Musíme to opravit. Pohled na dobu předchozí rekonstrukce Státní opery Praha

Když od divadelní sezony 1948/1949 administrativním zásahem ministra školství, věd a umění soudruha Zdeňka Nejedlého byla spojena Velká opera 5. května s Operou Národního divadla v Praze, vznikl v Národním divadle velký operní soubor o dvou orchestrech, sborech a šestašedesáti sólistech (Opera Národního divadla před fúzí s Velkou operou měla ve svazku čtyřiačtyřicet sólistů).

Někteří sólisté z Velké opery 5. května se pak významně zapsali do poválečné historie Opery Národního divadla, například Milada Musilová, Milada Šubrtová, Jaroslava Procházková, Jaroslava Vymazalová, Ladislav Mráz nebo Bohumír Vích.

Spolu s lidským potenciálem Národní divadlo získalo třetí velkou scénu, původní budovu Nového německého divadla, které bylo otevřeno v roce 1888 operou Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští. Budova Smetanova divadla, jak byla poměrně brzy po fúzi přejmenována, sloužila od svého otevření prakticky nepřetržitě až do roku 1967, kdy byla uzavřena z důvodu první generální rekonstrukce. Ta odstartovala pak následné opravy historických budov Národního a Stavovského (tehdejšího Tylova) divadla. Provoz souborů opery, činohry a baletu v podstatě až do roku 1991, kdy se na podzim ukončila poslední rekonstrukce Stavovského divadla, s výjimkou několika měsíců mezi spuštěním dalších rekonstrukcí, tak byl téměř na celé jedno čtvrtstoletí omezen na dvě historické budovy. Tylovo divadlo bylo také přechodně uzavřeno mezi 1. dubnem a 31. prosincem 1973.

Pravda, s otevřením rekonstruovaného Národního divadla přibyla ještě poněkud problematická budova Nové scény, ale tu opera využívala spíše výjimečně, v některých obdobích dokonce vůbec. Velký operní soubor se ovšem hned po několika měsících 1. dubna 1992 rozdělil na dva samostatné soubory a budova Smetanova divadla byla přejmenována na Státní operu Praha. Nás nyní bude zajímat, jak opera Národního divadla prožila období šestileté rekonstrukce budovy Smetanova divadla. Podívejme se nejprve na repertoár opery.

V posledních deseti divadelních sezonách před uzavřením Smetanova divadla, to jest v sezonách 1957/1958 – 1966/1967, oba operní soubory Národního divadla vyprodukovaly souhrnně většinou devět nových inscenací v každé sezoně. Z repertoáru Smetanova divadla přešlo po jeho uzavření patnáct titulů na scény Národního nebo Tylova divadla. Čtyři původní inscenace přečkaly období rekonstrukce a do obnoveného Smetanova divadla se v roce 1973 vrátily na své původní jeviště: byla to Pucciniho Turandot (poslední operní premiéra ve Smetanově divadle před jeho rekonstrukcí), Straussova Salome, Verdiho Nabucco a Wagnerův Lohengrin.

V poslední sezoně, kdy operní soubory hrály bez omezení na všech třech scénách, to znamená v Národním, Tylově a Smetanově divadle, měla opera na repertoáru neuvěřitelných šedesát operních titulů. Z nich Pověst o neviditelném městě Kitěži Nikolaje Rimského-Korsakova byla uvedena pouze jednou koncertně, některé jednoaktové opery, například Pauerova Červená Karkulka a Žvanivý slimejš nebo Leoncavallovi Komedianti, Mascagniho Sedlák kavalír a Pucciniho Gianni Schicchi, se hrály v kombinacích v jednom večeru. Několik titulů se také podle potřeby přenášelo z jedné scény na druhou a to nejen z důvodu přípravy rekonstrukce Smetanova divadla. Inscenace Smetanovy Hubičky režiséra Ferdinanda Pujmana z roku 1960 se dokonce hrála během sezony 1966/1967 na všech třech scénách Národního divadla. Oba operní soubory odehrály v této poslední sezoně celkem 479 operních představení. Inscenace Prodané nevěsty režiséra Luďka Mandause, která měla premiéru 18. listopadu 1963 a která dosáhla k 25. březnu 1967 sto padesát repríz, byla ještě v téže sezoně obnovena Hanušem Theinem a poprvé uvedena 31. května 1967. Do své derniéry 23. února 1971 dosáhla dalších sto dvacet šest repríz.

V sezoně 1966/1967 bylo tedy na repertoáru neuvěřitelných šedesát operních titulů. Nejčastěji se hrála Madame Butterfly (35x), dále obě inscenace Prodané nevěsty (28x), Rusalka (26x), Carmen (23x), Čert a Káča (17x), Hubička (17x), Dalibor (15x), Žvanivý slimejš (15x), Verdiho La Traviata uváděná pod názvem Violetta (15x), Salome (14x), Lazebník sevillský (14x), Figarova svatba (13x) a Eugen Oněgin (13x).

V repertoáru byly i inscenace, které se během sezony hrály jen jednou – Hanušova Pochodeň Prométheova, Smetanovi Braniboři v Čechách, Brittenův Albert Herring, Kovařovicovi Psohlavci, Janáčkova opera Z mrtvého domu, Kašlíkův Krakatit, Šostakovičova Kateřina Izmajlová a již zmíněné koncertní provedení Pověsti o neviditelném městě Kitěži. Kromě jmenovaných oper bylo na repertoáru ještě dalších devětatřicet oper: Krútňava, Jezero Ukereve (Otmar Mácha), Lásky hra osudná (Zdeněk Folprecht), Červená Karkulka, Most (Jarmil Burghauser), Příhody lišky Bystroušky, Její pastorkyňa, Káťa Kabanová, Věc Makropulos, Julietta, Řecké pašije, Honzovo království, Libuše, Dvě vdovy, Čertova stěna, Tajemství, Piková dáma, Zásnuby v klášteře, Únos ze serailu, Kouzelná flétna, Fidelio, Čarostřelec, Bludný Holanďan, Lohengrin, Růžový kavalír, Jacobowsky a plukovník (Giselher Wolfgang Klebe), Benvenuto Cellini, Don Quichotte, Louisa, Rigoletto, Nabucco, Otello, Don Carlos, Aida, Sedlák kavalír, Komedianti, Gianni Schicchi, Tosca a Turandot.

Mnoho inscenací z té doby vydrželo dlouho na repertoáru, protože jenom tak se vytvořil prostor k nastudování méně známých titulů a novinek. Mnoha repríz dosáhly nejen repertoárové opery, jako například Rusalka (inscenace režiséra Kašlíka z roku 1960 se hrála přes jednatřicet let a dosáhla skoro 650 repríz!), Tosca (105x), Dalibor (281x), ale poměrně vysokého počtu repríz dosáhl například i Růžový kavalír (53x během čtyř sezon), Salome (48x během jedenácti sezon), Lohengrin (90x během jedenácti sezon), Její pastorkyňa (121x během třinácti sezon).

V pěti sezonách (1967/1968 – 1971/1972), kdy hrály dva operní soubory pouze na dvou scénách, byl samozřejmě omezen jak počet premiér (v průměru na šest v sezoně), tak počet samotných operních představení, který postupně klesal z 358 v sezoně 1967/1968 na necelé tři sta v posledních sezonách. Také se snížil počet operních titulů v jednotlivých sezonách z třiačtyřiceti v sezoně 1967/1968 na čtyřiatřicet v sezoně 1971/1972. K nejčastěji hraným operám v tomto období patří Prodaná nevěsta, Rusalka, Jakobín, Hubička, Madame Butterfly a Bohéma. I přes omezený provoz dominantu repertoáru tvořily opery Bedřicha Smetany, hrály se všechny významné opery Leoše Janáčka, Martinů Řecké pašije a Hry o Marii, v Tylově divadle nemohly chybět opery Wolfganga Amadea Mozarta a v repertoáru bychom našli i opery, které k běžnému repertoáru nepatří, například znamenitou inscenaci Vojny a míru režiséra Ansimova, Život prostopášníka, Arabellu a Valkýru. V té době ještě Opera Národního divadla naplňovala svůj statut uváděním českých oper, když nastudovala, kromě výše zmíněných titulů, Fibichovu Bouři a Šárku, Foersterovu Jessiku (pod názvem Kupec benátský), Karlovu Smrt kmotřičku a Pauerova Zdravého nemocného.

Poslední představení před rekonstrukcí se ve Smetanově divadle uskutečnilo 26. června 1967, slavnostní otevření rekonstruované budovy se konalo 3. dubna 1973, tedy po necelých šesti letech. Pokaždé se hrála Smetanova Prodaná nevěsta. Do Smetanova divadla bylo přeneseno dvanáct operních inscenací z Národního divadla, které doplnila ještě 5. května premiéra Smetanova Tajemství.

Podívejme se ještě na personální otázky během rekonstrukce Smetanova divadla. Když Národní divadlo uzavřelo budovu Smetanova divadla z důvodu generální rekonstrukce, byl ředitelem divadla dr. Josef Urban, v čele opery stál dlouholetý basista a režisér Hanuš Thein, kterého po roce vystřídal dirigent Jaroslav Krombholc a toho po dalším roce zase klavírista a muzikolog dr. Václav Holzknecht. Když se po rekonstrukci otvírala budova Smetanova divadla, byl šéfem opery dr. Ladislav Šíp. Tak časté střídání šéfů opery jistě souboru neprospívalo, byť s odstupem let lze konstatovat, že všichni výše zmínění šéfové vedli Operu Národního divadla s velkou zodpovědností.

Hlavním dirigentem byl Jaroslav Krombholc, vedle něhož oba orchestry řídili Josef Čech, který záhy odešel do Švédska,  Bohumil Gregor, Jiří Jirouš, Josef Kuchinka, Bohumír Liška, Oldřich Pipek, který našel své působiště v tehdejší Jugoslávii, Albert Rosen, od roku 1969 působící v irském Dublinu, a Jan Hus Tichý. V čele obou sborů stáli vynikající sbormistři Milan Malý a Vladivoj Jankovský. Divadlo mělo ve svém svazku také režiséry Karla Jerneka, Václava Kašlíka, Ladislava Štrose a Hanuše Theina.

1. října 1969 se stal ředitelem Národního divadla dlouholetý sólista opery a také režisér Přemysl Kočí. Když se zavřelo Smetanovo divadlo, měla Opera Národního divadla šestašedesát sólistů, na jejichž bedrech spočíval provoz obou operních souborů, protože v té době hostování pěvců z jiných divadel bylo spíše výjimečné a konalo se buď jako záskok za nemocného pěvce nebo když vedení opery zkoušelo některého pěvce z oblastního divadla pro případné angažmá. Čas od času hostovali v Národním divadle také operní pěvci ze zahraničí. Během rekonstrukce Smetanova divadla stále ještě zpívali především domácí pěvci, jejichž počet se paradoxně v době omezeného provozu zvýšil až na šestasedmdesát.

K oporám souboru patřily sopranistky Maria Tauberová, Marie Podvalová, Naděžda Kniplová, Alena Míková, Marcela Machotková, Libuše Domanínská, Miloslava Fidlerová, Milada Šubrtová, Drahomíra Tikalová, Jaroslava Vymazalová, Jadwiga Wysoczanská, Naďa Šormová, Helena Tattermuschová a Eva Zikmundová, altistky Ivana Mixová, Štěpánka Štěpánová, tenoristé Beno Blachut, Ivo Žídek, Viktor Kočí, Oldřich Spisar, Jaroslav Stříška, Zdeněk Švehla, Milan Karpíšek a Bohumír Vích, barytonisté Václav Bednář, Zdeněk Otava, Jindřich Jindrák, Rudolf Jedlička, Antonín Švorc, Teodor Šrubař a basisté Eduard Haken, Karel Kalaš, Karel Berman, Jaroslav Horáček, Jaroslav Veverka a Dalibor Jedlička. Jejich řady posílili Gabriela Beňačková, Jana Jonášová, Libuše Márová, Daniela Šounová, Marie Veselá, Miroslav Švejda, René Tuček, Jiří Zahradníček a Václav Zítek.

Přestože provoz opery byl omezen, někteří sólisté byli poměrně vytíženi. Například v sezoně 1972/1973 nejvíc představení měly Růžena Radová, Marta Boháčová, Naďa Šormová, Helena Tattermuschová, Marcela Machotková a Libuše Márová (mezi 64 – 104 představeními), u sólistů byl počet představení často ještě vyšší. Z nich v sledované sezoně nejvíce zpívali Jiří Joran, Rudolf Vonásek, Dalibor Jedlička a Karel Hanuš, kteří měli více než sto představení v této sezoně, dále pak Eduard Haken, Jaroslav Veverka, Milan Karpíšek, Jan Hlavsa, Bohumil Černý, Josef Heriban, Jaroslav Horáček, Jindřich Jindrák a Václav Zítek.

Nyní, po více než čtyřicetiletém provozu od poslední rekonstrukce se budova Státní opery opět zavírá, aby byla zmodernizována a zrekonstruována. 2. července 2016 se naposledy zahraje Pucciniho Turandot.

Na webových stránkách Národního divadla čteme pouze u představení Pucciniho Tosky 3. června 2016 slůvko derniéra. V končící operní sezoně uváděla Opera Národního divadla šestačtyřicet titulů (včetně několika duplicitních a včetně malých projektů na Nové scéně). Ve Státní opeře bylo na repertoáru dvacet oper, z nichž čtyři se v příští sezoně přenášejí do historické budovy Národního divadla (Aida, Bohéma, Macbeth, Madama Butterfly), sedm do Hudebního divadla v Karlíně (Netopýr, Trubadúr, Jeníček a Mařenka, La Traviata, Nabucco, Rigoletto, Romeo a Julie a Troškova inscenace Rusalky). Tosca byla stažena z repertoáru (nahradí ji nová inscenace v Národním divadle), osud ostatních osmi inscenací není znám, třeba se vrátí do repertoáru Státní opery po skončené rekonstrukci, která má skončit, dle tiskové zprávy na webu Národního divadla, v roce 2018.

Přejme všem milovníkům opery, kteří navštěvují představení v budově Státní opery, aby se vrátili do krásně zrekonstruovaného prostoru jednoho z nejkrásnějších operních divadel na světě, všem umělcům, aby v divadle našli odpovídající zázemí pro svou práci a v neposlední řadě odborné vedení, které je povede k vynikajícím uměleckým výsledkům.