okolo dvanácti set) byli přední skladatelé, sólisté, aranžéři a dirigenti včetně Aarona Coplanda, Roye Harrise, Quincy Jonese, Johna Eliota Gardinera, Elliotta Cartera, Dinu Lipattiho, Igora Markeviče, Virgila Thomsona, İdil Biret, Daniela Barenboima, Philipa Glasse a Ástora Piazzolly. George Gershwin navštívil Boulanger v roce 1927 a žádal o lekce skladby. Mluvili spolu okolo půl hodiny a pak Boulanger oznámila: „Nemohu vás nic naučit.” Gershwin toto považoval za velký kompliment, který opakovaně dával k dobru. Mezi její žáky patřil také Karel Husa, Vítězslava Kaprálová pravděpodobně pouze navštěvovala její středeční společné lekce.

Nadia Boulanger celý svůj život zasvětila učení. Na podzim roku 1904 začala vyučovat ve svém pařížském bytě na adrese 36, rue Ballu. Později bylo toto malé náměstí přejmenováno na Place Lili-Boulanger.

Vedle soukromých lekcí se zde každou středu odpoledne konaly pravidelné skupinové lekce analýzy a zpívání z listu, které pokračovaly až do její smrti. Po nich následovaly „domácí salóny“, na kterých studenti měli možnost navázat rozhovory s profesionálními hudebníky a dalšími spřátelenými umělci, jako byli například Igor Stravinskij, Paul Valéry, Gabriel Fauré a další.

Jako dlouholetá přítelkyně rodiny (a oficiálně kapelnice) monackého prince byla Nadia Boulanger požádána, aby v roce 1956 naplánovala hudbu na svatbu prince Rainera a americké herečky Grace Kelly. Později rovněž vyučovala obě jejich dcery Caroline a Stéphanii i jejich děti.

Nadia byla hluboce věřící ženou. Její chování ke studentům bylo mateřsky velkorysé a nikdy nevnucovala žákům svoji víru, i když o mnohých z nich věděla, že jsou ateisté, nebo alespoň nekatolíci. Trvala však na tom, že uznávají konečný zdroj hudby z „jiné” než lidské moci. Pro ni byl tímto zdrojem jasně Bůh, ale důležité bylo uznat, že při tvoření hudby jsou lidé přinejmenším částečně ovlivněni nadlidskou schopností, již vlastní myslí nelze pochopit.

Je frustrující, že Nadia Boulanger nezanechala prakticky žádný písemný záznam o své metodě a filozofii. Jednou, poměrně brzy ve své kariéře, oslovila vydavatele Schirmera v naději, že připraví metodu výuky hudby pro děti. Když byl její návrh odmítnut, již nikdy se o publikování nezajímala.

Nadia Boulanger byla nezdolná. Začínala učit svou první lekci v sedm hodin ráno, její poslední lekce končila o půlnoci, jídlo hltala s telefonem pod bradou. Hudba měla přednost před vším ostatním, určitě před gastronomií nebo láskou, a žádala totéž po každém ze svých studentů. I v posledních letech svého života, již nevidomá, bezzubá, napůl hluchá, s rukama pokřivenýma artritidou, si stále udržovala jednotvárný každodenní stereotyp. Leonard Bernstein byl možná posledním člověkem, který mluvil s Nadiou Boulanger, již nalezl téměř v kómatu sedmnáct dní před její smrtí v nemocnici ve Fontainebleau. Zeptal se jí, zda v hlavě slyší hudbu, a pokud ano, jakou hudbu. Po dlouhém, předlouhém tichu jakoby zdálky svým úžasným zastřeným barytonem odpověděla: „Hudbu, která nemá ani začátek ani konec.” Novinový nadpis oznámující její smrt zněl jednoduše: „Mademoiselle už není.”

Citáty:
„Člověk musí znát pravidla, aby pravidla mohl porušovat.“
„Falešné noty mohou být odpuštěny, falešná hudba být odpuštěna nemůže.“
„Bez disciplíny nemůže být žádná volnost.“
„Nedělejte nic pro efekt. Dělejte to pro pravdu.“
Nadia Boulanger