NANOHACH NAPOSLED – a co dál? Plány a ohlédnutí s Honzou Malíkem

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ty ses také nevydal standardní cestou.

Vnímám to podobně, věnuji se práci, která je manažerská, produkční, organizátorská, dramaturgická, i když jsem tanečník. Zrovna management mě bohužel nikdo na škole neučil, jsem samouk. Ale říkám si, že lidé, kteří to v umění mají podobně jako já, tomu prostředí možná rozumějí lépe než profesionální manažer nebo produkční, který sice vystudoval školu, ale nepoznal to z té druhé strany. Možná máme lepší představy o tom, co potřebuje tahle naše specifická práce, co obnáší vznik projektu, tvorba… Jsme empatičtí, dokážeme předvídat. Ale samozřejmě z pohledu profesionálního manažera nám rozhodně chybí leccos ve vzdělání. Někdy to naše produkování může fungovat velmi chaoticky i nesystematicky a to pro práci není vždycky plus. (úsměv)

Co tě k tomu přitáhlo?

Bylo to ještě před vznikem NANOHACH. Je to rozhodnutí, které asi nepřišlo tolik „mozkem“ jako spíš srdcem. Po škole se člověk vrhne do reality, věnuje se profesi, chce tancovat, tvořit, má možnosti, ale jakmile něco vytvoří, tak nastává otázka, co s tímhle – tvrdě řečeno produktem – dělat dál. S tím už tanečníci nepočítají, pokud nejsou v pravidelném angažmá, tak po škole už s nimi není nikdo, kdo by se o jejich práci postaral. Práce vložená do tvorby, energie, emoce i finance nejsou dostatečně zúročené. Jako tanečník jsem byl součástí něčeho, čemu jsem velice umělecky věřil, tak jsem začal brát projekty do vlastních rukou. Začal jsem pracovat myslím nejprve s Petrou Hauerovou a Martou Trpišovskou…

Co se teď stane s názvem „NANOHACH“?

Sdružení NANOHACH se postupně proměňuje ve sdružení Pulsar, název je tedy podle Michalovy vznikající choreografie. Michal byl také tím, kdo vytvořil v rámci souboru nejvíc vlastních choreografií. Ani to nebyl žádný plán, prostě jen vývoj. Vnímáš, co jak kdo tvoří, vnímáš sílu výpovědí, sílu námětů, originalitu, zjišťuješ a ověřuješ si, co je ti samotnému blízké. Michal je podle mého autor, který má rozhodně co říct. Na nové premiéře pracuje s nejmladší generací, která nastupuje. Pracujeme s lidmi, kterým je o patnáct, možná i dvacet let méně než nám, a je to nový odrazový můstek. Jsou to mladí lidé, kteří sice už mají praxi, ale jsou ještě nepoznamenaní a čerství. A samozřejmě jsou z Duncanu, spřízněné duše. (smích)

Jak se k tomuhle vývoji stavěli ostatní členové souboru?

V době, kdy jsem navrhl uzavření kapitoly aktivního souboru – to bylo někdy v únoru – nastala shoda, jakou jsem ani nečekal. Myslel jsem, že někdo bude proti, ale nic takového se nestalo. Ani jsme se nebavili konkrétně o tom, co kdo bude dělat, měli jsme tři měsíce před poslední premiérou. Po premiéře Lea otěhotněla a Martu čekala malá operace, já jsem pokračoval v práci a nakonec jsem navrhl i přejmenování sdružení. Dá se říct, že mi bylo „dovoleno“ se sdružením nakládat volně dál.

To zní neuvěřitelně, takový klidný pohodový rozchod.

Mluvím za všechny. Posledním představením to teď s klidem, s hrdostí a s lehkou nostalgií uzavřeme. Určitá nostalgie tam je, ale žádný spor, přestože všichni vědí, že podporuji konkrétně další práci Michala Záhory a pokračuji se sdružením pod novým jménem.

NANOHACH NAPOSLED (foto FB NANOHACH)

Dosáhli jste mnoha úspěchů, ale jedno vás určitě trápilo celou dobu – zázemí. Asi tedy jako většinou souborů. Že jsme se v tanci zatím nedobrali k tomu, aby měly soubory opravdu vlastní prostory, každý svůj…

Ano, v tom se nic podstatného nezměnilo, ale se zásadním rozdílem, že před dvanácti lety nebyla ALTA, takže bylo o jeden zkušební a rezidenční prostor méně. V ALTĚ zázemí částečně vnímáme jako naše, už třeba daleko víc než dřív v Duncan centru, kde to kapacitně není jednoduché. V ALTĚ je náš hlavní stan, sdílíme pracovní prostor, je tu nějaké zázemí pro skladování, tři zkušební prostory jsou velká kapacita a hned je možnost výstup představit divákům. Žádný z pražských souborů nemá jen „svoje“ divadlo, stejně jsou hlavní taneční scény pořád jen ALTA a Ponec. Je otázkou, jestli by chtěli, aby někdo byl jenom u nich, a naopak jestli některý ze souborů by chtěl hrát jenom v jednom divadle. Každá inscenace má jiné technické parametry, variabilita je výhodná, ačkoli bychom všichni své zázemí chtěli…

Je něco, čeho jste chtěli dosáhnout a nepodařilo se to?

Myslím, že je škoda, že jsme se nedopracovali k tomu, aby vznikl tým lidí, který umělecký subjekt „drží“, pomáhá provozu, stabilitě a získávání pevného místa. Je to něco, co asi člověk nemůže moc plánovat. Může hledat produkčního manažera, otázka zas ale je, co mu nabídnout. Zřejmě ne tolik, aby se mohl věnovat jen jednomu souboru, takže je to těžké hledání a my v něm vlastně neuspěli.

Co z historie NANOHACH je pro tebe největší umělecký úspěch? Které inscenace máš nejraději?

V té kolekci děl a uměleckých výstupů je těžké vyzdvihnout jeden nebo několik málo konkrétních počinů, důležitá byla vždycky rozmanitost a různorodost. Dobu, kdy jsme pracovali s lidmi ze zahraničí, cítím jako velmi šťastnou, ale stejně tak i dobu, kdy jsme se zaměřili na českou tvorbu. Možná, že dokážu vybrat tak deset zásadních kusů…

Do toho…

Zrovna jsem dával dohromady sborník díla NANOHACH. Všech produkcí a představení, ať už českých nebo mezinárodních, bylo třicet dva. Jsou v tom zahrnuty i naše kroky do nedivadelních prostorů, které taky chápu jako velmi důležité. To jsme dělali celých těch dvanáct let…

Takže ty konkrétní tituly?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat