Na Svatováclavském hudebním festivalu zazní v české premiéře Saint-Saënsovo oratorium Potopa

  1. 1
  2. 2

Oratorium složené Saint-Saënsem v roce 1875 na biblickou báseň (poème biblique) Louise Galleta, bylo poprvé uvedeno 5. března 1876 v Théâtre du Châtelet pod taktovkou Edouarda Colonna, kde bylo nadšeně přijato publikem. Dílo otevírá instrumentální předehra pro smyčce a sólové housle, která představuje krásu a klid světa před tím, než se lidé odvrátili od Boha – tato předehra se často hraje samostatně jako koncertní skladba. Poté následují tři části pro čtyři sólové hlasy (soprán, kontraalt, tenor a bas), sbor a symfonický orchestr, které postupně vyvolávají představu Božího hněvu („J’exterminerai cette race“) a oznámení potopy, neúprosného povstání vody, do které se svět ponoří, a nakonec obnovenou naději a božský slib („Je ne maudirai plus la terre“ – vokální kvarteto, které Saint-Saëns považoval za „základní kámen celé struktury“). Dílo odráží poetickou verzi epizody o potopě světa a Noemově arše z 6.–9. kapitoly knihy Genesis, která upřednostňuje vyprávění před dialogem, a spoléhá při prezentaci příběhu více na orchestr než na sólové hlasy. Saint-Saëns proto využívá orchestrální sazby schopné vykreslit efekty dějové linie. Nejpozoruhodnější příklad nastane, když ke zvýraznění strachu způsobeného povodní přidá k počátečnímu zvuku dvě trubky, dva pozouny, tři kontrabasové tuby, tam-tam a chromatické kotle a k vykreslení bouřlivě se vzdouvajících a opadajících vod pak vzestupné a sestupné stupnice. Le déluge se také vyznačuje opakováním melodických témat typických pro Wagnera či Berlioze, která umocňují narativní sílu hudby, a přítomností fugátových pasáží (tři fugy), které odhalují skladatelovu zálibu v kontrapunktu.

Zvláštní forma libreta se nehodila k personalizaci – tím spíše, že jsou vynechány postavy jak Noemovy manželky a synů – a tak v důsledku nejsou přiřazeny příslušné role jednotlivým zpěvákům. Sólové party jsou voleny podle jejich epického, lyrického či dramatického kontextu a úloha sboru je pouze dramaturgická, kdy posiluje vyznění již řečeného.

Dílo se skládá z Předehry, Části první: Lidská zkaženost – Boží hněv – Smlouva s Noemem, Části druhé: Archa – Potopa a Části třetí: Holubice – Vylodění – Boží požehnání. Část I a III jsou prezentovány formou melodramatu: po řadě krátkých narativních epizod následuje mezihra, jejíž motivy sahají i do předchozích dílů, tedy například do druhé části Předehry. Krátké hudební mezihry mají dvojí funkci – dávají prostor pro uvažování o předchozích částech vyprávění a zároveň připravují na změnu nálady.

Stejně jako první začíná i druhá část oratoria recitativem. Tenor (Historicus/Vypravěč), objasňuje události za doprovodu sólové harfy, jejíž magická a náboženská funkce je pevně zakořeněna – bývá představována jako průvodce do říše mrtvých a zároveň její zvuk může odkazovat na dobu našich předků. V protiváze k první části, která se vyznačuje čistě smyčcovým doprovodem, zde v druhé části vede autor krátký úvod do velkého orchestrálního gesta, kterým následně vykouzlí zlověstnou atmosféru a předtuchu zkázy. Rychlý pohyb chromatických stupnic v dechových nástrojích a hlubokých smyčcích společně s vlnitými pohyby vrchních mají jasně znázorňovat stoupající vody do doby, kdy sbor konečně neohlásí začátek potopy. Třetí část otevírá rozlehlá instrumentální předehra vedoucí do harmonického labyrintu. Závěrečná část se pak formálně podobá té první, ale nyní Saint-Saëns využívá plnosti celého orchestru, kterého využívá ke zvukomalbě – například v zobrazení letu ptáků v ornamentálních pasážích fléten, nalezneme zde půvabné sopránové sólo a již zmiňovaný vokální kvartet. Finále oratoria je nejbarevnější, a to jak z hlediska instrumentace, tak z hlediska harmonické složitosti.

V Le déluge upustil Saint-Saëns od charakteristické části francouzského oratoria, konkrétně od jeho integrace různých částí liturgie. Kritika papeže Pia X. vůči „světskému impulzu“ oratoria v roce 1903 (Saint-Saënse, Franck a Gounod) mohla být způsobena skutečností, že dílo zcela oprávněně vstoupilo do kánonu symfonických básní. A přesto připsat Le déluge výlučně tomuto žánru znamená ignorovat mimořádné vyvážení díla mezi vnější formou a vnitřní podstatou, mezi architekturou a logikou – což je bezpochyby jedna z nejtěžších výzev v historii francouzského romantického oratoria. „Neexistuje žádné náboženské umění samo o sobě, které by bylo možné odlišit od umění světského. Existuje dobrá a špatná hudba – ve zbytku je to otázka módy nebo konvence a nic jiného.“ uvedl Saint-Saëns.

Svatováclavský hudební festival
Závěrečný koncert
Saint-Saëns & Berlioz & Poulenc – Francouzská genialita
Úterý 28. září 2021, 19:00 hodin, Ostrava-centrum – Katedrála Božského Spasitele

Program:
Camille Saint-Saëns: Le Déluge, op. 45 (Potopa)
Hector Berlioz: Les nuits d’été, op. 7 (Letní noci), II. Le spectre de la rose (Duch růže)
Hector Berlioz: Les nuits d’été, op. 7 (Letní noci), III. Sur les lagunes – Lamento (Na lagunách – Lamento)
Hector Berlioz: Les nuits d’été, op. 7 (Letní noci), V. Au cimetière – Clair de lune (Na hřbitově – Měsíční svit)
Hector Berlioz: Les nuits d’été, op. 7 (Letní noci), VI. L’île inconnue (Neznámý ostrov)
Francis Poulenc: Stabat Mater

Účinkující:
Janáčkova filharmonie Ostrava, Český filharmonický sbor Brno, dirigent Philippe Bernold
sólisté: Kateřina Kněžíková, Isabelle Druet, Sébastien Droy, Tomislav Lavoie

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments