Musela jsem obhájit, že nejsem jen blondýna, která si stoupne před publikum a něco zavrže

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jaká je vaše spotřeba strun?

Hraji již třináct let na Evah Pirazzi – Pirastro, to je moje jistota, struny, které když natáhnu odpoledne, tak na ně zahraji večer koncert s orchestrem. Strun mám docela velkou spotřebu, protože koncertů mám hodně a hraju intenzívně – maximálně po šesti týdnech je musím měnit.

Neméně důležité jsou i smyčce…

Smyčec je vnímán jako něco nepodstatného vedle toho hlavního nástroje, což je omyl. Právě moje poslední investice byla do smyčce, protože nedostatečně kvalitní smyčec dokáže i skvělý nástroj udusit. Dobré smyčce začínají tak od jednoho sta tisíc korun. Pořídila jsem si francouzský smyčec Charles Buthod, který je starý přes sto let – a ten zvuk nástroje se podstatně změnil, zušlechtil, otevřel – teď to jsou jako dva rovnocenní partneři. Mám už doma docela značnou kolekci smyčců, protože pro každý nástroj se hodil jiný, takže po každé koupi nástroje jsem znovu a znovu řešila i smyčec. A přesně vím, který smyčec mi se kterým nástrojem dobře funguje. Je tam cosi jako „chemická vazba“ mezi hráčem a nástrojem – a i mezi nástrojem a smyčcem.

Kolik skladeb za rok nově nastudujete?

Dá se říci, že třetina repertoáru, kterou ročně provedu, je nově nastudována. Tři až čtyři věci ročně s orchestrem, což si musím předem plánovat ve svém diáři a vyhradit si na to třeba i dva týdny volna. Komorní skladby, to ani nepočítám. Vloni jsem ke konci roku dělala tři světové premiéry – Michala Müllera, Jiřího Bezděka, Ladislava Kubíka. Naučila jsem se skladby s orchestrem od Jana Nepomuka Hummela, Bachův Braniborský koncert, spoustu komorní hudby. Teď jsem se připravovala na svoji premiéru Koncertantní symfonie pro housle a violu Karla Stamice, hráli jsme ji spolu s Jaroslavem Svěceným na zahajovacím koncertě Smiřických svátků hudby, na začátku roku to byla moje premiéra Schnittkeho Koncertu pro violu a orchestr.

Nechávám si takzvanou inkubační dobu – to jest skladbu nastuduji, nechám uležet a pak se k ní vrátím, pak je premiéra a pak bych ji měla pokud možno co nejčastěji hrát. Bohužel mám v repertoáru spoustu věcí, které jsem se učila na pouhé jedno provedení. Koncert Jindřicha Felda, který je jedním z těchto případů, naštěstí letos budeme natáčet pro Český rozhlas, zrovna tak jako violovou perličku s mým kolegou Vladimírem Bukačem – koncert pro dvě violy Antona Vranického.

Kdo dělá dramaturgie vašich koncertů?

Dramaturgie festivalových i recitálových koncertů si dělám sama, protože nechci být nikým a ničím svazována. Navíc už mám letitou zkušenost s tím, jak ty koncerty fungují.

Jste zakladatelkou festivalu Procházky uměním, jehož pátý ročník momentálně probíhá…

Narodila jsem se v „perle západních Čech“ ozdobené barokními sochami a obrazy Petra Brandla – v Manětíně, kde jsem navštěvovala koncerty pořádané Kruhem přátel hudby. Proto mám silný vztah k hudbě i k výtvarnému umění – a k severnímu plzeňskému kraji obzvláště. To je důvodem, proč jsem založila hudební festival Procházky uměním. Jde o charitativní projekt, jehož výnos jde na záchranu lokálních kulturních památek. Od června do září se návštěvníci potulují krajem a získávají přehled o regionu, vybírá se pouze dobrovolné vstupné, aby umění bylo dostupné i místním lidem. Výnos jde na záchranu památek v regionu, snažíme se to spravedlivě rozdělovat. Jde vždy o propojení průvodního slova s koncertem. Koncerty jsou asi hodinové a bez přestávky – a mluveným slovem je doprovází Ondřej Kepka. V pražském Museu Kampa jsme obklopeni moderním uměním, a proto se obecenstvo mnohdy rekrutuje z řad malířů a sochařů. Je to úžasné umělecké prostředí.

Dost osobní otázka: Pomáhá vám fyzická krása v sólové dráze?

Velmi mi to pomáhá prosadit klasickou hudbu a violu – vzhled používám jako prostředek pro svoji práci. Působím na některé lidi možná prvoplánově atraktivně – a baví mě právě ta dualita: můj vzhled je cesta, jak na sebe upozornit – a zároveň před posluchače pak dokážu předestřít hodnotné umělecké dílo. Noblesa a úroveň patří ke světu klasické hudby a žena je prostě estetický objekt. Krásné šaty si tedy vezmu i do toho nejrozpadlejšího kostela na severním Plzeňsku. Není důvod se vzdávat noblesy a ženskosti. Tohle jsem si musela zpočátku obhájit, že nejsem jen blondýna, která něco zavrže…

Jitka Hosprová (foto © Lenka Hatašová)

Máte nějaké specifické nároky na šaty? Přece jen potřebujete jistou volnost pohybu…

Spolupracuji s módními návrháři, můj dvorní stylista Martin Gruntorád mi už léta pomáhá budovat image, je to mnohdy zajímavé pro média a já tím mohu zpřístupnit pohled na život interpreta klasické hudby z jiného úhlu, abych zůstala lidská, aby se publikum klasiky nebálo. Seznámil mne s návrhářkou Táňou Kovaříkovou. Velmi jsme si padly do oka, ona už ví, jaké šaty má pro mé potřeby šít. Šaty se nesmí kroutit, nesmí mě omezovat, nesmí se otočit, kam nemají! A také vystupuji na jehlových podpatcích, naučila jsem se to, protože se mi to líbí, i když nohy tím pochopitelně trpí. Samozřejmě podpatky ke krásným šatům patří a celkový vzhled se posune o úroveň výše. Protože posluchač je také divák a teď mě někteří kolegové možná odsoudí za můj názor – ale mám pocit, že si občas umělci neuvědomí, že ten posluchač – divák se dívá! Někdy neškodí si sami sebe pustit z videozáznamu… Já dávám raději na rady profesionálů…

Která známá osobnost vám je blízká?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat