Na Svatováclavském hudebním festivalu zazní v české premiéře Saint-Saënsovo oratorium Potopa

  1. 1
  2. 2
Velkolepý závěrečný koncert Svatováclavského hudebního festivalu letos zavede návštěvníky do Paříže – ať už díky trojlístku slavných skladatelů Saint-Saëns – Berlioz – Poulenc, pařížské sólistické špičce (Isabelle Druet, Sébastien Droy, Tomislav Lavoie), ale také mistrovství Philippa Bernolda. Tento světově uznávaný pařížský flétnista a dirigent je dlouholetým hostem festivalu, na kterém pravidelně uvádí přední skladby francouzské duchovní hudby.

Philippe Bernold (zdroj Philippe Bernold, foto J. B. Millot)
Philippe Bernold (zdroj Philippe Bernold, foto J. B. Millot)

Po sérií koncertů Svatováclavského hudebního festivalu, na kterých zazněla monumentální díla Hectora Berlioze, přijíždí tentokrát do moravskoslezské metropole, aby představil zřídkakdy uváděné oratorium Potopa Camilla Saint-Saënse, a to u výročí 100 let od skladatelovy smrti. Zazní také Berliozovy Letní noci a na závěr Poulencovo Stabat Mater v podání Kateřiny Kněžíkové. „Kateřinu jsem objevil před dvěma lety, když jsme spolu uvedli na SHF Poulencovo Gloria. Zamiloval jsem si její hlas. Ve Stabat Mater bude dokonalá.“ uvádí dirigent Philipp Bernold, který bude 28. září v Katedrále Božského Spasitele také řídit také Janáčkovu filharmonii Ostrava a Český filharmonický sbor Brno.

Letos uplynulo 150 let od vzniku francouzské Národní hudební společnosti (Société nationale de musique), kterou se rozhodli založit profesor zpěvu na Pařížské konzervatoři Romain Bussine a hlavní varhaník v pařížském chrámu Église de la Madeleine Charles Camille Saint-Saëns jako platformu pro propagaci soudobé francouzské komorní a orchestrální hudby. Vedla je k tomu nacionální touha zviditelnit výhradně francouzské skladatele a znovuobnovit kvalitní kulturní život po ničivých bojích Francouzsko-pruské války.

Několikaměsíční účast na těchto bojích poznamenala psychický stav jednoho z nejslavnějších francouzských skladatelů, a podle slov Ference Liszta také „nejlepšího varhaníka na světě“, kterým bezpochyby Charles Camille Saint-Saëns byl. V řadě jeho děl (kdy sice najdeme i komickou operu či díla, která vyloženě podléhají módě orientálních názvuků) jako by se v podobě určitých hlubokých duchovních mezníků objevovala díla, která naznačují, že se Saint-Saënsovi znovu a znovu vracely vzpomínky: „Viděl jsem mnoho zla. Bože, nedopusť. Všemohoucí Bože, smiluj se…“

Již v roce ukončení války vytvořil kromě klavírních děl i svou první symfonickou báseň Kolovrat Omphale (Le Rouet d’Omphale, 1871), která se stala nejčastěji uváděnou z pozdějšího cyklu čtyř těchto básní, a to spolu s ještě populárnějším Tancem kostlivců (1874; Danse macabre, oblíbený hudební motiv, v 19. století překládaný jako Tanec smrti – například Lizstova symfonická skladba či Musorgského Písně a tance smrti). Mimochodem Saint-Saënsův Danse macabre začíná harfou hrající dvanáctkrát jediný tón d – symbolizující dvanáct úderů půlnoci, kdy se den před svátkem Všech svatých má zjevit Smrt, která vyvolá mrtvé z jejich hrobů. Harfu doprovází jemné akordy smyčců, následně vstupují sólové housle hrající „největší možnou disonanci“ v podobě tritonu – ve středověku a baroku známého jako diabolus in musica („ďábla v hudbě“). Rok poté se Saint-Saëns seznámil s libretistou Louisem Galletem a dali společně vzniknout jednoaktové komické opeře na lákavé exotické téma – v tomto případě příběhu o japonské princezně v Nizozemsku La Princesse jaune (Žlutá princezna, 1872). Následovaly komorní skladby pro violoncello, flétnu, hornu, samozřejmě klavír – a konečně přišla také další spolupráce s Galletem na zhudebnění jeho biblické básně do formy „oratoria“ Potopa (Le délugePoème biblique, 1875). O dva roky později pak vznikla jeho nejslavnější opera Samson a Dalila (1877) s neodolatelnou orientální scénou bakchanálií. Málo kdo ví, že „biblická opera“ byla původně koncipována také jako oratorium a skladatel dílo delší dobu nechával nedokončené. Jedná se o starozákonní příběh siláka Samsona, který měl Izraelity potrestané Bohem, který je vydal na čtyřicet let do rukou Pelištejců, vyvést z područí. Kvůli předsudkům vůči zobrazování biblických postav na jevišti byla nakonec jako opera v Paříži odmítnuta a byla poprvé uvedena Lisztovou zásluhou v němčině ve Výmaru (v Paříži ji uvedli až roku 1890 a od té doby se stala autorovým nejznámějším dílem).

Isabelle Druet (zdroj Svatováclavský hudební festival)
Isabelle Druet (zdroj Svatováclavský hudební festival)

Saint-Saëns by se dal nazvat autorem technicky dokonalých a interpretačně náročných děl, která ovšem mnohdy byla kritizována za svou konzervativnost. Za svůj život složil více než 170 skladeb, z toho na 60 sakrálních vokálních děl od motet po mše a oratoria. U sborových partů ctil tradiční modely vytvořené Händelem či Menselssohnem (pro svoji dobu volil mnohdy tedy „staromódní“ přístup). Mezi jeho tři největší duchovní díla patří právě Potopa, dále Requiem (Messe de Requiem, 1878) věnované jeho příteli a donátorovi Albertu Libonovi (tento ředitel pařížské poštovní služby přenechal skladateli ve své závěti za složení Requiem obnos 100.000 franků, který následně Saint-Saënsovi umožnil se vzdát svého varhanického úvazku a věnovat se naplno kompozici) – a pozdní oratorium Země zaslíbená (The Promised Land / La Terre Promise, 1913) určené pro festivalové uvedení na Three Choirs Festival v Gloucesterské katedrále (v posledních letech tuto budovu proslavily filmy o Harrym Potterovi). Francouzsky byla uvedena o tři roky později v Théâtre des Champs-Élysées.

Le déluge (Potopa), op. 45

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments