Národní divadlo: Yusif Eyvazov poprvé jako Andrea Chénier

Pokud jste pravidelnými návštěvníky pražských recitálů světových operních hvězd, určitě už jste ta povzdechnutí sami mnohokrát slyšeli. „Copak koncert, to je samozřejmě hezká věc, ale kdybychom tak mohli JI nebo JEHO vidět a slyšet v nějaké zdejší operní inscenaci – to by pak byl úplně jiný zážitek!“ Nejrůznějších vysvětlení, proč si význačné zahraniční pěvce naše divadla nemohou dovolit nebo proč k nám dokonce nechtějí, jsme si už myslím v průběhu let vyslechli dostatek. Nezbývá tedy než s radostí kvitovat, že Opera Národního divadla vypustila v této oblasti jakousi první vlaštovku, která sice sama jaro neudělá, ale alespoň dá světu vědět, že na ně (možná) nebudeme čekat donekonečna.

Projekt opakovaného hostování sólistů slavných jmen ve starších produkcích naší první scény slibuje v současné sezoně vystoupení Piotra Beczały v Rusalce nebo Julie Novikovy a Dmytro Popova v představeních Slavík/Jolanta a La traviata. Samotný začátek této chvályhodné snahy o možnost seznámit se s uměním prominentních hostů na prknech “zlaté kapličky” pak nastal 30. ledna 2017, kdy se v titulní roli opery Umberta Giordana Andrea Chénier představil – dokonce poprvé ve své kariéře – ázerbájdžánský tenorista Yusif Eyvazov.

Když jsem na konci loňského roku recenzoval pražský koncert basisty Erwina Schrotta, úmyslně jsem se snažil vyhnout jakékoliv zmínce o tom, že nemalým důvodem zájmu médii o tohoto charismatického zpěváka bylo ještě nedávno jeho partnerství s operní divou Annou Netrebko (recenzi najdete zde). Jeho současný umělecký vývoj a další projekty už zkrátka s jeho profesní i osobní minulostí nemají nic společného, a proto s ní podle mého názoru nebylo zapotřebí jakkoliv operovat. V případě letošního čtyřicátníka Yusifa Eyvazova, rodáka z Alžíru, který vyrůstal v Baku, se však fenoménu „Netrebko“ zkrátka a prostě vyhnout nelze. Mám za to, že nejsem sám, kdo zaznamenal jméno tohoto pěvce poprvé na jaře roku 2014, kdy právě po boku Anny Netrebko vystoupil v římském Teatro Constanzi v Pucciniho Manon Lescaut. V tehdejší recenzi Opery Plus jsme si mohli přečíst, že: „náročný part rytíře des Grieux zvládl uspokojivě a v duchu koncepce dirigenta Riccarda Mutiho jen umírněně pateticky.“ (recenze zde)

Kdo ví – možná by u tohoto konstatování i zůstalo, kdyby se pak všechny další zprávy o Eyvazovovi netýkaly jeho vztahu, zásnub a konečně i svatby se slavnou sopranistkou (reportáž najdete zde). Ruku v ruce s mnohonásobně zvýšenou pozorností spojenou s osobou ázerbájdžánského tenora však přišel i nebývalý zájem světových operních domů o jeho angažmá: v čase téměř rekordním (a mnohdy v podobě záskoku za jiné kolegy) tak Eyvazov debutoval ve státních operách ve Vídni, Berlíně a Mnichově, v newyorské Metropolitní opeře nebo na salcburském festivalu. Na Anniny a Yusifovy společné začátky také upomínají obě nahrávky společnosti Deutsche Grammophon: na zpěvaččině recitálu Verismo se její manžel zhostil role des Grieuxe v kompletním čtvrtém dějství Manon Lescaut, aby jí stál v téže úloze po boku i v kompletním záznamu opery z koncertního provedení v Salcburku roku 2016.

Sama se tedy nabízí otázka, je-li zájem o Yusifa Eyvazova opravdu podmíněn jen jeho příbuzenským vztahem k jedné z nejikoničtějších postav současné opery, nebo se opravdu jedná o umělce, jehož hlavní devizou jsou jeho nezpochybnitelné pěvecké kvality. Ostatně, vzpomeňme si na okamžik jeho setkání s Annou Netrebko: do římské produkce Manon Lescaut si ho tenkrát vybral sám Riccardo Muti, a to už by přeci jen mělo o něčem svědčit… A o tom „něčem“ zajisté svědčí i zprávy o plánovaném zahájení příští sezony v milánském Teatro alla Scala, jehož náplní by se měla stát nová inscenace Andrey Chéniera se dvěma ústředními protagonisty, o nichž nemůže a nesmí být pochyb, že představují špičku svých hlasových oborů. Chcete hádat, o koho se jedná?

Aktuální pražská zastávka Yusifa Eyvazova tedy nepředstavuje pouze možnost se o jeho pěveckých a představitelských schopnostech osobně přesvědčit, ale pro něj samotného je to i důležitý výchozí bod na cestě k dobytí jedné navýsost důležité operní mety v prosinci letošního roku. V den jeho debutu v Národním divadle proto ve slavnostně naladěném hledišti (snad kvůli vyšším cenám vstupenek ne zcela zaplněném) bylo možné spatřit jak vzácného hosta v podobě samotné Anny Netrebko, která spolu s přáteli obývala jednu z lóží, tak třeba Alexandra Pereiru, toho času ředitele Teatro alla Scala. Po návštěvě Plácida Dominga ve Stavovském divadle o den dříve tak v daný okamžik rozhodně nikdo nemohl tvrdit, že by se vlivné osobnosti operního světa Praze vyhýbaly…

A jak se Yusifu Eyvazovovi v jedné z nejvděčnějších, ale zároveň i nejobtížnějších úloh dramatického tenorového repertoáru vedlo? Mám za to, že z jeho výkonu byla znát značná péče a disciplinovanost, již přípravě role věnoval, stejně jako jistá nervozita, v daném kontextu ovšem zcela pochopitelná. Ve svém prvním výstupu v prvním aktu, jímž je slavná básníkova ariózní „improvizace“ Un dì all’azzurro spazio, jsem měl dojem, jako by pro tento rozsáhlý monolog teprve hledal tu správnou intenzitu projevu, celkovou dynamiku i přirozenou logiku frázování. Osobně jsem si také musel zvyknout na ne zcela typicky italskou barvu Eyvazovova hlasu, který má jinak opravdu úctyhodný volumen, jaký se u nás často neslyší. Každé takové hodnocení je ovšem jen subjektivním pohledem, či ještě lépe poslechem kohokoliv, kdo se do něj pustí (sám mám například v paměti zkušenost s Andreou Chénierem Luciana Pavarottiho nebo Johana Bothy), takže jsem byl samozřejmě zvědav, zda už u svých prvotních dojmů zůstanu, nebo je ještě v průběhu večera změním.

K mé velké radosti došlo ke druhé variantě: během dramaticky hutnějšího a dějově i hudebně efektnějšího druhého dějství Eyvazov s intonační jistotou a skutečně dramatickou silou v hlase zazpíval ve scéně s přítelem Roucherem své vyznání neznámé lásce, aby pak v duetu s jejím zhmotněním v podobě Maddaleny di Coigny přesvědčil i o své schopnosti věrohodně zprostředkovat i lyričtější stránku básníkova charakteru.

Ve třetím dějství, odehrávajícím se u revolučního soudu, dostal pěvec možnost předvést svůj tenor v plné síle v nervní árii Sí fui soldato, kde se mu znamenitě vedlo zejména v nejvyšší poloze. Ve čtvrtém aktu pak už téměř nebylo možné pochybovat o tom, že si bez větších potíží poradí i s oběma zbývajícími parádními čísly opery. Zpočátku melancholicky laděnou árii Come un bel dì di maggio tak spolehlivě dovedl až do efektně dramatického finále a správně si rozvrhl síly i pro téměř ideálně extatické vyznění závěrečného „loučení se životem“ v duetu s Maddalenou.

Herecky se v pražské inscenaci projevoval Eyvazov jen opatrně, skoro by se dalo říci, že až „náznakově“. Na druhou stranu ovšem předepsaný sošný charakter titulního hrdiny, u něhož v průběhu děje nedochází ke znatelným posunům, žádný podstatný představitelský přínos vysloveně nevyžaduje. Uvěřit, že je tento hustovlasý a stále ještě mladistvě působící muž s plnovousem idealistickým básníkem, do jehož vnitřního světa na krátko pronikne jen překvapivě nalezená láska, tedy alespoň pro mě nebylo problémem.

Zaměřit se v této recenzi jen na výkon exkluzívního hosta by bylo ovšem značně nespravedlivé ke všem ostatním protagonistům. Jsem totiž toho názoru, že k celkovému úspěchu představení podstatnou měrou přispělo jejich více než profesionální nasazení, díky němuž jsme mohli v Národním divadle opět po čase zažít večer, kterému sluší označení „výjimečný“. Myslím, že stojí za to sledovat, do jak pozoruhodné zpěvačky zraje Petra Šimková Alvarez. V roli básníkovy osudové ženy Maddaleny di Coigny předvedla zcela suverénní výkon a dokázala přesvědčit o tom, že nelehký veristický part lze věrohodně a svrchovaně zazpívat i hlasem předurčeným spíše k lyričtějším úlohám. Slavná árie La mamma morta patřila ve zpěvaččině podání po právu k nejpamátnějším momentům představení a není divu, že výkřik „Brava!“ po jejím skončení zazněl z lóže, kde seděla Anna Netrebko.

Dobrou volbou pro roli Chénierova soka v lásce Gerarda byl i barytonista Roman Janál. Zaujal jak kultivovaným hlasovým projevem, tak přirozeným hereckým ztvárněním postavy, která projde v této opeře jednoznačně nejzajímavějším vývojem. Alespoň jmenovat si ale zaslouží i představitelé menších a malých rolí, jichž libretista Luigi Illica vyslal do terénu skutečně podivuhodné množství. Yvona Škvárová tak vytvořila uměřeně komickou miniaturu v postavě Maddaleniny matky Hraběnky di Coigny, zatímco Michaela Kapustová ve svém brilantním sólovém výstupu na začátku druhého dějství dokonale uvedla diváky do vzrušené atmosféry další časové roviny příběhu, jíž je éra jakobínského teroru na sklonku osmnáctého století. Malou, ale důležitou úlohu slepé Madelon ztvárnila s vokální jistotou Eliška Weissová. Ta také intuitivně nalezla cestu k čitelnému zpodobnění této postavy jako tragicky dojemného symbolu zhroucení všech iluzí, které s sebou přineslo předchozí revoluční nadšení.

Rovněž pánská část ansámblu dokázala ze svých rolí vytěžit maximum: Josef Moravec byl patřičně povrchně namyšleným Abbém, stejně jako později úlisným a nebezpečným Incroyablem („Neuvěřitelným“), Luboš Skala spolehlivě ztvárnil Chénierova věrného přítele Rouchera, temné stránky plebejských povah Majordoma a Mathieua skvěle vystihl Pavel Švingr a obdobně se vedlo i Ladislavu Mlejnkovi coby žalářníku Schmidtovi. Pominout nelze ani osobní vklad zkušených veteránů Luďka Veleho v úloze žalobce Fouquiera a Aleše Hendrycha v roličkách Flévillea a Dumase.

Orchestr Národního divadla hrál tentokrát pod vedením Petra Kofroně velmi soustředěně a bez slyšitelných kazů, nic podstatného nelze vytknout ani sboru. Sama inscenace Michala Dočekala dokázala svou vyváženou kombinací realistického zpodobnění příběhu se stylizovaně symbolickým (ale čitelným) řešením jeho významových rovin, že je to režijní koncepce, která – na rozdíl od nového pojetí jiného veristického operního šlágru, který jsme na prknech Národního divadla viděli během předchozího víkendu – má své osobité kvality.

Giordanův Andrea Chénier v tomto „nadstandardním balení“ bude v identickém obsazení k vidění ještě 6. a 8. února. Doporučuji tedy neváhat – další možnost vidět a slyšet Yusifa Eyvazova v roli francouzského revolučního básníka se koneckonců naskytne nejspíš až v prosinci ve Scale, takže proč nevyužít skutečnosti, že Národní divadlo je přece jen blíž? A protože se blíží i únorová představení Rusalky s Danou Burešovou, Piotrem Beczałou, Štefanem Kocánem, Jolanou Fogašovou a dirigentem Lukaszem Borowiczem, možná už to alegorické jaro, které jsem zmínil na začátku, přece jen nebude tak daleko.

Hodnocení autora recenze: 80%

 

Umberto Giordano:
Andrea Chénier
Hudební nastudování a dirigent: Petr Kofroň
Režie: Michal Dočekal
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Kateřina Štefková
Sbormistr: Martin Buchta
Choreografie: Lenka Vagnerová
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr a Sbor Národního divadla
Premiéra 5. května 2016 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 30. 1. 2017)

Andrea Chénier – Yusif Eyvazov
Carlo Gérard – Roman Janál
Maddalena z Coigny – Petra Šimková Alvarez
Hraběnka z Coigny – Yvona Škvárová
Bersi – Michaela Kapustová
Madelon – Eliška Weissová
Roucher – Luboš Skala
Fouquier – Luděk Vele
Majordomus/Mathieu – Pavel Švingr
Abbé/Neuvěřitelný – Josef Moravec
Pietro Fléville – Aleš Hendrych
Schmidt – Ladislav Mlejnek
Dumas – Aleš Hendrych

www.narodni-divadlo.cz