Natalie Dessay a Vášeň s velkým „V“

Company, Follies, A Little Night Music, Sweeney Todd, Sunday in the Park with George, Into the Woods, Passion – to jsou nejvýznamnější díla skladatele Stephena Sondheima. 22. března 2016 tento americký klasik muzikálového žánru oslavil již své 86. narozeniny a úspěšná březnová premiéra Passion/Vášně na jevišti pařížského Théâtre du Châtelet, jak o tom svědčí televizní záběry dojatého skladatele, pro něho jistě byla krásným darem.

Historie vzniku Vášně je následující: na počátku byla novela Fosca (1869) italského spisovatele Iginia Uga Tarchettiho, v roce 1981 podle ní režisér Ettore Scola natočil film Passione d’amore a v roce 1994 Stephen Sondheim s libretistou Jamesem Lapinem filmový příběh adaptovali pro svůj muzikál.

Vášeň začíná až banálně. Pohledný kapitán Giorgio Bachetti v Miláně prožívá milostnou idylu s mladou a krásnou, ale vdanou Clarou, dokud není převelen do provinční posádky. V domě svého velitele, plukovníka Ricciho, se setkává s jeho sestřenicí Foscou. Fosca není ani krásná, ani mladá a trpí nervovou labilitou tak zvláštní a tak silnou, že to až ohrožuje její život. Přitom je kultivovaná a citlivá. Do Giorgia se zamiluje a upne se k němu způsobem hraničícím se šílenstvím. Giorgio Fosce zpočátku věnuje pozornost kvůli společnému zájmu o umění, ze zdvořilosti a ze soucitu. Když její city přesáhnou meze, jež je schopen pochopit a akceptovat, brání se jí, ba ji zoufale odvrhuje, avšak zároveň je jí morbidně fascinován. Hledá záchranu u Clary a prosí ji, aby s ním odešla a opustila manžela a syna. Clara odmítá. Nešťastnému Giorgiovi Fosca ztropí skandál, když se před společností otevřeně vyzná ze své lásky k němu. Plukovník po Giorgiovi žádá satisfakci, ráno oba čeká souboj. V této fatální chvílí Giorgio pochopí, že láska není ten pohodlný cit, který k němu pociťovala Clara. To byla jen „běžná milostná historka“. Láska je bezbřehá vášeň, propastný vír, do něhož ho vtáhla Fosca. Ta je schopna pro něj i zemřít. Jako by prozřel i byl očarován – jde za Foscou a stráví s ní noc. Ne, happy end se nekoná. Giorgio souboj s plukovníkem přežije, ale nervově se zhroutí. Po několika měsících se dozvídá, že tři dni po jejich milostné noci Fosca zemřela. V závěrečném snovém obrazu Giorgio čte poslední dopis Fosky: „Your love will live in me“.

Divné. To je asi první slovo, jež člověka napadne po přečtení obsahu. A skladatel nachystal divákovi ještě další podivnosti. Vášeň neobsahuje velké sbory ani taneční čísla. Ústřední píseň nemá snadno zapamatovatelnou melodii. Tohle že je muzikál?

Je, a je to muzikál krásný, i když na samé hranici žánru. Sondheim především respektoval to, že se jedná o intimní melodrama. On sám Vášeň označuje za rapsodii, v níž se písňové i mluvené prvky podmanivě splétají do „dlouhé a žhavé milostné písně“. Tomu odpovídá kompozice díla. Není zřetelně členěno na jednotlivá hudební čísla, jde o kontinuální tok hudby. Z něj se jako vlny vynořují témata se svými dominantními nástroji (tu housle, tu vojenské bubny) a vracející se motivy zvyšují dojem obsedantnosti celého příběhu. Připomíná-li Vášeň operu, nejde o náhodu, a jak v programu inscenace poznamenává Natalie Dessay, představitelka hlavní ženské role, toto proplétání zpěvu a slova klade na koncentraci interpretů obdobné obrovské nároky jako v operách Richarda Strausse.

Jaké bylo provedení Vášně v Théâtre du Châtelet?
Režie je dílem herečky Fanny Ardant. V Châteletu režírovala už v roce 2008, a to komickou operu Andrého Messagera Véronique. Režie Vášně je tak zdařilá, že si ji – okamžitě vtaženi do děje – ani neuvědomujeme. Příběh jako by prostě jen „byl“. Ve skutečnosti Fanny Ardant tohoto účinku dosahuje propojením tří prvků: jednoduchosti, přesnosti a kontrastu. Jim jsou podřízeny všechny aspekty inscenace.

Tmavá, chladná, téměř holá scéna, do níž se spouštějí šedočerná plátna s abstraktními vzory či se tu vysouvá stůl či lůžko (scéna Guillaume Durrieu), tvoří prostor, který svým minimalismem umocňuje velikost vášní, v nichž se zmítají jednající postavy. V tomto prázdném vesmíru je intimita jejich vztahů naprostá. Díky světelnému designu (Urs Schönebaum) a nádherným kostýmům (Milena Canonero) postavy působí jako drahokamy v etuji. Clara – světlý opál, Fosca – temný smaragd. Jako dobře viditelné planety obíhají kolem svého Slunce – Giorgia, čehož režie využívá i pro nevtíravé znázornění toho, že se vlastně jedná o příběh v dopisech.

Postavy si navzájem berou z úst útržky vět, situace jsou rozostřeny kombinací vyprávěného a předváděného.

Celé představení se odehrává v polotmě a má charakter jakéhosi snu, ba noční můry. Tím kontrastnější je oslnivé světlo linoucí se z otevřených dveří na pozadí jeviště v závěrečné scéně. Ke zdrcenému Giorgiovi jimi vstupují všechny postavy hry a točí se kolem něho v pochmurném mumraji. Nakonec za Giorgiem vchází Fosca v jasně rudých šatech a víří s ním v pomalém tanci posledního duetu. Její rudá silueta je to poslední, co Giorgio vidí, než se za ní dveře zase zavřou a on zůstane ve tmě napospas prázdnotě.

Je evidentní, že inscenace tohoto druhu potřebuje herce a zpěváky, kteří budou umělecky silným a vyrovnaným týmem. Fanny Ardant je k dispozici měla.

Konstatovat, že Natalie Dessay, představitelka Fosky, má výrazný herecký talent, by bylo nošením dříví do lesa. Tato původně vystudovaná herečka si poté, co v roce 2013 ukončila svoji skvělou operní kariéru, cílevědomě buduje kariéru novou, vlastně několik nových kariér: v oblasti zpěvu písní, muzikálu i činohry. „Dostala jsem spoustu nabídek strašlivých svou bezvýznamností,“ říká v rozhovoru z roku 2015. „Nemám chuť hrát o svém životě nebo to, co si o něm kdo představuje. Chci hrát monstra nebo praštěné postavy.“ Nu, Fosca má dost od obojího.

Natalie Dessay tuto postavu dělající věci, jež s rozumem mají společného máloco, buduje velmi promyšleně. Její preciznost, citlivost a zkušenost jí umožňují zanechat v divácích mocný a znepokojivý dojem. Přitom jim neusnadňuje pochopení Fosky tím, že by ji hrála jako ošklivou, a ve srovnání s brodwayskou verzí Vášně, jež se dá zhlédnout na YouTube, je její Fosca aktivnější, aniž by zabředla do jednoznačnosti. Nikdy si nejsme jisti, kde končí sensibilita Fosky a kde začíná její šílenství, nakolik se Giorgiovi poddává a nakolik jím manipuluje. Intenzita jejího projevu je přitom ohromující jak v okamžicích její aktivity, tak – a paradoxně ještě víc – v momentech její zdánlivé pasivity a nemohoucnosti.

Při prvním vstupu na jeviště ve scéně, v níž Fosca Giorgiovi vrací půjčenou knihu, podobna zvláštnímu černému ptáku Giorgia přímo napadá horečnatým proudem vět a krouží kolem něho jako můra kolem lampy. O Giorgia bojuje nejen svou neodbytností, ale například také ironií, a to ve chvílích, kdy on mluví o svém štěstí s její rivalkou Clarou. Fosca Natalie Dessay je však nejsilnější je ve své slabosti. To shrbené a nešťastné stvoření vlekoucí se po jevišti ve skutečnosti není bezmocné. Když klečí a líbá Giorgiovi ruku, je balvanem na jeho nohou. Když mu ve chvílích nejvyššího nervového vypětí v mdlobách padá do náruče, její bezduché tělo je mu břemenem. Když přiměje Giorgia napsat jí milostný dopis, něha, s jakou si to vynutí, je něha kobry.

„Loving you is not a choice / It’s who I am…“ V kontextu výkonu Natalie Dessay tato ústřední píseň Fosky nevyznívá jen láskyplně. To, co je neskutečnou oddaností, je současně i smrtelnou hrozbou pro Giorgia i pro ni samotnou. A pro tuto nejvyšší oběť, kterou přinese své lásce, Foscu Natalie Dessay nelze považovat za monstrum. Proto milostná scéna s Giorgiem, zvláštní svou krátkostí a hraná bez jakékoli sentimentality, je plná čistoty a smíření. Ano, i Giorgio by teď mohl říct: „Loving you is not a choice / It’s who I am…“

Co se hlasového oboru týče, je Fosca mezzosoprán, Natalie Dessay však její part zvládá v celém rozsahu. Muzikál je v Châteletu uváděn v angličtině s francouzskými titulky a skoro všechny ostatní role jsou obsazeny Američany, Kanaďany a Brity. Osobně anglickou výslovnost Dessay posoudit neumím, americké a francouzské recenze se však i o tomto aspektu jejího výkonu zmiňují pochvalně.

Kanadský barytonista Ryan Silverman se etabloval na Brodwayi například v muzikálech Chicago nebo Fantóm opery a roli kapitána Bachettiho už vytvořil. Jeho výhodou je, že je hezký a šarmantní muž, je však též vynikající zpěvák i herec. Silvermanův hrdina je tragický Perseus, neboť nenalezl štít, jež by ho ubránil před jeho Medúsou – Foscou. Oblouk, v němž musí ukázat vývoj Bachettiho, je velký: od Clařina bezstarostného milence k zoufalci zabředávajícímu do nechtěného vztahu k jiné ženě. Ryan Silverman je jemný i prudký, vášnivý i letargický, elegantní i osudem popleněný. Jeho výkon je naprosto přesvědčivý, takže závěrečný zlom, v němž kapitán Bachetti přijímá Fosčinu lásku, aby tak mohl nalézt i svoji lásku k Fosce, je uvěřitelný a nesmírně dojemný.

Z trojice hlavních představitelů má obtížný part i americká herečka a zpěvačka Erica Spyres, představitelka Clary, třebaže z jiných důvodů než Dessay nebo Silverman. Její role není efektní, postrádá vývojové zvraty a režie Claru navíc často umisťuje do zadního plánu, kde čte Giorgiovy dopisy. Přesto je přítomnost Eriky Spyres na jevišti výrazná, a to nejen díky jejímu znělému hlasu. I na menší ploše, kterou jí libreto nabízí, je svou vitalitou i smyslností výstižným protikladem Fosky.

Zajímavým prvkem je využití tanečnice pro zpodobnění mladé Fosky ve chvíli, kdy se Giorgio dozvídá o příčinách jejího psychického zhroucení. Její bezeslovný bolestný tanec v osvětleném středu jeviště je doprovázen staccatem rychle se střídajících replik plukovníka Ricciho a Fosky na předscéně. V momentě Giorgiovy těžké nemoci se mu v nohách postele tato tanečnice zjeví znovu, a to v kostýmu s křídly anděla smrti. Je třeba poznamenávat, že tento anděl je krásný a hrozivý zároveň?

Velký podíl na úspěchu inscenace má rovněž čtyřicetičlenný Orchestre Philharmonique de Radio France řízený Andy Einhornem. Pod jeho taktovkou orchestr citlivě modeluje hudební fasety Sondheimova melodramatu tak, že Vášeň zní celou svou temnou krásou.

Představení v Théâtre du Châtelet trvalo hodinu a tři čtvrtě a hrálo se bez přestávky, aby bylo možné užít si volný pád do emocionální propasti bez rušivé pauzy. Měla jsem možnost vidět Vášeň dvakrát. V obou případech zněl vyprodaným divadlem dlouhý potlesk, volání Bravo! a na tvářích diváků bylo zřetelné dojetí, ba slzy. Aby ne. Byla to Vášeň s velkým V.

Šanci mají i ti, kdo v Paříži nebyli. Záznam jednoho z představení vysílá stanice France Musique v sobotu 23. dubna 2016 od 19 hodin. Máte-li zájem, připravte si kapesníky a nalaďte si Your love will live in me.

 

Hodnocení autorky recenze: 90%

Stephen Sondheim:
Passion
(Vášeň)
Hudební nastudování, dirigent: Andy Einhorn
Režie: Fanny Ardant
Scéna: Guillaume Durrieu
Kostýmy: Milena Canonero
Světla: Urs Schönebaum
Choreografie: Jean Guizerix
Orchestre Philharmonique de Radio France
Premiéra 16. března 2016 Théâtre du Châtelet Paříž
(psáno z repríz 19. a 20. března 2016)

Fosca – Natalie Dessay
Captain Giorgio Bachetti – Ryan Silverman
Clara – Erica Spyres
Colonel Ricci – Shea Owens
Doctor Tambourri – Karl Haynes
Lieutenant Torasso – Roger Honeywell
Sergeant Lombardi, Cook – Michael Kelly
Lieutenant Barri – Nicholas Garrett
Major Rizzolli – Franck Lopez
Count Ludovic – Damian Thantrey
Private Augenti – Matthew Gamble
Fosca’s mother – Tara Venditti
Mistress – Kimy Mc Laren

www.chatelet-theatre.com