Návrat brněnské Bajadéry

  1. 1
  2. 2

Ach, ty nešťastné arabesky… 
Tím, co brněnskou inscenaci uvádí v život a vtiskuje jí ojedinělý, nezaměnitelný punc, jsou výkony tanečníků a, jak se na tento exotický titul sluší a patří, jde o koření mnoha chutí a vůní, bohužel však také poněkud proměnlivé kvality. Skutečnou ozdobou inscenace jsou především výkony představitelů hlavních rolí Gamzatti, Nikie a Solora. V Ivanu Popovovi získal brněnský soubor technicky skvěle připraveného tanečníka, jehož vysoká postava a výrazná port de bras přirozeně ovládají prostor jeviště a společně s elegancí a kultivovaností projevu z něj vytvářejí ideálního představitele hlavních mužských rolí v klasických titulech. Představitelka Nikie Eriko Wakizono se prezentovala dokonale čistým, nesmírně lehkým a subtilním tanečním projevem, jenž ovšem nepostrádal výrazovou přesvědčivost, vše pak korunoval její vytříbený aplomb. Všechno a všechny na jevišti ovšem zastínila představitelka její sokyně Gamzatti, Ivona Jeličová. Byť v jejích developpés a italských fouettés nenajdeme flexibilitu a lehkost její japonské kolegyně, svým nepřehlédnutelným výrazovým potenciálem, jenž se zračí v každém gestu, každém pohybu, každém pohledu, na sebe neustále strhává pozornost hlediště. Role Gamzatti v brněnské inscenaci jí vyhovuje tím spíše, že své interpretce nabízí celou škálu protichůdných výrazových poloh, v nichž je Jeličová jako ryba ve vodě, a každou z nich dokáže přesvědčivě naplnit až po okraj. Nejlepším příkladem může být situace, kdy se na jejích zásnubách se Solorem najednou jako rudý vykřičník válečníkova svědomí zjeví Nikia, aby zatančila svou známou variaci, Jeličová však dokáže jemnými gesty a pohledy, kradmým flirtováním se svým nastávajícím odvádět jeho pozornost a učinit tak z výstupu své sokyně marginální záležitost.

Poněkud za očekáváním však zaostávají výkony sborů, nejvíce bohužel právě v ikonickém, snovém obraze Stínů. Už při entrée éterických bytostí, jež se jakoby snášejí z vrcholků himalájských hor, scény, kde technická čistota a dokonalý soulad tanečnic jsou naprosto nezbytné, ruší estetický požitek celého výjevu nestejné elevace nohou sboristek a především viditelné potíže s výdržemi v arabeskách, a to přesto, že jim vynikající orchestr pod taktovkou Pavla Šnajdra maximálně vychází vstříc poněkud rychlejším tempem. Arabesky pak zůstávají prokletím Království stínů až do konce, a byť se ne zcela ideální synchron s přibývajícími reprízami jistě podaří vypilovat, ani krásné pohledové linie tanečnic nemohou zmírnit rozpačitý dojem z provedení zřejmě nejgeniálnější sborové scény klasického baletu.

Přízrak Henriho Rousseaua
Rozporuplný charakter celého představení jako by se potom otiskl i do jeho výtvarného zpracování. Pro každého, kdo navštívil alespoň několik baletních představení na česko (slovenských) jevištích, je téměř nemožné nesetkat se s tvorbou Josefa Jelínka. Styl tohoto matadora kostýmního výtvarnictví je snadno rozpoznatelný již na první pohled – zdobné, až „filmově“ výpravné kostýmy, konzervativní pojetí bez výraznějších experimentů se střihem či materiálem a smysl pro vizuální harmonii výsledného obrazu, tyto charakteristiky můžeme vztáhnout i na brněnskou Bajadéru, navíc s jedním nečekaným, o to však více osvěžujícím momentem: V okamžiku, kdy nám kostýmy účastníků zásnub Solora a Gamzatti přes bohaté využití zlata a zdobných doplňků svým jednotným béžově-hnědým laděním začnou splývat dohromady a ukolébávat naši pozornost, působí náhlé zjevení Nikie v jasně rudém kostýmu jako výkřik obvinění ze zrady, jíž se na ní Solor dopustil.

O poznání méně šťastné je scénické řešení Ivo Žídka. Prostor jeviště je po celou dobu představení po stranách orámován mohutným sloupovím v barvě pískovce, v palácových scénách navíc uzavírajícím i horizont. Proti tomuto prostorovému řešení, byť ne zrovna nejinvenčnějšímu nelze v podstatě nic namítat, otázkou však zůstává, proč tyto těžké, masivní sloupy stojí i v džungli a zejména pak v efemérním, nadpozemském obraze Stínů, kde působí už zcela nepatřičně. Jak je všeobecně známo, právě pro tento výjev se Marius Petipa nechal inspirovat ilustracemi Gustava Dorého pro Dantovu Božskou komedii. Současná verze Aarona Watkina v drážďanské Semperoper zase sází na viditelnou inspiraci tamní školou romantické krajinomalby, soustředěné kolem Caspara Davida Friedricha, Ernsta Oehmeho a dalších. Nad celou brněnskou inscenací jakoby se vznášel přízrak poetického naivismu Henriho Rousseaua, patrného zejména ve ztvárnění džungle a vzdálených himalájských vrcholků, ovšem bez jeho vitální, zdravé spontaneity. V obraze Stínů tato výtvarná paralela poněkud ustupuje do pozadí, jen aby se s plnou silou vrátila v závěrečné apoteóze, pohybující se už za hranicí kýče.

„Nelíbí-li se vám Bajadéra, nemáte rádi balet.“
Co tedy říci závěrem k brněnské Bajadéře? I po deseti letech od své české premiéry stále zůstává jediným zpracováním tohoto klenotu klasického baletního odkazu u nás a jako taková má bezpochyby své nezastupitelné místo v repertoáru Národního divadla Brno jak pro publikum, které má jedinečnou možnost zhlédnout tuto „Giselle orientu“ živě na jevišti, tak pro brněnský soubor, pro který je to nedocenitelná profesní zkušenost. Na druhou stranu však mimo několika pozoruhodných sólových výkonů nepřináší nic zásadního či objevného – sborům se bohužel nedaří zcela dosáhnout té úrovně, jakou choreografie Bajadéry vyžaduje, vedle vynikajících kostýmů je scénické zpracování inscenace přinejlepším diskutabilní a veškeré zásahy do dramaturgie, potažmo choreografie tomuto představení sice nijak neubírají na kvalitě, zároveň jsou však poněkud samoúčelné. Základní dramaturgický půdorys Bajadéry je totiž při citlivém krácení i v dnešní době dostatečně nosný a srozumitelný, ostatně verze Natalie Makarovy, jakýsi etalon většiny současných zpracování je toho nejlepším dokladem. „Nelíbí-li se vám Bajadéra, nemáte rádi balet“ – tento výrok Cliva Barnese, jednoho z předních divadelních kritiků minulého století, si brněnští tvůrci zvolili za motto své inscenace. Pokud budeme hovořit o titulu jako takovém, mají bezpochyby pravdu. Brněnská Bajadéra však za očekáváními již poněkud zaostává. Bohužel.


Hodnocení autora recenze: 65 %

Ludwig Minkus:
La Bayadère
Choreografie a režie: Jaroslav Slavický, Marius Petipa
Dirigent: Pavel Šnajdr
Scéna: Ivo Žídek
Kostýmy: Josef Jelínek
Balet Národního divadla Brno
Orchestr Národního divadla Brno
Obnovená premiéra 25. října 2013 Janáčkovo divadlo Brno
(psáno z reprízy 30. 10. 2013)          

Nikia – Eriko Wakizono
Solor – Ivan Popov
Gamzatti – Ivona Jeličová
Velký Brahmín – Michal Pimek
Máhárádža – Zdeněk Kárný
Fakír – Luděk Mrkos
Zlatý bůžek – Vincent Tapia
Služebná Gamzatti – Zlatoslava Beňová
Indický tanec (sólo) – Camille Erskine, Uladzimir Ivanou
Indický bubeník – Adam Sojka
Odalisky (sólo) – Amy Bowring, Charlotte Lejeune
Trio – Camilla Erskine, Serena Green, Petra Říhová
Pas de Quatre – Ilaria Ghironi, Sayumi. Nishii, Monika Pimková, Emilia Vuorio

www.ndbrno.cz

Foto NDB

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Minkus: Bajadéra (ND Brno)

[yasr_visitor_votes postid="78234" size="small"]

Mohlo by vás zajímat