Muzicírování v kontextu. Velký rozhovor s novým šéfdirigentem SOČRu

Alexander Liebreich, od podzimu 2018 na čtyři roky šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu, plánuje vedle obvyklých koncertních programů také soustavnější mapování středoevropského hudebního prostoru, zejména tvorby nejmladší skladatelské generace. Ke starším autorům, jimž by rád věnoval zvýšenou pozornost, patří Leoš Janáček, Richard Strauss, a především Alexander Zemlinsky, který v Praze v první třetině dvacátého století dlouhé roky vedl operní soubor Nového německého divadla. Právě Zemlinského a Janáčkova hudba bude také na programu koncertu, který přijede Alexander Liebreich řídit v březnu.
Alexander Liebreich (zdroj SOČR / foto Sammy Hart)

 

Dohoda o pražském angažmá je čerstvého data, z letošního listopadu. Šlo z vaší strany o těžké rozhodování?

Reklama

Vždy jde o kombinaci instinktu a rozumové úvahy. Instinkt je první a ptá se: Líbilo by se ti tvořit hudbu s těmito lidmi? Nejdříve jsme s vedením orchestru hodně hovořili. Orchestr jsem pak slyšel v létě a začal jsem uvažovat. Ale první dojem byl pozitivní! Pak se člověk sám sebe ptá: čeho mohu dosáhnout, kam směřuji…? Přemýšlíte o městě, o orchestru, o repertoáru, o struktuře, sám o sobě, kde stojíte a proč…, přemýšlíte o svém životě… Mám štěstí, místa, kde jsem dosud působil, byla místa autentická. A autenticitu svého života v souvislosti s českými zeměmi pociťuji také silně: mám zde rodinné kořeny, cítím příbuznost s kulturou, s městem, s hudbou, s rozhlasovými orchestry obecně…

Slovem autentický myslíte Prahu?

Autentický znamená, že zdejší prostředí cítím pro provozování hudby jako mně blízké. Kdybych byl pozván do Šanghaje – je to fajn, mohu mít s těmi lidmi pěkný vztah, ale Šanghaj není Praha… Praha je jednou ze tří nebo čtyř hudebních metropolí Evropy!

A tohle žít je pro vás důležité…

Ano. Protože hudba se tvoří a provozuje v nějakém kontextu. Není mi jedno, kde se jí věnuji. Je přece úžasné, když někdo z Bavorska, s historií svých předků spojenou s touto zemí, může přispívat k její kultuře! Zůstává ve mně pocit vřelosti.

Je pro vás zajímavý dotek s historií Prahy jako města po staletí česko-německo-židovského?

Ano, vždyť je to i moje historie. Historie rodu Liebreichů. Německo-česko-židovská historie. Můj otec pocházel z Ústí nad Labem, moji prarodiče z Brna. Po Mnichovské dohodě, kdy byla část Československa anektována, se pokoušeli prchnout před fašismem… Pak mysleli, že po válce zůstanou, ale nakonec se ocitli v uprchlickém táboře v Řeznu. A to je moje rodné město.

Váš říjnový koncert zanechal v Praze vynikající dojem… Jak jste ho pociťoval a prožil vy?

Když účinkujete na koncertě, jste účasten nějakého procesu a nepřemýšlíte o tom, jaké to bylo. Cítíte, jestli existuje jakási rovnováha, ale víc ne. Pak se vrátíte z pódia a říkáte si různá „ale“. Když jsem byl teď na turné s Orchestrem National de France, mohl jsem během několika po sobě jdoucích koncertů pozorovat nějaký vývoj. Můj první pražský koncert byl nicméně jeden. Byl důležitý. Ale my jsme nechtěli v té chvíli nic deklarovat. Nepřemýšleli jsme při něm o žádných dalších věcech, prostě jsme se věnovali hudbě. Ve vzájemné důvěře. A byla tam, což pak bylo poznat. Nezapomeňte, že hudba je svého druhu zábava, samozřejmě na sofistikované úrovni, ale zábava.

Alexander Liebreich (zdroj SOČR / foto Tomáš Vodňanský)

Takže jste po koncertě neměl žádná „ale“?

Musíme se s orchestrem postupně poznávat, teprve nás to čeká. Neměl jsem příliš těch „ale“, ostatně čím je člověk starší, tím věci bere víc v pohodě.

A co Brno? Tam jste také v poslední době našel pěkné vztahy!

Ano, před pár týdny jsem opět dirigoval Filharmonii Brno, sólistou Hobojového koncertu Bernda Aloise Zimmermanna byl skvělý Vilém Veverka.

Prý si na vás před časem dokonce mysleli jako na možného šéfdirigenta…

A to je přece krásné, ne? Ano, vytvořili jsme si s orchestrem a s paní ředitelkou Marií Kučerovou pěkný vztah a chtěl bych ho udržet. Myslím, že to nemůže nijak kolidovat s jinými vztahy. Poprvé jsem v Brně dirigoval myslím před rokem. Potom Mahlerovou Čtvrtou, sólo zpívala Simona Šaturová. Budu tam opět v únoru. A jednáme o dalších pozváních. Pěkná energie.

Co nového byste rád přinesl do svého čtyřletého období v Praze?

Je jeden skladatel, kterého bych chtěl víc poznat a častěji předkládat – Alexander Zemlinsky. Pak je tu Leoš Janáček. Enormně probouzí mou zvědavost a zájem. Moje žena byla tanečnice a v Bavorské státní opeře se odehrálo moje první setkání s Janáčkem – bylo přes jeho Sinfoniettu choreograficky ztvárněnou Jiřím Kyliánem… A rozhodně musíme objevovat novou skladatelskou generaci, nejen zdejší, českou, ale celého středoevropského prostoru. Praha, Vídeň, Drážďany, Mnichov, to je scéna, jejímž je Praha centrem. Byla silná v devatenáctém století a musíme s tím něco dělat i my teď. Česká kultura má hudební mistry i ve dvacátém a jedenadvacátém století. Já se například už dlouho znám se dvěma skladateli – Ondřejem Adámkem a Mirkem Srnkou.

Alexander Liebreich (zdroj SOČR / foto Tomáš Vodňanský)

A co dalšího?

Rád bych se věnoval i klasikům, raným Mozartovým a Haydnovým dílům. Už jsem také mnohokrát uvedl terezínské autory, i v tom budu pokračovat. Pak je tu Richard Strauss. Zajímá mě, stal jsem se novým ředitelem jeho festivalu v Garmisch-Partenkirchen a Společnosti Richarda Strausse. A rád bych, abychom v Praze našli nějaký vlastní festivalový styl, ale to se musí ještě prodiskutovat. Příští sezona už byla naplánována, když jsme došli k dohodě. A určitě budeme rovněž uvažovat o nějakých programech pro mladé, ne snad pro školy, to dělají jiní, ale něco jako středoevropskou výkladní skříň pro skladatele.

Vnímáte rozhlasové orchestry jako reprezentanty stanice, reprezentanty veřejnoprávního rozhlasu…?

Pokud má veřejnoprávní rozhlas podporovat a realizovat multikulturní pohled na svět, uvažování z více perspektiv, pak je to v pořádku. Jde o to, jak chápe vláda rozhlas veřejné služby. Rozhlas dává možnost hledat a slyšet více názorů a prezentovat společnost jako mnohobarevnou. A rozhlasové orchestry mohou být součástí tohoto snažení. Mohou ukazovat kulturu, která má bohaté kořeny, která má mezinárodní vazby. Například v Mnichově, kde žiji, je v rozhlase řada žurnalistů, kteří do hloubky studují a promýšlejí takové souvislosti, uvažují, o čem je hudba, a nacházejí úžasné kontexty. Je to hodně odlišné od orchestrů, kterým jde o dobré prodeje, které hrají filmovou hudbu a zvou známé sólisty. Rozhlas zprostředkovává zajímavé a žádané myšlenky. Doufám, že tohle do budoucna zůstane… Žádný rozhlasový orchestr už však dnes neuspěje – a nepřežije – jen na základě původní myšlenky, tedy jako orchestr existující a důležitý jen pro rozhlas. Musí to být vysoce způsobilý a zkušený symfonický orchestr, který dává vynikající koncerty. Jinak by neměl opodstatnění.

A práce ve studiu?

Pro nás hudebníky je samozřejmě vynikající věcí, ale jen tehdy, pokud jsme zároveň schopni vyjít také z toho studia ven a hrát živě. Navíc si myslím, že už v minulosti vzniklo opravdu obrovské množství studiových nahrávek. Bude jich určitě potřeba méně. Ano, nadále se budou objevovat zajímavé a nové věci, ale myslím, že těch objevů bude méně a méně. A není a nebude, myslím, důvodu, natáčet hudbu, která je občas nová a zajímavá, ale není výrazně dobrá… Přímé přenosy koncertů rozhlasových orchestrů, to je myslím přesně to, co je přirozené. A je v tom pěkný kus adrenalinu.

O rozhlasových orchestrech se říkává, že jsou velmi pohotové, protože se často setkávají s nutností hrát neznámou – současnou – hudbu. Platí tohle ještě?

Nutnost něco rychle natočit zaostřuje způsoby práce. Jste soustředěn, zda je všechno na správném místě… Ladí to? Jsou v pořádku poměry, balanc…? Kontext…? To je objektivní přemýšlení o hudbě – a orchestru takové přemýšlení pochopitelně pomáhá zvyšovat úroveň.

Alexander Liebreich (zdroj SOČR / foto Tomáš Vodňanský)

V současnosti jste šéfdirigentem Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu v Katovicích. Je Polsko odlišná země?

Ano. A je to pro mě zvláštní, protože část mé rodiny zahynula v Osvětimi…  Znám katovické rozhlasové těleso patnáct let, poprvé jsem tam hostoval v roce 2002. Od té doby máme úzké přátelské vztahy. A jako šéfdirigenta mě přijali moc pěkně. V poslední době to však není lehké, protože kolem Polského rozhlasu je mnoho různých politických tlaků. A častěji se setkávám s názorem, proč diriguji polský orchestr, když jsem Němec… Ale já se necítím být v první řadě Němcem. Jsem umělec, mám rád ostatní umělce – proto jsem tam. Ano, mám nějaké kořeny, ale ani ty nejsou „německé“; spíše jsou „bavorské, české, moravské“… Regionální příslušnost byla pro mě vždycky větším tématem než národnost. Ta vztahy ničí.

Dáváte v Polsku hodně polské hudby?

Mám svou roli danou velmi jasně. Mám rád dobrou hudbu. Takže dokud je, tak je to dobré. Soustředil jsem se na dva skladatele, které mám rád – Witolda Romana Lutosławského a Karola Macieje Szymanowského.

V Katovicích zůstáváte paralelně s Prahou?

Příští sezonu ano, v červnu 2019 tam skončím.

A nevezmete pražské rozhlasové symfoniky do Katovic na hostování?

Určitě ano! Je tam skvělý sál… A v Brně bude snad také…!

Jaký typ odpovědnosti nyní v souvislosti s Prahou cítíte? K publiku? K rozhlasu? K hudbě?

Úspěšná spolupráce přichází, když pracujete s chutí a užíváte si to. Pořadatelé dělají základní chybu – uvažují, co by se lidem asi mohlo líbit, a podle toho pak koncipují dramaturgii. Měli by ale věřit spíš sobě a řídit se tím, co by se líbilo jim, co by si pěkně užil orchestr. Sám za sebe mohu říci, že čím jsem starší, tím víc toužím zabývat se věcmi, které se líbí mně; toužím mít svobodu dělat, co chci. Když to bude zmiňovaný Zemlinsky, bude to tak v pořádku. Rád bych, aby tady v Praze fungoval tým, který bude chtít objevovat nové věci.

A pak budete povzbuzovat posluchače, aby se tomu otevřeli.

Přesně tak. Povzbuzovat orchestr, aby hrál rád, a povzbuzovat publikum, aby nacházelo něco pěkného právě v té hudbě, kterou nabízíme.

Jak jste na tom mimochodem s operou?

V opeře si musím hodně vybírat. Volím raději víceméně výhradně symfonickou dráhu, protože operu mám rád a chtěl bych v ní mít volnost. V běžném provozu se hraje denně, každý den něco jiného, v orchestru je zčásti pokaždé někdo jiný a tak dále… Takhle já ale dělat hudbu nechci. Nechci být kapelník. V opeře se často stává, že je potřeba představení dirigovat bez zkoušky. To je také práce. Ale ne pro mě. Takže připravuji maximálně jednu nebo dvě operní produkce ročně. Čekají mě například s Akademie für Alte Musik Berlin a s Mahlerovým komorním orchestrem.

Děkuji vám za rozhovor.

Alexander Liebreich (zdroj SOČR / foto Tomáš Vodňanský)

 

VIZITKA
V prosinci 2017 byl Alexander Liebreich (25. května 1968, Řezno) jmenován šéfdirigentem a pověřeným uměleckým ředitelem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Na svoji pozici nastoupí v září 2018.

Alexander Liebreich je v současné době šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu (NOSPR). Funkci zastává od září 2012. V roce 2014 slavnostně otevřel novou koncertní síň v Katovicích, která je domovskou scénou orchestru; na inauguračním večeru zazněl Brahmsův Klavírní koncert č. 1 s Krystianem Zimermanem. Spolupráce s orchestrem a nahrávací společností Accentus dala vzniknout několika nahrávkám skladeb Witolda Lutosławskeho spolu s dalšími skvělými polskými díly. Třetí CD, které vydali a na němž jsou nahrávky děl Karola Szymanowskeho a Witolda Lutosławskeho, vyhrálo kategorii „Best Collection“ v rámci International Classical Music Awards 2017.

V květnu 2015 se stal Alexander Liebreich uměleckým ředitelem nového festivalu „Katowice Kultura Natura“. Za jeho působení byly na festival pozvány vynikající orchestry, soubory a sólisté, jako je Mahlerův komorní orchestr, Budapešťský festivalový orchestr, Tonhalle Orchestra Zürich a Akademie für Alte Musik Berlin, Leif Ove Andsnes, András Schiff a Miklós Perényi.

V roce 2018 převezme Alexander Liebreich funkci uměleckého ředitele festivalu Richard Strauss Festival v Garmisch-Partenkirchenu.  První ročník zahájí v červnu 2018 s orchestrem Akademie für Alte Musik Berlin a sborem Chor des Bayerischen Rundfunks. Kromě toho byl zvolen předsedou Richard Strauss Society. Na této pozici vystřídal Wolfganga Sawallische a Brigitte Fassbaenderovou.

V letech 2006–2016 zastával Alexander Liebreich pozici uměleckého ředitele a hlavního dirigenta Mnichovského komorního orchestru. Jejich první společné CD, na němž zazněla díla Josepha Haydna a Isanga Yuna, vyšlo v lednu 2008 a vysloužilo si skvělé kritiky. Nedávno vydaná nahrávka „Requiem“ od Tigrana Mansuriana se sborem RIAS Kammerchor (ECM Classics) je nominována na cenu ICMA Award 2018 a na Grammy Award 2018 ve třech kategoriích.

Alexander Liebreich je jedním z předních německých dirigentů. Působí po celém světě. Jako hostující dirigent spolupracoval s mnoha prestižními orchestry včetně Royal Concertgebouw Orchestra, Orchestre National de Belgique, Symfonického orchestru BBC, Symfonického orchestru Berlínského rozhlasu, Mnichovské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, Orquestra Sinfônica do Estado de São Paulo, Drážďanské filharmonie, Orchestre Philharmonique de Luxembourg, Symfonického orchestru Yomiuri Nippon a Symfonického orchestru NHK. Jeho nedávná a chystaná angažmá zahrnují debuty s Mahlerovým komorním orchestrem, Petrohradskou filharmonií, Japonskou filharmonií, Orquesta de Valencia, Tonhalle Orchestra Zürich, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Kjótským symfonickým orchestrem a Staatsorchester Stuttgart.

Pravidelně vystupuje s uznávanými sólisty, jako jsou Lisa Batiashvili, Krystian Zimerman, Frank Peter Zimmermann, Gautier Capuçon, Leila Josefowicz a Isabelle Faust.

Kromě koncertů a operních produkcí se proslavil také jako producent inovativních projektů. V roce 2011 se stal prvním evropským uměleckým vedoucím mezinárodního hudebního festivalu Tongyeong International Music Festival v Jižní Koreji, který patří mezi největší a nejvýznamnější festivaly v Asii. S cílem podporovat mezikulturní spolupráci realizoval „východo-západní rezidenční program“, v rámci něhož jsou do Jižní Koreje zváni hostující umělci, například Heiner Goebbels, Unsuk Chin, Martin Grubinger, Toshio Hosokawa a Beat Furrer.

V říjnu 2016 oznámilo Bavorské státní ministerstvo pro vzdělávání, kulturu, vědu a umění, že Alexander Liebreich obdrží zvláštní ocenění Bavarian Culture Prize Special Award.

Alexander Liebreich se narodil v Regensburgu a studoval na mnichovské Hochschule für Musik und Theater a na salcburské Universität Mozarteum. Většinu svých raných uměleckých zkušeností získal od Michaela Gielena a Nikolause Harnoncourta. Významně ho ovlivnil jeho mentor Claudio Abbado, který jej přizval, aby se jako asistent podílel na produkcích v rámci Salzburger Osterfestspiele s Berlínskou filharmonií a v Bolzanu s orchestrem Gustav Mahler Jugendorchester.
(zdroj SOČR)

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na