Nečekaný skon Jiřího Kyseláka – smutný odchod brněnského Spartaka

  1. 1
  2. 2

Divadelním domovem mu nejdéle zůstalo Hudební divadlo Národního divadla Brno, respektive Městského divadla Brno (od roku 1990 až méně či více dodnes). Jeho choreografický stavební materiál byl pochopitelně odrazem své doby a výrazových možností tehdejší baletní a taneční tvorby. Kyselák nikdy nebyl experimentátor, stavěl řemeslné a funkční choreografie, ctil interprety a ducha jednotlivých souborů – v Plzni, Olomouci, Ostravě, Českých Budějovicích či Opavě. V tom byla jeho síla. Byl choreograf – psycholog. Jednal s tanečníkem jako s člověkem, což ho často odlišovalo od druhých. Především od jeho kolegů na konzervatoři.

Tímto se pomalu dostáváme k jeho činnosti pedagogické, která pro mne osobně znamená asi největší přínos Kyselákovy tvorby. Přínos v tom smyslu slova, že tu nešlo jen o něho, o jeho tvůrčí ego, ale o stovky dalších lidí, které nasměroval, vychoval, podpořil, ovlivnil. I ti, kteří nedošli do pomyslného cíle – absolutoria Taneční konzervatoře, na něj budou vždy vzpomínat jako na charakterního, vtipného a erudovaného pedagoga. Pedagogem baletu na Taneční konzervatoři byl od roku 1977 až do roku 2011. Je tedy jasné, kolik studentů za ta léta vychoval, kolik těl a duší prošlo jeho pedagogickým umem.

Nikdy nezapomenu na jeho příchody na sál – vždy s přesností, koženou taškou, outfity poslední módy a vůní Fahrenheit. Do kolen klesaly nejen dívky, ale často i chlapci (každý z jiného důvodu). Hodinu vedl pregnantně, živě a především se staršími ročníky dokázal neskutečně vtipně a věcně formulovat „jádro pudla“ našich technických nedokonalostí.

Dodnes si pamatuji na tu mazurku ve druhém ročníku na sále s hnědým baletizolem. Projížděli jsme ji snad stokrát a pořád jsme měli ruce nad rameny a v arabeskách nám „zvonila“ noha. Na žádné jiné taneční škole „neslavili letecké dny“ častěji než na naší brněnské konzervatoři. Děvčata létala v psích arabeskách po tělocvičně od prvního a často až do osmého ročníku. Chlapci zase šněrovali nohy jako klobásy. Zvedačky nad hlavu v první či třetí arabesce byly noční můrou mnoha z nás, i když při jejich provedení se skýtal sličný výhled pod sukénky dospívajících dívek. Piruety pod prstem jsme často váleli jak vánoční cukroví. Prostě Kyselák naučil, i když jste nechtěli. Často jsem se modlil, aby už zazvonilo a tu variaci z Coppélie odskákal Honza, protože já ten přední „gabriol“ neměl rád a dvojitej prostě moje dlouhý nohy už vůbec nezvládaly. Přesto dodnes vzpomínám s úsměvem na variace a pas de deux z Giselle, Korzára, Labutího „ze třetího“ a mou oblíbenou codu z Pas de trois, při jejímž finále jsem si celý v euforii málem zvrtl kotník při posledním dopadu.

Když jsem pak po svém absolventském koncertu stál jak opařený v šále a nevěřil, že je to „utrpení“ konečně za mnou, přišel ke mně a povídá: „Co tady stojíš, jak kdyby ti ulítly včely? Vždyť teď to teprve všechno začíná.“ A měl pravdu. Jenomže já si právě při vzpomínce na tuto větu uvědomuju, jak je všeho „jen do času“. Do času je nejen taneční kariéry, ale i lidského života. A je velmi bolestivé, když si to člověk uvědomuje při náhlém odchodu někoho, o kom si myslel, že tu bude do sta nebo ještě déle.

Život Jiřího Kyseláka provázel dlouhou dobu démon alkoholu, jímž zaháněl bolesti duše i profesní propady. Nikomu se neodchází lehce, ani jeho odchod ze scény nebyl nejšťastnější. Sám cítil, že jeho éra se uzavírá. Ani Městské, ani Národní, ani jiné divadlo v republice již pro něj nenacházelo výzvy a umělecké motivace. Na konzervatoři nemohl dále působit jako „nespolehlivý“ (?)… Nic z toho si nezasloužil. Nikdy jsem jeho „propady“ nezažil na vlastní kůži. Znám ho jen jako noblesního člověka s patřičným vystupováním, a proto si chci i tuto vzpomínku uchovat. Naše poslední setkání se uskutečnilo při třídním srazu před pěti lety. Na pozvánku na ten letošní, ani na mou další pracovní nabídku již nezareagoval. A já se bál, že když mu zavolám, nebude tam ten člověk z mých vzpomínek, ale někdo jiný…

Smrt pana Kyseláka nezasáhla jen jeho rodinu, nejbližší přátele, kolegy, spolupracovníky, zasáhla i jeho studenty, kterých bylo na stovky. Je obdivuhodné, jak si nás i po letech pamatoval jmény. Kdyby každý z nás přispěchal s nějakou svou vzpomínkou na něj, mohlo by to vydat na nejprodávanější almanach Taneční konzervatoře Brno. Jeho odchod mě osobně zastihl v době, kdy jsem měl možnost se vrátit na konzervatoř a připravit se studenty choreografii Narozeniny infantky pro Filharmonii Brno. Téměř na den přesně, kdy jsem se dozvěděl o jeho úmrtí, jsem se přistihl u zrcadla na tom našem sále, jak vzpomínám na hodinu s ním, na jeho koženou tašku, perfektně oholenou tvář, ten parfém a slyším jeho hlas: „Řekl jsem z páté a ne ze třetí, tak znova…“

Moc rád bych vám skočil znova z té páté, pane profesore. A nebyl bych sám. Skákali by pro vás všichni, které jste učil, ani by se na sál nevešli… Budeme na vás vzpomínat s láskou a vděkem až do doby, kdy se tam nahoře všichni sejdeme a oslavíme ty naše letecké dny zase v těch psích arabeskách. Pane Profesore Kyseláku, mějte se krásně a i tam nahoře, prosím, voňte tím Diorem…

P.S. Poslední rozloučení s panem Jiřím Kyselákem se uskuteční ve středu 29. listopadu ve 14 hodin v obřadní síni brněnského krematoria.

  1. 1
  2. 2

Související články


Komentáře “Nečekaný skon Jiřího Kyseláka – smutný odchod brněnského Spartaka

  1. Mám ještě fotografie z doby jeho studia na konzervatoři,kdy s námi tančil v divadle u Mrštíků v bílé sonátě společně s žáky paní Hájkové členky baletu tehdy Státního divadla v Brně.Byl už tenkrát velice přátelský,ikdyž jsme nebyli profesionální tanečníci a tanečnice.Čest jeho památce!

Napsat komentář