Náš sen o létání. Thomas Quasthoff jako dirigent

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Odkud to vlastně umí, řídit orchestr? Jednoduchá odpověď – ze školy. Za dirigování sboru dostal čtrnáct bodů. A samozřejmě z celoživotního naslouchání při zkouškách Claudia Abbada, Daniela Barenboima, Bernarda Haitinka, Helmutha Rillinga, Christiana Thielemanna a jak se všechny ty dirigentské hvězdy, s nimiž měl jako pěvec co dočinění, jmenují. Jeho přítel Simon (Rattle) mu dokonce nabídl, že mu s nastudováním Matoušových pašijí pomůže. To ale Quasthoff nechce: „Za svým cílem musím jít sám.“

Přestože ji tedy vlastně nepotřebuje, bere si partituru Matoušových pašijí do Verbier s sebou. Spolu se dvěma baleními baldriánových léků leží v předsíni zehlendorfského bytu na sbalených kufrech. Quasthoff přesvědčivě vysvětluje, že baldrián neslouží k potlačení trémy z vystoupení, ale užívá ho kvůli poruchám spánku a pádí do pracovny pro taktovku. Není totiž zdaleka třímetrová, jak by se mohl leckdo domnívat, ale je spíš obzvlášť krátká a lehká. Model firmy Mollard, s dřevěnou rukojetí místo korkovou, dlouhá 30 centimetrů. Nebylo lehké najít tu správnou. Quasthoff ji vyšťourá z tubusu a staví se do správného postoje. Úplně vážně. Jeho tričko s límečkem se zavlní a jako kdyby dirigoval orchestr o stodvaceti hráčích, který hraje právě Brucknera, volá na mě: „Je to přece vidět, když se člověk dívá!? Copak to není vidět?“

Jistě, že je to vidět. Ve Verbier kromě toho postavili speciální podestu, která s ním před orchestrem vyjede vzhůru (původně byla podesta určena pro amerického dirigenta Jamese Levina, který je delší dobu upoután na vozík a svůj koncert ve Wallisu musel odřeknout). Quasthoff by ale nebyl sám sebou, kdyby svůj handicap nechápal i při dirigování jako pozitivní provokaci: „Možná je to i výhoda, že se v mém případě budou muset hudebníci opravdu dívat.“

Ani zpěv ho kdysi nechtěli nechat studovat, jen proto, že se sedmi prsty nedá hrát na klavír. To samé platí pro operu. Nikdo zpočátku nevěřil, že zvládne roli Ministra v Beethovenově Fideliovi nebo Amfortase, krále Grálu ve Wagnerově Parsifalovi (jiné nabídky, při nichž šlo spíše o senzaci jako Mozartův Don Giovanni, odmítl). I k jeho snaze stát se učitelem zpěvu se objevily výhrady. Výuka zpěvu je vysloveně tělesná záležitost s nutností tělesného kontaktu. Jak to chce dělat? Dnes je Thomas Quasthoff profesorem na Vysoké škole Hannse Eislera v Berlíně, a když chce svým studentům něco ukázat, tak si před ním zkrátka kleknou, aby dosáhl na bránici, ramena, na tváře, uvolněnou bradu, na onu spoustu neuralgických bodů, jež rozhodují, jestli hlas bude znít nebo ne.

Na první pohled může poklek působit ošemetně, zvláště u žen. Ale zúčastnění si na podobné scény zvyknou. Také proto, že Thomas Quasthoff má na hlasy citlivé ucho a na technické obtíže vždy dobrou radu. Někdy si ovšem stojí se svou prostořekostí sám v cestě, až dodnes. Mladému, útlému barytonistovi, který v lednu navštěvoval jeho berlínskou mistrovskou třídu a píseň Ich grolle nicht ze Schumannova cyklu Láska básníkova zpíval s nezkrotným až zuřivým výrazem, bezděčně pomohl, aby si posílil své sebevědomí. Quasthoff: „Ta píseň se nejmenuje ‚Mám vztek‘, chcete přece dobýt ženská srdce!“ Na to drobný pěvec suše odpověděl: „Ne mužská srdce.“ Quasthoff ztichl, na zlomek vteřiny. A to už něco znamená.

Hlas, jeho elixír života je pryč
Člověk nemůže jinak, než toho muže obdivovat – a zůstává stát před záhadou, která může působit až skličujícím dojmem. Bylo by možné proměnit všechna znevýhodnění a nespravedlnosti tohoto světa, všechny nešťastné náhody ve výhody? Stačí jen dostatečně silná vůle? Je umění a vlastně každá práce jen otázka kompenzace, proměna slabosti v sílu? A co s těmi, kteří to nedokáží? „Je pro něj těžké snášet slabosti druhých,“ napsal nedávno v deníku Süddeutsche Zeitung Heribert Prantl o německém ministru financí a vozíčkáři Wolfgangu Schäublovi. Navzdory rozdílným životním cestám a osudům platí tato věta i v případě Thomase Quasthoffa. Jeho obdivuhodné nadání mu brzy získalo privilegované postavení (z toho důvodu se také jako postižený nenechal nikdy vtáhnout do žádných akcí – pro ani proti), je ale také příčinou jeho netrpělivosti, neomalenosti, výbušnosti.

Přinejmenším do listopadu roku 2010 tomu tak bylo. Pak zemřel v třiapadesáti letech jeho bratr Michael na rakovinu. Bylo to takový šok, že pěvec ztratil hlas. Od té doby se mnoho věcí změnilo. Vlastně všechno. Krátce před tím zemřela i jeho matka a rozešla se s ním jeho žena (i když jen dočasně). Thomas Quasthoff přišel o svůj hlas v jeho stoprocentní kvalitě, ten plný, sonorní, temně jadrný basbaryton s ozdobnými tenorovými světly ve výškách. Celý rok potřeboval na to, aby si to přiznal a ukončil svou kariéru pěvce klasického repertoáru. Přišel o hlas, svůj elixír života, svou vstupenku do světa slavných – nebylo to pro něj strašně těžké?

Quasthoff věc zlehčuje, tak jako při zpěvu věci často zlehčoval (tohle bude číst nerad): jen v hlase neprojevit nic ze svého nitra, hlavně nezneužít hudbu pro to, čemu se říká osud. Možná si člověk jen představuje, že v našem dokonale efektivním a vyhlazeném světě dokáže postižený pěvec v Schubertově Zimní cestě nebo v roli Potulného tovaryše Gustava Mahlera zazpívat vroucněji o jinakosti, odlišnosti, že se důrazněji zasazuje o umění než ten lepší, skutečný život. A je pak zklamaný, když tomu je právě naopak.

Co všechno bychom, ale chtěli požadovat od člověka, který své rané dětství strávil v sádře v závěsném zařízení a ve více či méně monstrózních chodítkách a v jehož průkazu těžce postiženého je poznámka „časově neomezený“? Tato poznámka se v jeho průkazu objevila teprve nedávno. Thomas Quasthoff si své tělesné postižení musel dlouhá desetiletí nechávat opakovaně úředně potvrdit. Celá desetiletí představoval průměrný státní důchod pro postiženého Conterganem v Německu jen pár stovek eur. To se sice zlepšilo, ale společnost nemá na úspěších Thomase Quasthoffa žádnou zásluhu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat