Na zemanské tvrzi u Jarmily Hassan Abdel Wahab

Jarmila Hassan Abdel Wahab (narozená Krzywá, rozvedená Schneider, ovdovělá Hassan Abdel Wahab, rozvedená Fröhlichová (1917-1996) byla česká mezzosopranistka. Přijala umělecké jméno Jarmila Kristenová. Ve svých dětských rolích nesla jméno Miluška Krzywá. Úmrtní parte bylo vystaveno na jméno Jarmila Hassan Abdel Wahab – Kristenová. Nejsou všechna ta příjmení naprosto fascinující? Tolik jich neměla ani nechvalně proslulá Moll Flanders ze stejnojmenného románu Daniela Defoa, ačkoli pravděpodobně zažila daleko více proměn.

Nedávno uplynulo už třicet let od horkého východočeského léta, na jehož vrcholu jsem se náhodou a s větší dávkou štěstí než rozumu dostal na zámek v Ratibořicích jako víkendový host. Tehdejší moje nelehké rozhodování o odchodu do emigrace šlo na chvíli stranou kvůli mimořádným zážitkům, které se mi ještě dnes vybavují snad v každém rozhodujícím detailu. Nepamatuji si už přesně, jak můj přítel Lubomír onoho dne zapůsobil na tehdejší kastelánku Janu, ale hned první večer jsme s ní seděli u svíček a dobrého vina v Sále tří císařů a recitovali Beaudelaira. Úvod to byl nečekaný i přes určité obavy, aby si toho venku někdo nevšiml. Za dob normalizace se tam totiž pozdě večer svíčkami rozhodně nesvítilo.

Druhý den ráno jsem byl vyslán do místního konzumu pro rohlíky – a do denní reality. Když jsem jich chtěl koupit dvacet, nevraživá prodavačka mě skoro vyhodila z obchodu, že rohlíků je málo, a že jsou pro místní. Nepatřím k těm, co se vzdávají lehce,a tak jsem jí řekl: „Mě sem posílá paní ředitelka ze zámku“. To pomohlo a za pár minut jsem už seděl u snídaně s rohlíky v zámku s nádherným výhledem do Ratibořického údolí. A co nevidím dole? Blonďatou dámu neurčitého věku, cválající na koni. „Kdo to byl?“, ptám se udiveně. „To je paní Jarmilka, velmi záhadná osoba“, odpověděla Lubomírova sestra Marie, která na zámku prováděla turisty, a dodala: „Pokouším se k ní dostat na návštěvu přes pana Valáška. On je také z Moravy a právě jeho má paní Jarmilka moc v oblibě. Třeba byste se mohli připojit.“ Štěstí nám přálo a pozvání k záhadné paní Jarmile přišlo hned další večer.

Jarmila Krzywá se narodila rok před koncem první světové války v Praze do hudební rodiny. Svoje první jevištní vystoupení měla pod jménem Miluška Krzywá už v pěti letech v roli dítěte Cio-Cio-San v Pucciniho opeře Madama Butterfly. Mezi lety 1932 až 1938 navštěvovala spolu s Beno Blachutem a Jánem Cikkerem pražskou Konzervatoř. Dále pokračovala do roku 1941 ve studiích zpěvu na německé Akademii a současně zpívala v opeře v Ostravě a Olomouci, kde vystupovala pod uměleckým jménem Jarmila Kristenová. V roce 1941 získala pěvecké angažmá jako sólistka opery divadla v Plzni. O rok později získala stipendium z Ministerstva kultury pro pěvecká studia na Mozarteu v Salzburgu. Pak byla angažována v klagenfurtské opeře, kde zpívala v Růžovém kavalírovi hlavní roli Feldmaršálky, za kterou se jí dostalo pochvaly od samotného Richarda Strausse.

Po skončení druhé světové války se vrátila do Prahy a stala se sólistkou v Divadle 5. května (tedy v budově nynější Státní opery). Krom toho působila také v Brně. Tato velmi muzikální pěvkyně byla rovněž dobrou herečkou. Mezi její hlavní role patřily Milada (Dalibor), Krasava (Libuše), Mařenka (Prodaná nevěsta), Julie (Jakobín), Rusalka, Amneris (Aida) a také Carmen. V roce 1950 získala účelovým sňatkem rakouské občanství a přestěhovala se do Vídně. Zpívala v Mnichově, podnikla pěvecká turné po Skandinávii, vystupovala také na festivalu Salcburku. Právě tam slavila v roce 1951 velký úspěch u publika i kritiky v roli Magdy v Menottiho Konzulovi.

Rok 1952 znamenal pro Jarmilu Kristenovou další zlom. Ve Vídni poznala maršála a trůnního radu egyptského krále Fáruka, Mohammada Hassana Abdel Wahaba. V roce 1953 se provdala v Káhiře za tohoto o celých třicet let staršího egyptského pašu. Stala se jednou z jeho čtyř žen. V manželské smlouvě ji slíbil zachování její katolické víry,díky čemuž si nemusela zahalovat hlavu. Její koncertní vystoupení však byla po sňatku omezena jen na výjimečné případy. Vystoupila například na švýcarském velvyslanectví ve Stabat Mater od Dvořáka. Během této doby podnikala v doprovodu eunucha výlety po Africe a navštívila i známé evropské aukce umění k doplnění své umělecké sbírky. V Brně před lety absolvovala kurzy archeologie a dějin umění. Po vypuknutí tzv. suezské krize v dubnu 1956 uprchla Jarmila Hassan Abdel Wahab z Egypta a odcestovala zcela bez prostředků do Prahy.

Zpočátku obdržela dočasnou práci na hudební škole v Náchodě. Obnovení kariéry operní pěvkyně jí však nebylo umožněno. Dostala pouze hostující role v Brně a Ústí nad Labem. Trvalé angažmá ji úřady nepovolily. Při výběrovém řízení na učitelské místo na Státní pražské konzervatoři v roce 1960 nebyla přijata. Po smrti svého manžela se v roce 1962 potřetí provdala. Manželství s hronovským učitelem Fröhlichem nebylo šťastné a po rozvodu v roce 1975 si Jarmila Hassan Abdel Wahab Fröhlichová vzala zpět své předchozí příjmení a vrátila se do východních Čech, kde se ve Studnici u Náchoda nastěhovala na rozpadající se faru, původně 500 let starou tvrz, kterou tam získala a pracně opravila. Až do stáří učila v Lidové škole umění v Novém Městě nad Metují. Kromě toho pořádala koncerty v kostelech, vyučovala cizí jazyky (uměla jich šest) a také zpěv a hru na klavír, věnovala se též osvětě.

Vraťme se ale ještě do onoho letního včera. Když se naše skupinka, vedená panem Valáškem, dostavila v určenou hodinou ke vstupní bráně studnické tvrze, netušili jsme ani v nejmenším, co nás tam čeká. Pani Jarmila, tehdy docela vznešená šedesátiletá dáma, nás přivítala, jako bychom se dostavili na mistrovský kurs. Opravy jejího posledního sídla byly v začátcích, všude běhaly kočky a pes Parsifal. Přijímací salon byl k nerozeznání od přeplněného skladiště nábytku a uměleckých předmětů z celého světa v několikamilionové hodnotě.

Pomyslný mistrovský kurs začal bez dalšího otálení a velmi spontánně. Chodili jsme od jednoho předmětu k druhému. Každý měl svoji historii v životě majitelky, jak jsme se od ní postupně a detailně dozvídali. Všechna okna byla zavřená a zabezpečená co nejdůkladněji, prý proti zlodějům. V domě plném koček bylo neskutečné horko a skoro nedýchatelno. Na moment nás ale vysvobodil Parsifal. Paní Jarmila zapnula starý gramofon a na pár minut se omluvila. Našli jsme další dveře a vyšli na čerstvý vzduch, Lubomír trpěl na astma a stěží popadal dech. Pan Valášek k tomu nesměle dodal: „Víte, ona Jarmilka tady má trochu smrádek…“ Do toho zněly ze starého gramofonu árie Jarmily Kristenové a z kuchyně se ozývala Jarmila Hassan Abdel Wahab: „Parsifale, to nesmíš, máš dietu!“

Vrátili jsme se dovnitř a onen mistrovský kurs se chýlil ke konci. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl a místy se mi zdálo, že je to jen sen. Hodina pokročila a venku už padla noc. Pan Valášek za velké poklony paní domu odešel a my tři jsme byli usazeni na červené egyptské taburety. Paní Jarmila nám servírovala kávu v orientálním stylu a na závěr si začala vesele prozpěvovat. Parsifal ji obdivně pozoroval a v tom momentě jsme všichni byli mimo čas a místo, skoro jako v transu. The show must go on, mistrovský kurs se vydařil. Do reality nás vrátila Lubomírova sestra. Vyskočila z taburetu jako pružina, objala naši hostitelku a zvolala: „Jarmilko, vy jste báječná!“

Za teplé letní noci jsme se vraceli do zámku. Samozřejmě po takovém zážitku se nedalo usnout a já navíc dostal na něco chuť. V blízké spíži jsem objevil, že si tam kastelánka uložila čerstvě zavařené třešně (Jano, promiň). Usedli jsme k otevřenému oknu, já jedl ony třešně, a u toho jsme si představovali, jak v údolí před námi prochází třeba Babička, místní obyvatelé dob dávno minulých, možná i pár císařů a tajně doufali, že kolem procválá na koni Jarmila Hassan Abdel Wahab – Kristenová, operní sólistka.

Místo svého posledního odpočinku našla Jarmila Hassan Abdel Wahab na hřbitově v nedalekém Boušíně. Je možné se u ní zastavit, když si uděláte výlet na kole po cyklotrase KČT č. 4018 (Okruh Boženy Němcové – odkaz je zde). Od roku 2007 je možné díky blogu (nejdete jej zde) se seznámit podrobněji s touto fascinující osobnosti. Já jsem ji zde k mojí neskonalé radosti znovuobjevil po třiceti letech.

Ve Studnici u Náchoda byl v květnu roku 2006 vysvěcen obecní prapor, znak a odhalena pamětní deska Jarmile Hassan Abdel Wahab.