Musíš si stanovit nějaké hranice. Rozhovor s Pavlem Breslikem

O okouzlujícím portrétu zpíval nesčetněkrát. Vizitkou Pavola Breslika se stali Tamino a další jasní, mladiství hrdinové. K opeře se přitom tento slovenský zpěvák dostal spíš náhodou, přes dlouhohrající desky ve školní knihovně. Svět princů a milovníků, těch dobrých a krásných, je lyrickému tenoru, který byl v anketě magazínu Opernwelt roku 2005 zvolen „Mladým pěvcem roku“, už poněkud těsný. Touží po něčem větším – a temnějším. Rozhovor přinášíme v překladu s nejnovějšího čísla měsíčníku Opernglass.

Pavol Breslik: Nechci se stát otrokem svého povolání
(Opernglass – září 2017 – Markus Thiel)

 

Pane Bresliku, Fenton, Alfredo – je to verdiovský terén, který by se neměl překročit?

Tak to je, dál se ještě neodvažuji. Možná, až mi bude přes čtyřicet, tak Vévoda. K Donu Carlosovi nebo Gabrielu Adornovi asi nikdy nedojdu – ale kdoví? Když získá hlas na šíři, a to úplně přirozeně, bez jakéhokoli nátlaku – já svůj hlas nenutím, nechávám ho prostě pracovat.

Snadno se to říká. V operním světě se premiéry domlouvají daleko dopředu. Jak může někdo vědět, kde bude za pět let?

To je pravda. Tělo, hlas i duše musí vždycky být ve shodě. Když přijde dotaz, leccos doma zkouším. Dám si poradit od své profesorky, pracuji se svým klavíristou… Vím ale, kde jsou mé hranice. Nevyplatí se, abych je překračoval.

Pracujete pořád ještě s učitelkou?

Jistě! Letos jí bude osmdesát. Nepracuji s ní pravidelně, protože jsem hodně na cestách. Ale když to jde, jedu domů na Slovensko. Vypijeme si kávu, popovídáme si, a pak dojde na hlas. Jsou to sezení na dlouhé hodiny. Chudáci sousedi. Moje profesorka, a tak je to se všemi dobrými pedagogy, nezná jen můj hlas, ale celého člověka.

Začínal jste vlastně jako baryton.

Rok jsem zpíval barytonové party. Tehdy jsem měl jiného profesora, ten mě nedokázal zařadit. Mluvil jsem poměrně hluboko. Po ránu jsem ještě dneska v zásadě bas. Zpívat tenor není totiž přirozená věc. Je potřeba se dostávat nahoru tón za tónem a každý tón upevnit. A podle mě je to ta nejlepší cesta. Jsou přirozené talenty, které mají C, Cis a ještě výš v sobě. Když ale zestárnou a svaly se změní, najednou nevědí, co s tím. Tito kolegové se nezabývali technikou, protože svému hlasu mohli důvěřovat. Pochopitelně se to netýká všech. Ale myslím si, že tenoři, kteří se k výškám museli propracovat, jsou na tom nakonec lépe. Já ostatně vždycky chtěl být bas. Filip II., Vodník, to byly moje vysněné role. Když dobré basisty, jak je zpívají, je to jako pohlazení.

Řeknete si jednou, že už jste dost zralý a že s mozartovskými mládenci je konec?

To je zajímavé, v Paříži jsem si nedávno říkal, dokdy se asi dá zpívat Tamino? Možná v padesáti už by to bylo pošetilé. Ale ještě to jde, ještě mi lidé, aspoň myslím, toho mladého prince věří. A nad to je Mozart, a to víme všichni, zdravý pro hlas. Právě po Lenském, Alfredu nebo Števovi, kdy se musí hlas víc otevřít, dělá Mozart dobře.

A kam vás tlačí trh? Není to tak, že stav hlasu není vůbec směrodatný – jsou to ti, kdo rozhodují, že chtějí dobře vypadajícího Tamina teenagera?

Existuje opravdu hodně castingů, které se řídí především vzhledem. Ale jestli můžete mít padesátiletou Nanettu, která roli dobře zpívá – proč ne? Pro mě je mimochodem také směrodatné, aby mě role těšila. Proto jsem vrátil Ferranda, příliš akční, samé pobíhání kolem žen, mnoho práce.

Kdy jste dosáhl v kariéře okamžiku, že jste bez nebezpečí mohl říci „ne“?

„Ne“ jsem řekl, už když jsem ještě byl v souboru Státní opery v Berlíně. Byla tam úžasná vedoucí castingu Elisabeth Sobotka, ta všechno pochopila. Je důležité, aby byli na těchto pozicích inteligentní lidé. Dříve bylo odmítnutí jednodušší, protože nebyla tak velká konkurence. Už jsem řekl „ne“ i režii, například jsem odmítl účinkovat v inscenaci Andrey Breth. Inscenovala na Salcburských slavnostech Evžena Oněgina a dostal jsem nabídku zpívat Lenského. Jel jsem do Vídně, abych se s paní Andreou Breth setkal. Řekla něco jako „Není dost velký snílek.“ A bylo to. Musím přiznat, že se mě to dotklo. Nikdy mě neslyšela zpívat, ani mě neviděla na jevišti. Za několik let přišla nabídka na Traviatu s ní, a to jsem odmítl rovnou. Abyste věděl, já nejsem žádná superstar. Ale práce mám dost a ta práce mě baví. A jsou věci, které dělat nemusím.

Je fenomén superstar závislý na oboru? Mohou se mozartovští tenoři vůbec dostat tak daleko?

Řekněme to tak, publikum má prostě rádo cirkus a potřebuje ho. Mozartovy árie se pro to nehodí. Ale já jsem vůbec rád, že jsem jako cizinec v Německu obsazován do Mozarta, s mým slovanským akcentem.

Není váš původ také výhodou? Protože nejste ocejchován pro německý ani pro italský obor?

To nevím. Jsem a pro mnoho lidí zůstanu jednou provždy „výchoďákem“. Nehledě na to, že mentalita lidí u nás se pořád ještě hodně liší od lidí ze Západu. Někdy mi připadá, jako by v Evropě k žádné změně ani nedošlo. Ta záležitost s oborem nemá tolik co dělat s původem, jako s jakýmsi zvykem. Vždycky, když byl nějaký zpěvák ve svém oboru dobrý, chtěli ho v tom všichni slyšet tam i tam. Tomu jsem chtěl zabránit, proto jsem také rychle zpíval jiné role, Edgarda, Nemorina nebo Gennara.

Měl jste obavy, že jako začátečník míříte v berlínské Státní opeře příliš vysoko?

Nejdřív jsem si vůbec nedokázal představit, že by něco takového bylo možné. Byl jsem v operním studiu v Marseille, jel jsem do Berlína na předzpívání a paní Elisabeth Sobotka se mě hned zeptala, jestli bych nechtěl nastoupit do ansámblu. Tehdy jsem to vůbec nepociťoval jako zátěž, jednoduše proto, že jsem nejprve dostával malé role, například Ponga v Turandot. Mohl jsem se vyvíjet, sbírat zkušenosti, a pak přišel brzy Mozart. Byla to báječná škola.

Jezdíte ještě často na Slovensko?

Jezdím. Bydlím sice ve Švýcarsku, ale Slovensko je můj domov. V jednadvaceti jsem odešel do Francie. Francouzsky jsem neuměl, neměl jsem moc peněz. Dnes mají mladí jiné problémy, například aby si pořídili nejnovější iPhone.

Byl váš odchod něco jako vzpoura?