Náš sen o létání. Thomas Quasthoff jako dirigent

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Dokud zpíval, byl znám pro svůj nezaměnitelný hlas. Německý basbarytonista Thomas Quasthoff se rozhodl pro dirigentský debut. Portrét umělce překypujícího energií. 

(Zeit Online – 23. července 2015 – Christine Lemke-Matwey) 


Ano, změnil se. Už dávno není tak neomalený a prchlivý jako dřív, tak netrpělivý vůči svým studentům a tak tvrdý ke svým kritikům. Thomas Quasthoff sedí ve své kuchyni v poklidné jihozápadní části Berlína, listuje klavírním výtahem Bachových Matoušových pašijí, a působí přitom jako velice přívětivý člověk. Jako Angela Merkel, když na okamžik vystoupí ze své role železné kancléřky, jen je trochu uvolněnější. Merkel ovšem není z Quasthoffovy politické strany. Ve volebním boji podporoval Gerharda Schrödera, tenkrát v Hannoveru, „ale jen na úrovni spolkové země,“ jak zdůrazňuje. „Podívej“, halasí teď ve své zehlendorfské kuchyni a levou rukou listuje od chorálu „Ich bin’s, ich sollte büssen“, k dalšímu recitativu Evangelisty a zase zpátky, několik stránek, „podívej, to zvládám, jde to!“

Ten muž má neuvěřitelnou energii. Už jen kolik toho dokáže napovídat. Bez tečky a čárky, od jednoho tématu k druhému, anekdotu za anekdotou, nadaný imitátor, velice vtipný. V hotelové restauraci o půl druhé v noci, po několika sklenicích piva a vína, stejně jako dopoledne na akademii nebo také doma ve své kuchyni. Je to energie, která řečí lapá po životě. Nejen řečí také hudbou samozřejmě.

Na pátek 24. července 2015 na festivalu ve švýcarském městě Verbier ohlásil pětapadesátiletý Thomas Quasthoff svůj debut v roli dirigenta. S Matoušovými pašijemi Johanna Sebastiana Bacha. (Festivaly si mohou dovolit ledacos. O zákonitostech liturgického roku, podle nichž se pašije hrají jen o Velikonocích, se nestarají.) Neobvyklé na tomto debutu není to, že se zpěvák ujímá funkce dirigenta, tuhle proměnu uskutečnili i jiní, od Petera Schreiera po Plácida Dominga a s Kanaďankou Barbarou Hanningan se za dirigentský pult nedávno odvážila i pěvkyně. Neobvyklé je, že Quasthoff je po celý život tělesně postižený (jeho matce předepsali v těhotenství lék na uklidnění a na spaní Contergan, o němž se později zjistilo, že způsobuje vážné tělesné postižení novorozených dětí.) Měří 134 centimerů, má nohy, ale nemá kolena a jeho paže jsou tak krátké, jako by ruce vyrůstaly přímo z ramenou. Při zpěvu, říká basbarytonista, mělo postižení také jisté výhody. Díky lehkým pažím netrpěl nikdy ztrnulostí šíje nebo jinými typickými svalovými křečemi. Hlava, krk a hrudní koš jsou oproti tomu vyvinuty „normálně“ a tvoří perfektní rezonanční prostory. Není tedy náhodou, že svou autobiografii vydanou v roce 2004, kterou napsal jeho dnes už nežijící bratr Michael Quasthoff, nazval výstižně Hlas.

Dirigovat je ale něco jiného než hrát jazz, divadlo, kabaret, nebo co všechno ještě Thomas Quasthoff, od té doby, co se rozloučil s klasickým zpěvem, předvádí na pódiích. Řeklo by se, že dirigent musí mít jistou tělesnou výšku a paže určité délky (taktovka, která byla vynalezena v devatenáctém století, pomáhá gesta jen zvýraznit). Debutantovi Quasthoffovi tyto předpoklady chybí, vtírá se proto otázka: „Může vůbec dirigovat? Bez paží?“ Nebo ještě nejpříjemněji: „Musí to být, aby teď dělal i tohle?“ Taková otázka se totiž přímo dotýká umělcova nitra.

Internet je plný podobných chatů a tweetů. Quasthoff na ně reaguje svým typickým způsobem. Dokáže, že to jde. Hudebnímu světu ve Verbieru a mně o deset dní dříve v Zehlendorfu. „Bez paží?“, ptá se a máchá končetinami, „a jak byste nazvali tohle?“ Myslí tím nás, ty ostatní, nepostižené, ty s normálně dlouhými údy, kteří toho tolik dokáží a tak málo dělají. Na rozdíl od něho. Celá jeho kariéra stojí na tom, že uskutečňuje neuskutečnitelné a chce to všem ukázat. Závistivcům, protivníkům, těm, kteří ohrnují nos. „Soucit má člověk zadarmo, závist si musí zasloužit prací“, tak zní typické Quasthoffovo heslo. To nás také přivádí k otázce, jak dlouho musí vlastně postiženému okolí jeho postižení připomínat? Po několika cenách Grammy, cenách Echo Klassik, po statisících prodaných CD by v Quasthoffově případě bylo pomalu načase.

Kdo vlastně tvrdí, že lze dirigovat jen pažemi a ne celým trupem, hlavou, mimikou, očima? A že ostatní dirigenti nemají žádné potíže, bolavá ramena, bolesti zad a tak dále? A vůbec, odkdy je dirigování gymnastické cvičení a ne v první řadě duševní výkon?

V případě Thomase Quasthoffa byla otázka postižení vyřízená záležitost. Do té doby než se objevila ta věc s dirigováním (s nápadem přišel Martin Engström, intendant festivalu ve Verbier). Staré předsudky vypluly opět na povrch.

Za svým cílem musím jít sám
Z tohoto pohledu je Quasthoffův debut pokrokem a zároveň krokem zpět. Jeho postižení se tím stalo opět viditelné. Při zpěvu se jeho tělesnost rozplývá ve zvuku a hudbě a s ní také odeznívá. Při dirigování se, ale zřetelně manifestuje. Najednou je to zase ten malý človíček, který chce stát úplně vepředu v záři reflektorů. Umíněný, odvážný z čiré vůle k životu. Quasthoff říká, že měl vždycky dobrý cit na to, co od něj lidé snesou a co ne. A také co sám dokáže.

S listováním v klavírním výtahu, přinejmenším v notovém záznamu nemá se svými třemi prsty levé ruky žádný problém. „Podívej!“ Čtyřmi prsty pravé ruky zatím udává takt. Naproti tomu s velkou partiturou pracuje pro její velký formát, jak sám přiznává, nerad. Kromě toho nechce předstírat, že skutečně sleduje všechny hlasy. „Nejsem dirigent a nechci Matoušovy pašije znovu objevit, to dílo znám ale skoro nazpaměť. Vím, které nástroje hrají a hlavně vím, kde jsou nejobtížnější místa a kam to celé má směřovat. Chci, aby hudba plynula. Chci také zdůraznit slovo, chci dramatičnost, barvy. Ježíš z Nazareta, kterého tu ukřižují, měl strach a pochyby, chci to slyšet.“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat