Mutus Liber – když jsou slova zbytečná

Hudební občasník jedné flétnistky
(18., 19. a 22. června 2017, Alfred ve dvoře Praha)

Dnešní uspěchaná doba či spíše uspěchaní obyvatelé „civilizovaného“ světa to mají těžké ve všech sférách života. Nebo si to dělají těžké? Co je těžké? A není na všem něco těžkého a zároveň lehkého? Vše má svá pro a proti, svou tmu a své světlo, paradoxy v rámci harmonie celku. Jak nahoře, tak i dole, jak dole, tak i nahoře. Mikrokosmos a makrokosmos, odděleni, a přesto jeden celek.

Instituce typu Alfred ve dvoře a kreativní skupiny jako Handa Gote Research & Development jsou nesmírným obohacením a přínosem české kulturní scéně. Tlačí své možnosti a způsoby umělecké tvorby za hranice poznaného, hranice boří a (na divácích) neověřených postupů se nebojí. Jistě by mi někdo připomněl, že snad každá inscenace či provedení  se snaží o nový pohled a přístup k tématu, ať už se jedná o pole hudební, taneční či herecké; v případě experimentálního divadla kombinujícího různá média je to však znásobeno.

Večer autorského týmu Švábová, Procházka, Smolík, Dörner a Hybler se nesl ve znamení „Tiché knihy“ alchymie a přenesení jejích obrazů na jeviště. Chtěla bych každému aktérovi přiřadit jedním slovem jeho roli či zaměření, avšak většina z těchto umělců má poněkud širší záběr působení, takže se omezím na pár hesel: tanec, herectví, scénografie, dramaturgie, světelný design, programování, nové technologie, inženýrství, hudba-zvuk-vibrace. Vnímala jsem je více než kdy jindy hlavně jako celek, ne samostatné hráče na hřišti.

Myslím, že pokud budeme zkoumat člověka ve vztahu k jeho zaměření a práci, můžeme si všimnout dvou druhů lidí. Jedinci, věnující převážně svou energii jedné činnosti, a jedinci, kteří nedokáží být tak úplně monotematičtí a rozprostřou svůj zájem do vícero oborů, často příbuzných. A to se mi líbí na Handa Gote. U nich pozorujeme právě ten druhý případ, kdy umělec musí a chce být trochu flexibilnější a přestává přesně škatulkovat, kam vlastně spadá.

Je zajímavé, jak na to někteří nezasvěcení nahlíží. Ptají se vás, co tedy vlastně děláte a co je vaší prací a denním chlebem. Tím, že nejste jasně vyhraněný, působíte někdy jako chodící chaos. Zvláště to tak může vnímat starší generace, která měla víceméně věci prostě nalinkované. Nebylo moc z čeho vybírat. V dnešní době, kdy prožíváme obrovský rozpuk všech možností, je přirozená a obzvlášť u umělce myslím čím dál víc žádoucí jeho schopnost se alespoň částečně vyjadřovat vícero způsoby tvoření. Tanečnice zpívá nebo není úplně mimo v oblasti grafiky, zvukař se věnuje improvizaci a dramaturgii a podobně. Co si budeme povídat, umělci mají často sklon vynikat v několika oborech, ale mně osobně je prostě sympatické, když hornistka není jen hornistka, ale peče také senzační dorty.

Představení Mutus Liber je oslavou vědomé, trpělivé činnosti. Míra vědomí je velmi důležitá. Můžete rozvíjet třeba tři dovednosti, které spolu na první pohled nesouvisí. Ale právě vědomá činnost se stává tím skutečně důležitým a spojovacím článkem. Čím více je člověk vědomý, tím více je svobodnější a šťastnější. Nejde o činnost samotnou, ale o to, jak ji děláte a prožíváte. Ťukáte do počítače a koukáte na hodinky, kdy už budete moci jít domů? Když opomenu kancelářské myšky, muzikanti, kolikrát jste seděli na zkoušce a čekali, až bude konečně ta pauza? Alchymisté v baroku a dříve jistě bojovali s podobnými myšlenkami, lidé jsou vlastně pořád stejní.

Možná se ale Hermes Trismegistos, ať už to byl kdokoli a působil kdekoli, zasadil významně o to nejdůležitější, čemu se v životě můžeme věnovat. Tím je vnímání sebe sama a toho, že vlastně nic není oddělené a vše malé je současně v tom velkém. Alchymický kámen mudrců je pro mě symbolem totálního soustředění na jedno a s ním následné splynutí. Není to snad onen poklad?

Tým Handa Gote v tomto představení velebí práci rukama a proces toho, jak se vám věci pod nimi mění. Z tekutého stavu do pevného, přímo před vámi, diváky. A vy, obohaceni poznáním, že vše se mění, je nezničitelné a pouze na sebe bere jinou podobu, chápete a můžete přistupovat k jakékoli práci s odpovědností a vědomím, že toto poznání nesmíte zneužít. Že jste malým tvůrcem velkého tvůrce, jste pozorovatelem, ale zároveň i oním velkým tvůrcem, protože z něj pocházíte. Staré je v novém a naopak.

Proto i host v tomto představení, Michael Pospíšil, produkující barokní hudbu na dobové nástroje a hlasivky, dokonale vykresluje atmosféru obrazů zmiňované knihy (které dostanete natištěné při vstupu do sálu). Zvuky thereminu a jiné elektroniky se s barokní hudbou i přes svou odlišnost charakteru zvuku skvěle prolínají. Opět zde můžeme vnímat jednotu zdánlivě rozdílného. Nové technologie, natáčení a promítání obrazů z činnosti před vámi na plátno v různých sekvencích a kombinacích ještě více zdůrazňuje detaily, do kterých se divák pohrouží a zapomene na okolní svět. Ruční práce, jejíž proces a výsledek můžete pozorovat v alchymické laboratoři či kuchyni, evokuje pocit, že jste se ocitli v nějakém rituálu. To podtrhují pohyby herců na scéně, kde se lije voda na plátna, která se následně věší na šňůru, nebo poklidné vaření pokrmu a jeho praskání v průběhu celého představení (uvařené je divákům na konci nabídnuto na slaný či sladký způsob a sál se změní v hodovní síň, samozřejmě s hudebním podkresem pana Pospíšila).

Pro mě je dílo souboru Handa Gote příkladem kvalitního soudobého umění, zpracovávajícího neotřelým způsobem obecně platné moudrosti, a také potvrzením toho, že řemeslná práce je fascinující cestou do nitra člověka a zároveň daleko za hranice lidského působení. Výrobní proces čehokoli by měl podléhat stejným zákonům jako vytvoření obřího nebeského tělesa vesmírem. Skrze poznání malého vesmíru poznání toho velkého a naopak…

Prostě život. Zkrátka nekonečné. Takže nespěchejme a vnímejme ty malé, nepatrné procesy, abychom pochopili ty mnohem větší!