Multimediální Debris Company o nejistotách dnešního i budoucího světa

Ambiciózní námět se podařilo ztvárnit velmi sugestivně. Na scéně se setkáváme jen se dvěma performery, Danem Račkem a Stanislavou Vlčekovou, jimž ze zákulisí nenápadně asistuje kolegyně téměř v roli „čerňáka“. Největší díl samotného sdělení spočívá na projekcích, které jsou mapované jak na horizont, tak pod nohy performerů a samozřejmě i na ně samotné. Jen výjimečně je pohybová akce tak dominantní, že se pozornost diváka mezi oba výrazové prostředky tříští. Většinu času je pohyb performerů uměřený a ustupuje vizuálnímu sdělení.

Autorem videoartu je Alex Zelina. V jeho projekcích se před očima diváků rozvíjí jakási cesta „Od Velkého třesku k člověku“, parafrázujeme-li oblíbenou naučnou publikaci pro mládež. Tok vizuálních informací, doplněný po celou dobu ještě šeptaným slovním doprovodem, je téměř zahlcující. Od idylických obrazů přechází k znepokojivým a přináší různé otázky – opravdu jsme tak destruktivní druh? Zasloužíme si, aby nás raději ovládla technologie? Ztratili jsme již lidskost? Každý obraz, který je před diváky stavěn, má svůj originální motiv, barvu, nakonec je ale nemožné je od sebe oddělit a uvědomit si význam každého jednotlivě. Divákům však může dodatečně pomoci programová brožura, v níž si mohou přečíst celý text, který performanci doprovázel (kapitol je opravdu mnoho – Abstract, Holocén, GoldenAge, TheLegology, StupidityBoom, ProGnosis, ColorSlide, RedSpot, PornoGraffiti, CyberKlip, VirtualZoom, Decrescendo, Catharsis, Impromptu in Green). Jeho autorem je Eugen Gindl, novinář, scenárista, ekologický aktivista.

Je zřejmé, že text je pro takovýto typ inscenace nezbytný, má-li divák skutečně postihnout myšlenky, které mu tvůrci přinášejí. Je v pořádku využít více médií a složek, pokud je záměrem porozumění smyslu, ačkoli s sebou taková metoda přináší nebezpečí, že se dojmy při takovém vrstvení budou také vzájemně stírat. Soustředíme-li se na šepot, odpoutáváme pozornost od vizuálního a pohybového plánu představení, a naopak. spíše si kladu otázku, proč z nahrávky nezní plný hlas, jemuž by bylo lépe rozumět, nicméně může být úmyslem, aby iritoval a rozrušoval (trošku mi připomíná vemlouvavost známého „This is the Central Scrutinizer“ Franka Zappy). Jde však o sympatické přiznání, že pouze a jen pohybovými prostředky není možné tak složité úvahy a metafory sdělovat.

Úvodní obraz je obrazem klidu a zrození, setmělým prostorem se míhají bílé jiskřičky jako hvězdy formující ve svém středu krásnou zářící planetu. Vzniká hmota, kterou střídají záběry mikrooorganismů, drobných živočichů, formují se neurony nebo lidská kost (kombinace reálných záběrů, vektorové grafiky, 3D simulace). V podobném duchu pokračuje performance celou hodinu. Přejíždíme třeba nad obrazem ženského těla, jež je pokresleno bílými kostrami snad nelidských tvorů. Hladký povrch těla postupně rozrušuje grafická deformace. Jindy se díváme jen na zjednodušený obraz naší planety, nebo podivné grafy či jen čisté geometrické tvary základních krystalických struktur. Zvuková krajina je nepostižitelná, přechází ze zpěvného hlasu k elektronice až do meditativní snivosti. Zkrátka je. Všude. A celé představení je vnořeno do ní.

Zatímco projekce jsou spíše odosobněným, fascinujícím obrazem, který je čistý a esteticky přitažlivý, tak trochu evokující opojení z prvního zhlédnutí Vesmírné odysey. Emocionální faktor a s ním i pocit zneklidnění, který vede diváka k podstatě tématu, představují samozřejmě tanečníci. Daniel Raček v zeleném střízlivém kostýmu (zelená je výmluvně hlavní použitou barvou i případě některých projekcí) a v kontrastu s ním Stanislava Vlčeková v bílé róbě barokního vrstvení (jistě není náhodou využití plastu na sukni, kterýžto materiál se dnes stává symbolem lidské zvůle vůči planetě), v paruce a s nabílenou tváří, která stejně tak evokuje klasickou pantomimu, bledé tváře barokního divadla i škleb moderního klauna.

Drobné strojové izolované pohyby a vnitřní kontrakce jsou tím, co vede její projev, i ve chvílích, kdy jen pomalu prochází po scéně nebo usedá. Jako pohyblivá figurína, která vyklouzla z Hoffmannovy dílny. Ve chvíli, kdy je tanec obou interpretů kontaktní, je velmi pomalý, a přitom plný napětí, nikde nekončící křeči, tělo ve stavu napjaté pružiny. Dynamika se ovšem i mění, dočkáváme se prudkých gest, nicméně napětí a řízeně zpomalený pohyb jsou dominující kvalitou. Jako bychom se již nedívali ani na lidskou bytost či bytosti, mohou být stejně tak dobře našimi pozorovateli, jako ztělesněním „odlidštěnosti lidstva“. Jen jednou či dvakrát pocítíme skutečnou blízkost bytostí na scéně, už ne robotické pohyby, ale jemnější plynulost.

Po technické stránce je WOW velmi působivý projekt, i když z logiky jeho koncepce tu pohybový projev interpretů ustupuje audiovizuální složce, což je škoda. Nakolik však skutečně dokáže v divácích probudit živý zájem o problém, si netroufám odhadnout. Možná je na to příliš hutný, příliš komplexní a zahlcující. Nevyniknou jednotlivé myšlenky či metafory, protože jich je příliš mnoho. Ale performancí, které se točí kolem stejného tématu, přibývá stále víc a víc. Tento typ inscenací mi však připadá vždy jako jakýsi paradox per se, obzvlášť pokud mají environmentální téma – technika a technologie, kterou potřebujeme k realizaci takových představení je pevnou částí onoho děsivého a zrychlujícího se kolotoče inovací, které způsobují hromadné zastarávání dosud funkční techniky, kterou stále hromadně vyhazujeme, a žádají si stále větší a větší energetické i surovinové zdroje. Jistě že by bylo dost obtížné se dnes otočit na podpatku, vypnout světla, projektory a svítit si zas svíčkami jako v barokním divadle, ale přeci jen, není to ukázkový rozpor?

WOW
Režie, koncept: Jozef Vlk
Choreografie: Stanislava Vlčeková
Text: Eugen Gindl
Překlad do angličtiny: Martin Solotruk
Video art: Alex Zelina
Scénografie: Ján Ptačin
Kostýmy: Katarína Holková
Hudba: Jozef Vlk
Dramaturgie: Dáša Čiripová
Účinkují: Daniel Raček, Stanislava Vlčeková, Andrea Luptáková
Whispering: Braňo Mosný
Technická spolupráce: Matej Černušák
Produkce: Martina Širáňová
Foto: Juraj Chlpík
Premiéra: 24. a 26. února 2017, A4 – priestor pre súčasné umenie

Psáno z představení 10. 6. ve Studiu ALTA