Něco málo ohlédnutí za Festivalem Bazaar

Propojování scénické divadelní akce s pohybovým uměním, tancem a vizuální tvorbou či architekturou přináší nové možnosti k využití inovativních performativních formátů, které stejně jako festival sám vtahují diváka přímo do dění a provokují jeho pasivitu už nejen interakcí, ale i snahou o participativní napojení prostřednictvím individuálních zážitkových vjemů, performativních procházek či rituálních adaptací, instalací, site specific eventů atd. Diverzitu performativních možností umělecké exhibice neomezují v současnosti téměř žádné hranice a festival to snaživě s větším či menším úspěchem akcentuje. Otázkou tak jen zůstává, jak velkou část populace tato umělecká burcující enkláva skutečně zasáhne.

Zajímavým příkladem balancujícím na hranách nedefinovaných hranic byla v tomto směru zahajovací participační instalace / performace německých tvůrců Evy Hintermaier a Simona Kaluse, která se konala ve sklepním prostoru téměř neznámého Löwitova mlýna u Rohanského ostrova. Pod názvem The Garden se ukrývala instalace vizuální objektové tvorby mystifikovaně přístupná jako performativní procházka, ovšem uvnitř budovy. Iluzi přírody vytvořenou umělými materiály a technicky nenáročnou video projekcí doplňovala iluze meditativního zážitku vedeného reprodukovaným hlasem do sluchátek. Jakási snaha o zdůraznění plochosti při prezentaci přírody v televizních dokumentech si v tomto směru nezadala s tvůrčí motivací. Návštěvník by musel dlouhodobě žít mimo běžnou realitu naší společnosti, aby se ho takto formovaný performativní zážitek nějak spirituálně dotkl, jak by se u meditace předpokládalo. Ovšem v místnosti bez oken, kde přírodu simuluje několik nikterak invenčních výtvarných objektů a s instrukcemi zcela neosobních hlasů vnucujících představu příjemného stavu na základě hlubokého nádechu a výdechu, se spíš podařilo vyvolat depresi či neodbytný pocit konspirační teorie, že to všechno je aktivitou nějakých mimozemských civilizací ovládajících zemi, ve snaze připravit lidskou rasu na definitivní konec volné přírody, jak ji známe, a usnadnit přechod do virtuální či umělé reality budoucnosti, kde se bude vůně lesa vyvolávat srze umělou inteligenci a svoboda pohybu bude velkou neznámou.

Podobně nejasně působila i druhá performance uvedená v jedné z místností Studia Alta – Invalidovny Pět knih připravená v interaktivním modu snahy o hlubokou filozofickou cestu časy vesmíru planety i přítomnosti za pomocí zvuků, knih, poezie a vlastního dechu. Autoři, skladatel, básník, režisér Jan Mikyska a vizuální a divadelní umělkyně Vendula Tomšů, jako by se nemohli rozhodnout, jakým směrem vlastně chtějí své dílo postavit. Jejich performativní akce zůstala na křižovatce někde mezi sarkasmem, ezoterikou, intelektuálním pozérstvím a dětskou hrou. Pět knih, pět situačních obrazů bez vzájemného vztahu, bez návaznosti, ovšem v interakci s diváky, kteří se usazeni u stolu stali bez přechodu součástí performace, podobně jako například v představení Things Easily Forgotten uvedeném na Nultém bodě 2019 (recenze zde). Reprodukovaný hlas průvodce eventem Pět knih navíc téměř odosobnil celé tvůrčí snažení a využití dechu v situaci povinných roušek se také minulo účinkem. Nicméně vizuální stránka díla, respektive knihy ručně vytvořené autory si sympatie bezesporu zaslouží, ovšem jejich performativní využití jako by nějak zabloudilo na prapodivné a zrádné stezce umělecké originality.

Zatímco výše uvedená díla byla koncipována jako divácky nízkokapacitní (The Garden bylo dokonce určeno vždy pouze 3 návštěvníkům najednou), dlouho očekávané představení Together slovinské dvojice Leja Jurišić a Marko Mandič se naopak snažilo oslovit co největší publikum. Původně do zahrady Studia Alta – Invalidovny plánovaná šestihodinová long–duration performance (s možností neomezených příchodů a odchodů diváků během celého trvání) musela být z důvodu nepřízně počasí přesunuta do divadla Ponec, nicméně na kvalitě či atraktivnosti eventu to určitě neubralo, nehledě na to, že koncentrovanost v uzavřeném prostoru ještě posílila míru osobního charismatu obou performerů. Jeviště i hlediště divadla Ponec byly upraveny do „arény“, čímž se uvolnilo napětí plynoucí z jednosměrného diváckého soustředění, aniž by byla roztříštěna kolektivní koncentrace, přestože složení publika se během této divadelní události průběžně měnilo. A tak byli protagonisté díla s diváky v přítomném okamžiku průběžné jevištní akce pořád pospolu dohromady.

Ačkoli motiv představení byl naplněn snad ještě dříve, než Together začalo, v následujících šesti hodinách se odvíjel dokonalý performativní koncert držící logiku věci pevně na uzdě. Obrazy vztahu a vztahů nejen s lidmi se prolínaly jeden do druhého, doprovázeny playlistem všech možných hudebních směrů, zároveň se i propojovaly a komunikovaly v několika uzavřených cyklech delších časových úseků. Ty byly komentovány textem na světelné tabuli, který živě připravovala Semira Osmanagic, která byla stejně jako Bojan Jablanovec spoluautorkou díla.

Ne vždy to byla procházka růžovým sadem. S přibývajícími minutami trvání se dění na jevišti i mimo ně (když performeři pozvali diváky na dvůr divadla) stávalo velmi drsným, dosahujícím hrany animální syrovosti, nechyběla nahota, umělá krev, šamanské víření, sprostá slova, úchylná slizkost i jemná perverzita. Podobně, jak to známe ze žánru fyzického divadla, které je oběma slovinským hercům jistě velmi blízké. Ale ať už se dostali v určitých chvílích do jakýchkoliv záhybů lidských emocí i vlastních osobních pastí, vždy se navrátili zpět k tomu nejpodstatnějšímu, uvědomění si vzájemné lásky a pocitu osudového spojení.

Autorka recenze nemohla být přítomna úplně celou dobu představení, nicméně ty tři hodiny v kuse, které s Lejou Jurišić a Markem Mandič strávila, bylo opravdu naplněno neustálou divadelní akcí, aniž by divák měl pocit nudy, zdlouhavosti či zbytečnosti. Velmi tomu pomohly i objekty, které byly v rámci scénické akce využívány, stejně jako vizuální design v barevném ladění, které se po dvou hodinách měnilo. Tak nezbývá než doufat, že neměl konec představení Together nějaký nepochopitelný zvrat, protože se bezpochyby jednalo o zásadní událost žánru performing art nastávající sezony.

The Garden
Koncepce, produkce: Eva Hintermaier and Simon Kalus Together

Pět knih
Koncept: Vendula Tomšů, Ian Mikyska
Zvuková složka: Ian Mikyska
Výtvarná složka: Vendula Tomšů

Together
Autor: Leja Jurisic & Marko Mandi
Ve spolupráci s: Bojan Jablanovec a Semira Osmanagić
Účinkují: Leja Jurišić a Marko Mandič
Texty živě: Semira Osmanagic
Technická režie: Matej Bobič
Producent: Žiga Predan