Na úpatí Kraví hory s Ensemble Opera Diversa

V plném proudu. Marně jsem hledal lepší slova pro nově započatou sezonu souboru Ensemble Opera Diversa, ale pokaždé mě přemýšlení donutilo vrátit se k tomuto označení. Již samotný brněnský koncert, jímž byl písňový recitál fenomenálního Richarda Nováka v doprovodu klavíristky Alice Rajnohové, po prázdninové pauze opět osobitě připomněl a potvrdil výborné dramaturgické smíšení tohoto ansámblu. Tato slova stejně platí i pro večer krátkých oper Ondřeje Kyase a Pavla Drábka v režii Tomáše Studeného nazvaný Minioperní miny. Tento večer, jež rovněž uvedl dva nové mladé sólisty Pavlu Radostovou a Michala Marholda, se odehrával ve foyer Reduty, jež se, pod názvem Occupy Reduta, stala konečně tak potřebným kamenným zázemím souboru.

Včerejší večer nás ovšem vyvezl z centra města až na úpatí Kraví hory, kde stojí funkcionalistický kostel svatého Augustýna postavený podle projektu Vladimíra Fischera. Krása je samozřejmě velmi subjektivní pojem, ovšem v případě tohoto prostoru, jež bývá často spojován s provozováním soudobé vážné hudby, se nemohu ubránit pocitu výborně fungujícího genia loci. Úctyhodná prostost tohoto místa nechává mysl nerušeně soustředit se na slyšené. Tato slova volím v reakci na úvodní slova pořadatelů, jež o dramaturgii hovoří jako o „inspirované krásou staré liturgie a její strukturou.“ A právě srozumitelnost, čitelnost, prostota a úcta jsou nejvlastnějšími jejími rysy.Dramaturgie samotná opět kladla velký důraz na české autory a s jistou dávkou samozřejmosti, i na skladatele brněnské či alespoň nitkou spojenými s Brnem. Právě Londýňana Davida Matthewse tyto nitky vedou do osmdesátých let, kdy zde přednášel v rámci zdejší podzemní univerzity. Jeho Introit pro dvě trubky a smyčce z roku 1981, první skladba večera (snad zde nevinně použitý pleonasmus), začala jako široce táhnoucí se plocha s hutnou oporou v krásně nesoucích se basových ostinatech. Sám autor hovoří o tonální inspiraci Velkým Petrem – zvonem Windsorské kaple, jež je laděn v c. Tento tón je zde přítomen právě v oné basové prodlevě, nad nímž zní křehká skleněná plocha ostatních smyčců. Ta vzápětí ukázala i svou druhou tvář, kdy se ve své květnatosti roztříštila do úplného ticha, aby andělským hlasem nabádána, ještě naposledy povstala. Právě tento okamžik byl jakousi první vlaštovkou, která předesílala vysokou barevnost zvukové stránky právě díky různým pozičním přesunům a rozestavěním sólistů i orchestru. Právě nástup trubek (andělů), jež hřmotně spustily z kůru oproti orchestru (a v samotném závěru i proti sobě), tento závdavek splnil dokonale.Tento záměr byl splněn i pouhým pohledem oka do programu, kde například zařazení Concerta Grossa Roberta Hejnara přímo odkazovalo k takovému uvažování. Tato skladba ovšem, nikoliv pozičně, ale kompozičně rozdělila soubor na dvě části, které na mne působily jako dva světové časy propojené jedním společným motivem. Ve vynikajícím sóle zde zazářil violoncellista Lukáš Svoboda.Rovněž další skladba – velmi krátká kompozice Os justi meditabitur Františka Emmerta, opět zvukovou plochu posunula jinam. Dva soprány tvořící první sbor stojící proti sobě při bočních stranách, před presbytářem nastoupený sbor druhý. Krátké moteto napsané pro Ensemble Versus jako velmi působivý reprezentant vokální polyfonie tvořil jakýsi zvukový předěl, který nastolil velmi citlivé rozpoložení pro následující skladbu Petera Grahama.

Nemohu se zde ubránit poznámce ohledně právě zmíněného rozpoložení, jež je pro mne v chrámovém prostoru vždy součástí již zmiňovaného genia loci. Inspirace krásou staré liturgie mohla totiž vést k dokonalosti, jíž by v tomto případě byla absence potlesku mezi jednotlivými skladbami. Ať už z hlediska samotné pragmatičnosti, kdy po každém zatleskání je třeba se jaksi znovu pohodlně usadit či vůbec znovu najít koncentraci, která se během plynutí jednotlivých děl skládala a poté opět malinko rozkládala. Nehledě na absenci ticha, ke které se do těchto prostor často utíká.Death has a smile on its face Petera Grahama byla pro mne jistě nejsilnější skladbou večera. Možná jsem takto uvažoval ovlivněn příběhem, jež tvoří podhoubí tomuto dílu, které je hned patrné díky věnování manželce německého hudebního publicisty a významného podporovatele a organizátora soudobé vážné hudby Reinharda Oelschlägela – Gisele. Premiérově uvedená skladba byla napsaná přímo pro Ensemble Opera Diversa a sólistu Pavla Zlámala.To bylo také evidentní od prvního okamžiku. Úvodní basklarinetové sólo dlouze klouzalo po stupnici a zároveň skákavě pokřikovalo v alikvótách a přefucích. Až našlo táhlý klid, který se v tom úžasném velkém prostoru nesl nyní víc, než kdy předtím. Rostoucí smyčcové ostinato se jakoby vylouplo z vyšších poloh basklarinetu a znělo jako jeho zamrzlá ozvěna. A pak stejně, jen jako by to byl sen, prohloubily tento zvukový obraz alty. Vlastně celý tento nástup zněl jako nekonečně zpomalený záběr obrovské hrnoucí se vlny. Vlny, která se pak divoce rozstříkla ve chvíli, kdy orchestr začal silou krotit divoce vlníci se klarinet Pavla Zlámala. A to až do posledního dechu, který po bitvě zůstal jako vzpomínka ve zvuku nastoupivších varhan, které burcovaly orchestr k ostrému akordovému výpadu. V úžasném kontrastu pak nastoupil křehký, truchlivý dialog varhan a basklarinetu. Varhany nehybně stojící na místě a kolem nich tiše a skromně tančící sólo. A pak varhany bodající jako jehly ukončily skladbu, které působilo jako jeden obrovský pomalý nádech.Závěrečná premiéra duchovní skladby Ondřeje Kyase Te Deum laudamus naplnila onen prostorový závdavek jistě nejkomplexněji. Střídání orchestru a sboru, jež přecházel z přední části na kůr, sólisti rozestavení do rohů kostela (platí pouze pro trumpetistu Víta Otáhala, varhaník Martin Jakubíček nikam přesunut nebyl) i „cestující“ sopranistka Jana Tajovská Krajčovičová.Již od počátku zpěv sboru společně s varhany působil všeobjímajícím dojmem a zcela naplnil kostelní prostor. Tato harmonicky bohatá masa byla narušována výpady zde zvukově drobně znevýhodněného, ale urputně zápolícího orchestru. Velkou pochvalu si zde však zaslouží sbor a to za dostátí zřetelného nesení slova, což v úžasné prostotě vyzdvihly hlavně části v organální sazbě, kdy sbor byl jednohlasně doprovázen varhany jako barvící složka nad orchestrální prodlevou. Zvukově kompaktní a celkově hutnější podobu dostávaly zejména tišší polohy skladby, kdy všechny části různě rozestaveného ansámblu zněly pevně, ale v úctě před ostatními. Když se rozeběhly do plna, nastala malá bitva jednoho s druhým. Po bitvě ovšem nastal o to hladší a konkrétnější poslech sopránového sóla. Vnímáno čistě zvukově, tedy nehledě na občas orchestrem přerušovanou výslovnost, to byl velmi nevšední a efektní zážitek plný zvratů nebo naopak okamžiků, kdy orchestr ze sóla postupně přejímal jednotlivé tóny, až jej pojal za své. Společně s výše uvedenými pozičními výměnami jednotlivých částí ansámblu pak při delším poslechu a zavřených očích mysl nabývala dojmu, že se s ním kostel pomalu otáčí.  A stejně tak se otočily ručičky hodinek a rozjímavý večer z kuchyně Ensemblu Opera Diversa končil. Za velmi silný zážitek ve výborné atmosféře, kterou sdílely zcela zaplněné lavice kostela svatého Augustýna, je třeba složit poklonu dirigentce Gabriele Tardonové. Repertoárová různorodost a náročnost tak byla přetavována v soustředěný a precizní výsledek.Hodnocení autora recenze: 90 %

Současná duchovní hudba
Jana Tajovská Krajčovičová (soprán)
Dirigentka: Gabriela Tardonová
Pavel Zlámal (basklarinet)
Martin Jakubíček (varhany)
Lukáš Svoboda (violoncello)
Ensemble Opera Diversa (koncertní mistr Jan Bělohlávek)
Ensemble Versus (umělecký vedoucí Vladimír Maňas)
7. října 2014 kostel svatého Augustýna Brno

program:
– David Matthews: Introit pro smyčcový orchestr a 2 trubky (česká premiéra)
– František Emmert: Os justi meditabitur pro sbor a cappella
– Peter Graham: chrámový koncert Death has a smile on its facepro basklarinet, 2 trubky, varhany, smyčce a sbor (premiéra)
– Robert Hejnar: Hommage a Concerto grosso pro violoncello a smyčce
– Ondřej Kyas: Te Deum laudamus pro soprán sólo, trubku, sbor, smyčce a varhany (premiéra)

www.operadiversa.cz

Foto Arathan Photography

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Současná duchovní hudba -EOD (Brno 7.10.2014)

[yasr_visitor_votes postid="128129" size="small"]

Mohlo by vás zajímat