Nářek v chrámu Páně

Nebývá zvykem, aby autor příspěvku takto navazoval na svůj vlastní zveřejněný text. Na vysvětlenou musím předeslat, že ze všech reakcí, jichž jsem po zveřejnění článku Chvály „konzerv“ (najdete zde) dostal na svoji soukromou e-mailovou adresu překvapivě mnoho, stojí několik za to, abych se o ně s vámi podělil.

Kostel sv. Antonína Praha (ilustrační foto archiv)
Kostel sv. Antonína Praha (ilustrační foto archiv)

První e-mail přišel téměř zároveň s vydáním článku, což bylo dopoledne na svátek sv. Štěpána. Psal jsem svůj text o předchozí noci vzápětí po božíhodovém koncertě a ještě nad ránem odeslal, což bývá nutným osudem recenzentů; v tomto případě ale o recenzi samozřejmě nešlo, spíše o vyjádření zoufalství nad úpadkem mravů rodičů malých dětí. Hned se ukázalo, že pisatel Operu Plus ještě ani nečetl, šlo totiž o zvědavý dotaz návštěvníka dotyčného koncertu, ke kterému se za chvíli vrátím.

Po svátcích se mně ozvalo také několik kněží, kteří mě upozornili, že také oni sami při mších velmi trpí křikem a lomozením dětí a neschopností jejich rodičů je buď uklidnit, či se s nimi vzdálit. A s nimi že trpí i celé společenství věřících v kostele přítomných, dokonce se tak děje i v případech, kdy mají rodiče s dětmi rezervovány oddělené prostory v přilehlých místnostech, kam je dění v kostele obrazem i zvukem přenášeno. Taková účast na mši svaté je tedy samozřejmě pro všechny přítomné platná.

Psalo mi i několik dalších přátel ve smyslu, jak moc jim neklid v kostelích vadí, nicméně že se stydí rodičům dětí něco říci, aby sami nebyli považováni za nezdvořilé a netaktní a malé děti nemilující. Vzpomínám si, že první excesy tohoto typu se ale dály už dávno, například nikdy nezapomenu na geniální kázání Patera Jiřího Reinsberga při jedné mši sv. v kostele Matky Boží před Týnem. Vysvětloval v něm humornou formou, kterak hlučící děti vadí soustředění věřících, a hlavně, že mnozí rodičové vodí děti do kostela vlastně někdy i proto, aby se svými ratolestmi pochlubili a tím že tedy hřeší těžkým hříchem pýchy. Během onoho kázání postupně většina rodičů nenápadně mizela s uzardělými tvářemi. Pater Reinsberg ovšem neopomněl zároveň sdělit, že má děti rád, že se však třeba rodiče mohou vystřídat, pokud chtějí být na mši svaté, což je samozřejmě žádoucí. Celé osazenstvo kostela se při jeho promluvě usmívalo a některé Paterovy formulace dokonce vzbudily hlasitý smích.

Já mám děti také rád, ale mám pocit, že se situace stále zhoršuje. Hlasité projevy hloučku vřískajících dětí už školou povinných, kterak se honily v jednom pražském evangelickém kostele se psem (!) okolo lavic a dalšího imobiliáře, to mi byl vskutku divný pohled. Sice se nekonala právě bohoslužba, pouze jsem měl zkoušku varhan, ale i tak.

Nyní už cituji z e-mailu návštěvníka koncertu:

Vážený pane docente,
mám dotaz k závěrečné improvizaci včerejšího koncertu v kostele sv. …
(vynechal autor) v Praze. Při Vaší poslední improvizaci v kostele brečelo nějaké dítě a mužský hlas na to zareagoval hlasitým projevem. A Vy jste na to zabouřil na varhany.

Bylo to vše náhoda, že nějaké dítě během koncertu rušilo poslech, posluchač toho měl dost a svým řevem dal najevo, že se mu to nelíbí a Vy jste toho při improvizaci využil a zareagoval na to svou hrou, nebo zápletka s dítětem a posluchačem byla zinscenovaná a šlo ve skutečnosti o hudební ztvárnění vraždění neviňátek (brekot dítěte jako naříkání neviňátek, zařvání posluchače jako příkaz Heroda)?

S pozdravem … (jméno tazatele vynechal autor)

Nelenil jsem a obratem odpověděl:

Vážený pane,
děkuji Vám za Váš e-mail a věcný dotaz. Zápletka předem zinscenována nebyla. Podstatou improvizace je, že kromě určitých předem za leta mnohokrát vyzkoušených různých hudebně logických postupů je vše ostatní opravdu dílem okamžiku. Poslední improvizace se z pod mých rukou vyvinula poněkud bouřlivě právě následkem mimořádně intenzivního dětského pláče naprosto spontánně. Zvukový doprovod mužského hlasu byl také velice spontánní a Váš mimohudební výklad je velmi nosný a významově přesvědčivý. Jsem Vám za něj vděčný.
Váš Jaroslav Tůma

Obzvláště zajímavý a poučný byl pro mě obsah e-mailu, který jsem dostal od svého přítele ze středně velkého města. Dovoluji si z něho vyjmout:

… Chování návštěvníků chrámů při koncertech je u nás, alespoň myslím, zatím velmi spořádané až příkladné, tam my problém nemáme. Ovšem chování dětí (a já říkám: hlavně jejich netečných rodičů!) při bohoslužbách je už za hranou a zvažuji, že budu jezdit do jiné farnosti, bude-li to tam ovšem lepší. Slyším nad sebou samozřejmě ono „Nechte maličkých přijíti ke mně, neboť jejich…“, na druhou stranu už se v tom neutuchajícím hluku prostě nedokážu sám soustředit…

Napíšu Vám jednu historku: Říká se, jak jsou jižanské národy hlučné, pokřikující atp. Nevím, obecně to možná platí, ale v kostelích určitě ne! Tam bychom se od nich mohli (a měli!) co učit. Vzpomínám na jednu nedělní mši na Yucatánu v kostele v Playa del Carmen. Přišel jsem o dost dřív, abych si sedl. A opravdu bez problémů jsem se posadil doprostřed chrámové lodi. Desítky, spíše stovky lidí byly ovšem venku. Každý s sebou přinesl spoustu jídla, byly tam připraveny stoly, džbány s limonádami (bylo kolem 32 °C).

Pak ke mně přišel pán a velmi slušně mě požádal, abych si sedl jinam, že ta místa jsou vyhrazena pro niños…

Zvenku pak nakráčely dva zástupy dětí, kluci v modrých tričkách doprava, děvčata v bílých a růžových tričkách doleva, u každé skupiny po dvou třech náctiletých jako „dozor“, který ovšem v podstatě nebyl potřeba. Rodiče a dospělí zaujali místa po bocích a mše, v níž kněz střídal španělštinu s angličtinou, byla veselá a přitom navýsost spirituální. Hučela spousta větráků (klimatizace tam nebyla), lidé se potili a prakticky každá žena měla vějíř. Všichni se usmívali a byli v pohodě. Přitom si určitě nemyslím, že by desetileté dítě české a mexické mělo rozdílnou potřebu běhat, mluvit a povykovat. Nu, jiný kraj, jiný mrav – možná je to lepší na Moravě?

Kostel sv. Antonína Praha (ilustrační foto archiv)
Kostel sv. Antonína Praha (ilustrační foto archiv)

Dvě věty závěrem: Bohužel, nejde zdaleka jen o palčivý problém koncertů či bohoslužeb v kostelích. S rušícími dětmi a jejich netečnými rodiči se nezřídka setkávají i návštěvníci koncertních sálů a divadel.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments