Musíš si stanovit nějaké hranice. Rozhovor s Pavlem Breslikem

  1. 1
  2. 2
  3. 3

To ne. Žilo nás pět v malém dvoupokojovém bytě. Jako nejstarší syn jsem se musel starat o oba mladší sourozence. V létě jsem pracoval jako číšník. Nebylo to nic strašného, považoval jsem to za samozřejmost. Pochopitelně, když člověk žije v tak stísněných poměrech, hledá samotu a chce mít vlastní život. I teď chci být samostatný a na druhých nezávislý. Ti druzí tu najednou nejsou a co pak? Čím jsem starší, tím víc cítím, jak silně jsem na Slovensku zakořeněný. Dřív mi to bylo jedno. Určitě to má co dělat se soustavným hostováním. Vždyť jsme koneckonců tuláci bez vlasti.

Vaše krajanka Edita Gruberová jednou řekla, že jednoho dne už nemohla zpátky. Stále víc si zvykala na život mimo Slovensko.

Je pravda, že dneska nad lecčím kroutím hlavou. Například nad úřady a nad tím, jak je komplikovaná byrokracie – a někdy funguje jen s úplatky. U Edity je to jiná situace, ona tehdy utekla z politických a soukromých důvodů. Když někdo odněkud bezpodmínečně chce a musí, otiskne se to v něm jinak. Já mám na Slovensku pořád ještě maminku, bratra, přátele, svou profesorku… A je tam neuvěřitelně krásná příroda. Pocházím ze severu, kde je hodně lesů. Moje babička měla domek na kraji lesa, před ním potok, idyla, úplné klišé. A takový domek, pokud možno bez mobilního signálu, je pořád můj sen. Slepice, záhon se zeleninou, ovocné stromy, to by bylo skvělé.

A to byste vydržel? Bez potlesku?

Potlesk je nebezpečná droga.

To říkají zpěváci vždycky. Ačkoliv tu drogu s láskou a rádi konzumují.

Jistě. Ale vždycky po velkém aplausu si říkám: „Ano, bylo to krásné, ale už je po všem. Zítra je jiný den.“ Ani později nebudu sedávat doma a poslouchat svoje staré nahrávky nebo chtít, aby mi je zahráli na pohřbu. To by bylo strašné. Možná budu poslouchat jiné zpěváky nebo hudbu, jakou jsem nikdy nemohl dělat. Nechápejte mě špatně. Publikum je úžasné, během představení a po něm, když fanouškové čekají u vchodu do divadla. Snažím se s nimi také sblížit. Ale nedělám z toho záležitost. Vždyť koneckonců pořád přinášíme nějaké oběti. Dneska bych třeba šel rád na diskotéku, s přáteli na pivo nebo bych si rád dal obrovské vepřové koleno – prostě jako obyčejný Pavol. Jenže mám zítra představení. Nechci být celý život otrokem svého povolání. Tak proto ten domeček.

S fanoušky udržujete kontakty, jste velmi aktivní na Facebooku. Vrhal jste se vždycky rád do davu?

Asi ano. Moji přátelé mi jednou řekli: „Musíš si stanovit nějaké hranice.“ Někteří fanouškové totiž nevědí, kam až můžou zajít. Možná si myslí, že jsou něco jako blízcí přátelé. Na to je třeba dát pozor, abychom se nestali majetkem ctitelů. Ale podívejte – o hysterii jako o Jonase nebo u Anny se u mě nedá mluvit. Vždycky říkám: „Představení nekončí závěrečným potleskem.“ Pak je tu povinnost vůči fanouškům. A ty nezajímá, že je člověk unavený nebo ho bolí hlava. Koupili si lístky a teď chtějí autogram nebo selfíčko. Ale přesto je něco jako soukromá sféra. Věci, kterých se nevzdáváme. Je to jediná možnost, jak tohle bláznivé povolání přežít.

Zpíval jste při mezinárodně sledovaném koncertě k otevření Labské filharmonie. Postrčilo vás to v kariéře dál?

Určitě, fanoušků na Facebooku přibylo. (dlouho se směje) Ale vážně. Byli takoví, kteří napsali: „Ještě jsem o vás nikdy neslyšel, a teď bych chtěl vidět vaše představení.“ Teprve pozdě jsem si uvědomil, co jsem to vůbec slíbil, a říkal jsem si: „Nejsi praštěný? Vždyť se na tebe dívá celý svět!“ Ale bohudíky to dopadlo dobře. Byla to neuvěřitelná pocta. Šílený podnik. Do Sydney se jezdí mimo jiné kvůli opeře, a teď se něco podobného děje v Hamburku. Někteří sice říkají, že od akustiky očekávali víc, ale takové hlasy nemusíme poslouchat. Remcalové se najdou vždycky. Akustika tam nic nepromine, všechno je slyšet. Ale proto se také dá cokoli risknout. Pro zpěváka je něco takového potěšením.

Jednou jste řekl, že byste si dokázal představit i výuku zpěvu.

K tomu mě měla moje profesorka. „Pavle, nemůžeš vědět, co se s hlasem jednou stane,“ řekla. „Chceš se stát režisérem jako jiní kolegové?“ Ne, to nechci. Ačkoliv nějaké ideje bych měl, když tak vidím ty výsledky režijního divadla. Hodně efektu, hodně nesmyslů. Nemám rád, když musím přemýšlet co má na jevišti znamenat do velké ucho. A také bych nechtěl sedět v opeře a vidět totéž, jako když koukám na televizní zprávy. Abych nebyl špatně pochopen. Nepotřebuju klasické kostýmy nebo dekorace. Ale chci logiku. A režiséry, kteří znají libreto a noty. Příliš často jsem zažil, jak přicházejí režiséři ke zkouškám nepřipravení. Nebo jak chtějí něco zpěvákům vnucovat. To přece nemůže vést k dobrému výsledku.

Je možné, že při spolupráci s tak analytickými režiséry, jako je například Christof Loy, překvapíte sám sebe? Vydá ze sebe člověk na jevišti něco, co ani nechtěl?

To je přece báječné! Tím se roste. Týká se to i spolupráce s dobrými dirigenty. Když se uzavřeme jen do sebe, dál se nedostaneme. Nejde o to, aby si publikum řeklo: „Ach, ten nahoře je ten Breslik.“ Ale o to, aby se člověk naučil také něco jiného, neobvyklého, a to platí pro obě strany.

Vůbec jste neřekl, zda byste chtěl zpěv vyučovat.

Ach ano, odbočili jsme. Takže řekla: „Můj synu…“

Synu?

Ano, a žačkám říká „má dcero“. U mého předchozího učitele zpěvu to bylo podobné. Všichni jsme byli jako velká rodina a mně to dělalo moc dobře. Teď, při tom neustálém cestování, mi to schází. A pokud bych měl jednou učit, chtěl bych se svou třídou také jednat jako se členy rodiny. Vždyť to tak přece je. Přijdete k někomu jako mladý student, svěříte se do jeho rukou a musíte mu důvěřovat. Dnes je na vysokých hudebních školách masový provoz, zpěváci jsou vzděláváni k nezaměstnanosti. Jeden kolega se mě jednou ptal, jestli bych ho mohl trochu učit. Neměl jsem vlastně čas, pěvecká výchova vyžaduje zejména zpočátku velkou pravidelnost. Přesto jsem si ho poslechl a pomyslel si: „Proboha, co to s tebou na škole udělali?“ Ten hlas byl nepoužitelný. Co jsem měl dělat? Řekl jsem: „Máš nějaké jiné koníčky a zájmy?“ Byl šokován. Už nezpívá a má úplně jiné povolání. A myslím si, že to tak pro něj bylo dobře. Je hodně pěveckých pedagogů, kteří by raději učit neměli. Majitelé přirozených hlasů, kteří techniku nemohou předat, protože sami nikdy intenzivně pracovat nemuseli. Nebo takoví, kteří jsou absolutně nenadaní pedagogicky. Někdy se mi zdá, že například v Itálii učí zpívat každý, i zubaři.

Líčíte to pěkně černě.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář