„Mrtvý po vládě netouží…“ Verdiho Macbeth v Divadle na Vídeňce s Plácidem Domingem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Intendantovi Divadla na Vídeňce Rolandu Geyerovi se daří. Za jeho vedení si třetí stálá vídeňská operní scéna vybudovala renomé zajímavou a pestrou dramaturgií, volbou inscenačních týmů, pěveckého obsazení, v němž se objevují velká jména i perspektivní operní mládí. Když se před několika lety proslýchalo, že by měl Geyer odejít řídit festival v Bregenzi, leckteré srdce příznivců Vídeňky zatrnulo. Naštěstí neodešel. Neodolal však lákadlu také si zarežírovat – a to už se mu, bohužel, daří méně.
Roland Geyer (zdroj Theater an der Wien / © Lukas Beck)
Roland Geyer (zdroj Theater an der Wien / © Lukas Beck)

Hoffmannovými povídkami roku 2012 převzal Roland Geyer zodpovědnost za inscenaci po rozchodu s režisérem Williamem Friedkinem, když se nedohodli na kombinaci existujících verzí opery. To se tedy nepočítá. Ale problematická byla Geyerova inscenace Marschnerova Hanse Heilinga (zde) a čerstvá produkce Verdiho Macbetha není jen problematická, ale nejméně z poloviny jednoduše nepodařená, což padá společným dílem na režiséra Rolanda Geyera, choreografa Petera Karolyiho i autora výpravy Johannese Leiackera.

William Shakespeare napsal svého Macbetha kolem roku 1606. Tři roky předtím, po smrti královny Alžběty I. z rodu Tudorovců, získal anglickou korunu skotský král Jakub VI. jako anglický král Jakub I. Hned na počátku vlády musel zlikvidovat dvě spiknutí a aby mohl vytvořit unii Anglie a Skotska (a Irska) přemoci značný odpor. Důsledky sjednocování „shora“ možná dřímají v britské společnosti dodnes.

Podle některých zdrojů Macbetha zabil roku 1057 Duncanův syn Malcolm III., a poté také Macbethova adoptivního syna Lulacha. Sám neskončil o nic lépe – několikrát se víceméně nedobrovolně podrobil anglickému králi a dokonce snad s úmyslem se anglického vlivu zbavit pomohl Vilému Dobyvateli v jeho tažení. Nakonec byl i Malcolm roku 1093 záludně vlákán do pasti a zavražděn – svým příbuzným, jak to tehdy (jen tehdy?) zkrátka bývalo zvykem.

K Shakespearově volbě tématu ze skotských dějin jako podobenství o ničivé touze po moci existuje celá řada výkladů. Historický Macbeth byl příbuzným skotského krále Duncana I.. Jakýsi konflikt mezi nimi vedl k ozbrojenému střetu a Macbeth (Mac Bethad) Duncana zabil. Moc skotských králů nebyla dědičná, rivalita klanů usilujících o moc používala nejrůznější intriky a nevyhýbala se otevřeným bitvám ani zákeřnostem. Shakespearova hra mohla být po nástupu Jakuba I. (syna Marie Stuartovny, kterou Alžběta I. nechala popravit) varováním před nebezpečím neomezené moci.

Shakespeare pochopitelně s historií naložil po svém. Z Macbetha udělal slabocha a nástroj v rukách ctižádostivé manželky, což známým historickým faktům odporuje. Ve skutečnosti vedla teprve Malcolmova vláda k oslabení pozice Skotska – než nakonec připlul roku 1066 Vilém Dobyvatel z Normandie a ostrovní politické třenice se rozšířily na spory s velkou zemí na evropském kontinentu. Shakespearovým geniálním dramaturgickým trikem jsou scény čarodějnic předpovídajících budoucnost. Vnášejí do děje předurčenost, které protagonisté podléhají, a zároveň jim slouží jako zdůvodnění zločinů: proti osudu přece jedinec nic nezmůže. Paradoxní přitom je, že se právě král Jakub I. vyznamenal pronásledováním čarodějnic ve Skotsku.

Verdiho Macbeth
Verdiho zhudebnění Macbetha nebylo první, už roku 1827 byla v Paříži uvedena stejnojmenná opera Hippolyta Chélarda, po Verdim následovali Macbethové Wilhelma Tauberta (1857), Ernesta Blocha (1910) a Antonia Bibala (1990). Shakespeare byl Verdiho velkou láskou. Proč se rozhodl právě pro jeho nejtemnější příběh, je předmětem dohadů. Domnění, že mělo jít o jeho osobní vyjádření k bojům za sjednocení Itálie, dnes historikové vyvracejí.

Giuseppe Verdi - 1842 (zdroj commons.wikimedia.org)
Giuseppe Verdi – 1842 (zdroj commons.wikimedia.org)

Libreto Verdiho Macbetha nevznikalo snadno. Činoherní struktura má jiná pravidla než hudební drama, děj Macbetha je pro operu příliš vícevrstevnatý a komplikovaný. Verdi předložil Francescu Piavemu, který už vypracoval libreto k jeho Ernanimu podle Victora Huga a Dvěma Foscariům podle Lorda Byrona, návrh v próze a žádal ho o zveršování s tím, aby nebyl „upovídaný“, potřeboval maximální stručnost. Piave nakonec práci vzdal, třetí a čtvrté jednání přepracoval Verdiho přítel Andrea Maffei (autor libreta k Loupežníkům); na ceduli premiéry však byl uveden pouze Piave.

V libretu je vypuštěna řada postav i scén. Jak známo, Shakespeare dokázal do svých tragédií mistrovsky zapojit groteskně komický prvek. V dusném, krví páchnoucím příběhu Macbetha je to epizodní postava opilého dveřníka a jeho rozhovor s Macduffem, který následuje poté, co je dokonána vražda na králi Duncanovi. Macduff se domáhá vstupu, protože mu král nařídil ho brzy vzbudit, a dveřníkovo blábolení stupňuje napětí; divák už o zločinu ví a čeká, co bude následovat. V zájmu jednotného hudebního obrazu musela být tato scéna vypuštěna. Ale vynechána je i scéna v Macduffově hradu s Lady Macduff a jejím útěkem poté, co najatý vrah zabije Macduffova synka – Verdi nepotřeboval děj zdržovat vedlejšími odbočkami. Dialogy jsou podstatně zkráceny, někde vznikl nový text. Změna nastala i v psychologii postav. Lady Macbeth je oproti Shakespearovi rozpracovanější, Macbeth naopak zjednodušen.

Macbeth skutečně není typická operní látka. Typ francouzské grand opéra, která tehdy vládla, vyžadoval na historickém pozadí, tvořícím pouhou kulisu, velký milostný příběh, hrdinu, s nímž divák musí sympatizovat, napětí, ale také pozitivní pohled na krásné životní okamžiky. Macbeth nic takového neposkytoval. Verdiho Macbeth znamenal experiment a je právem považován za počátek zrození italského hudebního dramatu, v němž už se ohlašují i náznaky toho, s čím pracovali veristé.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Macbeth (Theater an der Wien 2016)

[yasr_visitor_votes postid="232474" size="small"]

Mohlo by vás zajímat