NANOHACH NAPOSLED – a co dál? Plány a ohlédnutí s Honzou Malíkem

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Velkou sílu a hodnotu vidím už v prvním projektu, který byl kontrastní, Naměkko Naostro. Pak začít pracovat s Karen Foss, to bylo něco zázračně kouzelného. Karen není jednoznačná umělkyně, nabízí nelehká témata, s politickým nádechem. Veškerá práce s ní byla skvělá, ať už to byly Struktury vratkosti nebo -gracerunners-. Zásadní pro nás byla Ioana Mona Popovici a Portrét. Nigel Charnock na nás vybalil poezii, kterou jsme ani neznali, a pro tanečníka to není nic běžného, takže i Miluj mě pro nás bylo důležité. Práce s Michalem Nejtkem a Janem Komárkem na tak specifickém pojetí Zločinu a trestu, kde je možné potkat soudobou hudbu, umělecký žánr, který tolik potřebuje tanec a naopak. Spolupráce s Fabricem Ramalingomem na představení Brut, která byla náhodná a vznikl z ní klenot. Jsem rád také za spojení Lenky Flory a Ley Švejdové v době, kdy se už tak dlouho a dobře znaly, že mohl vzniknout náročný, umělecky komplexní projekt jako Flashed by. A pak bych zdůraznil práce Michala Záhory, ať už je to Resonance, Synchronicity, Orbis Pictus nebo Diptych. Takže jsem vlastně jmenoval dvanáct celovečerních inscenací z osmnácti.

Ano, vím, že bilancování nemá rád skoro nikdo, ale my to prostě potřebujeme slyšet.

Bilancovat mi nedělá problém, ale nedá se to říct jednou větou. Současné umění je tolik nejednoznačné, různorodé, ono by bylo daleko víc podezřelé, kdybych byl schopný vybrat jen jeden projekt. Tahle bilance je nejšťastnější v tom, že jsem skálopevně přesvědčený o tom, že žádný z našich počinů nebyl krokem vedle. Všechna umělecká spojení s kýmkoli měla ve výsledku smysl. Samozřejmě můžeme polemizovat u jednotlivých projektů, ale žádný neskončil u premiéry, všechny měly důvod být dále uváděny, ať už v divadle, nebo v alternativní podobě mimo divadlo. Člověk vnímá divácké reakce, verbální i neverbální, které je možné vycítit, a ani naše kritická teoretická obec nikdy žádné představení jednoznačně neodmítla. Neříkám, že se nám všechno povedlo úplně na maximum, něco se přiblížilo vrcholu méně, něco více, něco se do tématu ponořilo hlouběji, něco méně. Ale za každým jednotlivým projektem těch dvanácti let si stojím.

Děkuji za rozhovor.


Vizitky:

Honza Malík (zdroj nanohach.cz)

Jan Malík (1975) je tanečník, pedagog, příležitostný choreograf, producent projektů současného tance a spoluzakladatel souboru NANOHACH (2004). Od roku 1999, kdy absolvoval konzervatoř Duncan centre, působí v oblasti současného tanečního divadla. Působil ve Státní opeře Praha (1999–2003, díla Petra Tyce a Petry Hauerové), v rakouské Laroque Dance Company (2004–2005 a od 2012), spolupracoval i s dalšími divadly. V roce 2004 byl u zrodu souboru tanečního divadla NANOHACH, ve kterém působil jako tanečník, produkční a manažer. Jako tanečník získal nominaci na Cenu za nejlepší interpretaci 2008 (DeRbrouk), na cenu Tanečník roku 2010 (Zločin a trest) a v Rusku byl oceněn Best Actor Critics Award 2011 (DeRbrouk). V roce 2014 mu byla udělena Pocta festivalu …příští vlna/next wave…

V letech 2003–2010 spolupracoval s produkcí mezinárodní choreografické soutěže Cena Jarmily Jeřábkové / Festival Nové Evropy. Produkoval práce české choreografky MAIA (LV-426, Breath kontrol, Tenze). Inicioval také zavedení programové sekce pro současné taneční divadlo pod názvem space4dance pro Festival Prague Pride (od srpna 2013). V roce 2014 začal v různých pražských prostorách organizovat a obsahově připravovat série debat o současném tanci Mluvme o tanci, doplněné o performance, projekce, fotovýstavy a další.

Vedle těchto aktivit se věnuje studiu českého folklóru. Spolupracuje s Vojenským uměleckým souborem Ondráš v Brně a etnografkou a choreografkou Danielou Stavělovou (tvůrčí spolupráce na dílech Bohuslava Martinů Divertimento, Tři české tance, Minulost v přítomnosti nebo opeře Prodaná nevěsta pro rakouský festival Styriarte 2011). Tvořil pro Plzeňský lidový soubor a pražský soubor Gaudeamus. Vyučuje lidový tanec a jeho přínos pro taneční průpravu (moderní přístup a využití i v dalších tanečních technikách). Byl lektorem mezinárodního projektu Dancing Europe v Olomouci (2008 a 2010) a od roku 2007 působí jako pedagog na konzervatoři Duncan centre.
(Zdroj: www.nanohach.cz)
***

Taneční uskupení NANOHACH založilo na podzim 2004 několik absolventů Konzervatoře Duncan centre. V květnu 2016 se uskutečnila v pražském Ponci jejich poslední premiéra, dílo Ley Švejdové a Marty Trpišovské Den a Noc a Noc a Den. Soubor NANOHACH po dvanácti letech existence koncem roku 2016 skončil. Cílem sdružení bylo vytvořit platformu pro realizaci tanečně-divadelních projektů na vysoké profesionální úrovni a tvůrčím způsobem spolupracovat se zahraničními choreografy a uměleckými subjekty. Později se tvorba zaměřila na realizaci původních českých děl. NANOHACH často vstupovali do veřejného prostoru (České Centrum Praha, Společnost Franze Kafky, Centrum DOX, Botanická zahrada, Fakulta architektury ČVUT, metro Florenc a další exteriéry, galerie, nádražní budovy a tovární haly).

Vedle mnoha nominací (Cena Respektu, Cena Divadelních novin, Výroční ceny Opery Plus, Cena Thálie) byly projekty skupiny oceněny Critics Award „the Other View“ 2013 (King Festival Rusko), Best Contemporary Dance Performance Award 2011 a Best Actor Award 2011 (King Festival Rusko), Cena za nejlepší light design 2010, Cena SAZKY za objev v tanci 2007, Cena za interpretaci 2007 a 2006.

Mezi umělecky nejvýraznější díla souboru patří Synchronicity (choreografie: Michal Záhora), Portrét (choreografie: Ioana Mona Popovici, Cena SAZKY 2007 za „objev v tanci“), -gracerunners- (choreografie: Karen Foss), Resonance (choreografie: Michal Záhora, pro Scottish Dance Theatre a NANOHACH), Miluj mě (choreografie: Nigel Charnock), Zločin a trest – pohybová skoroopera (režie: Jan Komárek, Cena za nejlepší light design 2010 a Critics Award 2013 /King Festival Rusko/), Brut (choreografie: Fabrice Ramalingom), Orbis pictus (choreografie: Lenka Kniha Bartůňková / Michal Záhora), Flashed by (choreografie: Lenka Flory), Diptych (choreografie: Michal Záhora), Move on (choreografie: Veronika Švábová), Devoid (choreografie: Michal Záhora).

Produkce NANOHACH zrealizovala dvakrát přehlídku české tvorby NANOHACH ČESKY (2013 – Ostrava, Praha, Jihlava, 2015 – Plzeň, Praha, Pardubice). Program nabídl aktuální představení, uvedená tradičně v divadle, ale i v netypických prostorách. Soubor také pod názvem Příští přísliby-mladá česká krev hostil v programu nastupující taneční generaci v podobě několika krátkých choreografií mladých tvůrců. Soubor se objevil v dokumentu České televize Doteky tance (2011) a vznikly dvě fotografické výstavy dokumentující jeho činnost NANOHACH NAPLNO (2009), NANOHACH VEN! (2011).
(Zdroj: www.nanohach.cz)

www.nanohach.cz

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat