Nedožité devadesátiny Stanislavy Součkové
Osobnosti české opery
Dne 27. listopadu by se dožila devadesáti let vynikající česká sopranistka Stanislava Součková, narozená 27. listopadu 1923 ve Velimi. Je příkladem zpěvačky takzvané zlaté éry české opery, jak zpětně nazýváme dobu do počátku sedmdesátých let minulého století nejen v Národním divadle, ale také na krajských scénách. V této době působila na našich krajských operních jevištích řada výrazných osobností. Stanislava Součková byla jednou z nich.
Jedna z prvních absolventek pražské AMU v roce 1950 na sebe upozornila velkými úspěchy v mezinárodních pěveckých soutěžích v Praze a Bukurešti. Dokonce na AMU zůstala po absolutoriu dva roky jako aspirantka. Od roku 1951 se stala sólistkou Hudebního divadla v Karlíně, kde byla brzy ceněna za interpretaci děl klasické operety. Specifikem umělecké kariéry Stanislavy Součkové byla skutečnost, že po celé dlouhé dekádě slibné kariéry v Praze v Hudebním divadle v Karlíně, ba dokonce s celou řadou významných příležitostí v Československém rozhlasu v Praze v letech 1952–1961, se náhle spontánně rozhodla přijmout nabídku Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. A tak od roku 1961 začala ve svých osmatřiceti letech utvářet souvislou operní kariéru v nejmenším českém operním divadle v Čechách. V divadle, které mělo tehdy povinnost mnoha zájezdů nejen po regionu jižních Čech, ale dokonce třeba mimo jiné až do západočeských Klatov s nočními návraty autobusem domů. Práce v tomto typu zájezdových divadel byla mimořádně náročná. Ale odejít z centra kulturního dění do nejvzdálenějšího krajského města Čech, které dodnes není spádovou oblastí na Prahu jako třeba Plzeň, Ústí nad Labem i Liberec, to chtělo v osmatřiceti letech velký kus odvahy… Po obrovském lesku Prahy s celou řadou možností mimo jeviště domovského operetního divadla tedy náhle komorní České Budějovice.
Asi zde sehrál roli pocit syndromu zavírajících se dveří v Národním divadle v Praze, kam se jí přes několikeré hostování (Janíček v Novákově Dědově odkazu, Barči ve Smetanově Hubičce, ale i koloraturní Rosina v Rossiniho Lazebníku sevillském) nedařilo dostat na interní úvazek i přes zřejmou úspěšnost pohostinských vystoupení.
Byla to generační otázka, která Stanislavě Součkové neotevřela včas vytoužené Národní divadlo. V organizaci ansámblového divadla byla tehdy jediná možnost získat interní smlouvu. Hostování, jak je známe dnes, bylo tehdy velmi málo používáno. Jevilo se příliš drahé a divadlu se muselo vyplatit, když ze zákona hostující pěvec musel za představení obdržet třetinu své mzdy. Smlouvy o dílo, které by tyto situace snadno řešily dnes, byly tehdy spíše výjimečné a běžný divadelní provoz se touto formou neřešil. Její pěvecký obor byl tehdy obsazen Marií Tauberovou, pěvkyní mimořádné úrovně, narozené v roce 1911. Čili o dekádu starší. Navíc ženou prvního dirigenta opery Národního divadla Jaroslava Krombholce! 
Vedle Tauberové zde tehdy byla dnes již téměř pozapomenutá Vlasta Urbanová (narozena 1914) z obdobné generace. Naopak Helena Tattermuschová zase byla o deset let mladší. Typická generační bolest, kdy daný hlasový obor je zrovna obsazen, postihla v historii Národního divadla obdobně více pěvců. Nejvíce z mého osobního pohledu dramatického tenoristu z Liberce – Jana Malíka. Ač to dnes zní nepochopitelně, obor hrdinného tenoru byl plně obsazen čtyřmi sólisty (!) a nebylo tím možno nikoho dalšího angažovat. Jiří Zahradníček se dostal do Národního divadla až před svou padesátkou, Zdeněk Jankovský dokonce ve dvaapadesáti letech! A připomenu barytonistu obrovského významu, jímž byl pro celé dvacáté století pěvec Václav Bednář, který se stal členem Národního divadla až ve čtyřiceti letech, ač se o jeho vysloveně epochální kvalitě dobře vědělo!
Stanislavu Součkovou postihlo de facto totéž! Oproti jmenovaným je ale čas u lehkého typu sopránu mnohem dražší. Věk je pro dívčí typy rolí tohoto oboru nezastupitelnou devízou. Psal se rok 1961 a Stanislavě Součková bylo již osmatřicet let. Věk jistě krásný, ale pro zisk angažmá v divadle je to de facto pro koloraturku příslovečné „poslední“ zvonění. Tento příznačný psychologický syndrom zavírajících se dveří v Národním divadle, které bylo jejím cílem, byl patrně motivem pro přijetí nabídky v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Nikdy jsem si dříve neuvědomoval, že Stanislava Součková odcházela na český jih ve věku blížící se čtyřicítky. Pokud ale tak opravdově toužila po seberealizaci v opeře, nestačil jí svět lesku klasické operety a je jistě možné tento náhlý krok po tolika letech v Praze pochopit. Po éře deseti let v Hudebním divadle v Karlíně, kde vynikla v mnoha rolích klasické operety a kde proslula jako Denisa v Mam´zelle Nitouche – operetě Florimonda Hervého, v níž titulní roli vytvářela ještě s legendárním Oldřichem Novým!
Ale rovněž po celé řadě nahrávek pro Československý rozhlas v Praze, kde dostala i zajímavé operní příležitosti. Mimo jiné nahrála i operní komplety, například Gildu ve Verdiho Rigolettovi (s Jiřím Schillerem a Ivo Žídkem) nebo Servilii v Mozartově Titovi! Díky mnoha nahrávkám rozhlasu se stala obecněji známou a celostátně uznávanou sopranistkou. Tyto snímky z jejích pražských let doby kariéry v Karlíně se dodnes ve vysílání rozhlasu objevují! Je zde zvěčněna v řadě kompletů klasické operety, ale také v kantátách, písních, operních áriích a duetech.
V Jihočeském divadle se v roce 1961 představila jako již vyspělá umělecká osobnost a její okamžitá zaměstnanost byla převeliká. Zpívala zde v první řadě samozřejmě okruh rolí koloraturního a lyrického sopránu, který by byla interpretovala i na první scéně, pokud by jí štěstí bylo víc v tomto ohledu nakloněno. To znamená Smetanovu Karolinu, Jitku, Ludiši, Blaženku, Katušku, Barču, Esmeraldu, nebo Dvořákovu Terinku. Ve světové opeře vypjatou Mozartovu Královnu noci, Verdiho Gildu, Violettu nebo Pucciniho Mimi i Musettu. Samozřejmě byl oborovou parketou zpěvačky technicky virtuózní Rossini a Donizetti, kde mohla ukázat virtuózní zběhlost běhů a koloratur. Byla báječnou Norinou z Dona Pasquala i elegantní Rosinou z Lazebníka sevillského. To vše bylo logické, očekávané. Tyto role by byla zpívala i jako členka Národního divadla. Ostatně zmíněnou Gildu hostovala s velikým ohlasem v Bratislavě! Ale na menší budějovické scéně se dostala oborově k rolím, do kterých by ve velkém divadle obsazena patrně nebyla.
Nevím přesně, do jaké míry bylo překračování oboru v souladu s jejím přáním. Nikdy jsem se Stanislavou Součkovou o těchto aspektech nehovořil, až se tomu zpětně divím. A tak Stanislava Součková na jihu Čech vytvářela také Smetanovu Mařenku v Prodané nevěstě nebo titulní roli Rusalky Antonína Dvořáka. To by nebylo až tak fatální oborové vybočení, podobně jako jím ještě není ani Verdiho Leonora v Troubadouru či Amélie v Maškarním plesu. Nebo postava Julie v Jakobínu, kterou vyměnila za původní lyrickou mladistvou Terinku. Ale Suchoňova Katrena v Krútňavě nebo Janáčkova dramaticky vypjatá titulní role Káti Kabanové, Leonora v Beethovenově Fideliu, ba dokonce Smetanova Libuše, to již byla zajisté seberealizace v dramatičtějším oboru. Pravda, tyto jmenované role vytvořila později i typicky lyrická sopranistka Gabriela Beňačková, která ovšem nezpívala koloraturní obory. Stanislavě Součkové oborově nejvíce podobná Maria Tauberová, Vlasta Urbanová (neplést, prosím, s Evou Urbanovou!) nebo plzeňská Libuše Bláhová tyto role nikdy nezpívaly.
Ohlas těchto produkcí byl však pozitivní u kritiky i publika. Výborná pěvecká technika umožnila přední české sopranistce zpívat nevídané oborové rozpětí bez následků, které čas od času postihnou příliš ambiciózní zpěvačky. Od Mozartovy perlivě koloraturní Konstance v Únosu ze serailu a rozsahově specificky vypjaté dramatické koloratury Královny noci v Kouzelné flétně až po Beethovenovu Leonoru, Janáčkovu Káťu Kabanovou a Smetanovu Libuši. Nedivím se však příliš. Dobře vytrénované hlasy koloraturními běhy, staccaty a trylky jsou technicky vybroušené, mohou de facto zpívat vše, pokud hlas dokáže nosností obstát v prostoru a rolím odpovídá i volumen tónu. Stanislava Součková vládla hlasem krásně kulatým, nosným, ve výškách třpytivým, velmi kultivovaným, ve všech polohách jistým. Proto mohla obstát v tomto velkém oborovém rozpětí se ctí. Ale i hlasovou vytrvalostí, což je v operní sólové kariéře vždy vedle nosnosti hlasu a jeho rozpětí onen hned druhý profesně důležitý bod! Zvládnout se dá jen tehdy, když souhra dispozic od Boha, hlasové techniky a odolnosti je v přirozené symbióze.
Tento projekt byl republikově zcela ojedinělý, jen připomenu, že tehdy nebyla výchova specializovaných pedagogů pro hudební školy zavedena na žádné z pedagogických fakult u nás. A konzervatoř v Budějovicích ještě zdaleka nebyla na pořadu dne. Sám jsem přišel na hudební katedru v Českých Budějovicích v roce 1983, čímž se paní Stanislava Součková stala mojí vzácnou kolegyní. Katedra byla tehdy pod vedením docenta Karla Padrty ve velkém rozkvětu, na svém absolutním vrcholu, jakého poté již nikdy nedosáhla. Bylo to zásluhou několika výrazných osobností, mezi které patřila právě Stanislava Součková. V roce 1983 již byla po aktu jmenování vysokoškolskou profesorkou za výraznou uměleckou činnost. To je též dokladem, že nebyla nijak diskriminována v Praze politicky, jak jsem v uplynulých dnech náhodně zachytil na vlnách rozhlasu Vltava. Při existenci kádrového „šrámu“, by podobné jmenování bylo tehdy, v době normalizace, sotva možné. Na uměleckých školách snad, ale pedagogické fakulty byly takřka politickými školami v kádrové ostraze. Pamatuji si tehdy na mírné projevy závisti, neb na Pedagogické fakultě byly tituly vždy určitým fetišem závisti, když někdo na titul dosáhnul… Byly zde i osobnosti, jimž kádrové minusy v habilitacích zabránily, například u skladatelů Milana Křížka či Adolfa Špačka. Pro budějovickou fakultu bylo ale velkou ctí, že Stanislava Součková se právě zde stala první profesorkou oboru zpěvu v Československu mimo vysoké umělecké školy (HAMU a JAMU). Ona byla široce uznávanou osobností v hudebních kruzích.
Moje vzpomínky na Stanislavu Součkovou jsou mimořádné. Byla to skvělá starší kolegyně, která přála úspěchy druhým a měla z nich upřímnou radost. Ostatně i můj učitel, pěvec Karel Berman, mi tehdy řekl: „Buď moc rád, že máš jako kolegyni Stáňu Součkovou. To je udělaná holka, je vymakaná pěvecky i jevištně, pracovala ještě s Ferdinandem Pujmanem! To opravdu není jen talent spadlý z nebes, ta se vypracovala od píky.“ Tolik přesná citace. Pedagogické profesi se věnovala plně, se zájmem, s nasazením.
Stanislava Součková nadále vystupovala veřejně koncertně, byla předsedkyní poroty celostátní sólové soutěže Hudba a mládí, která byla jediná svého druhu v republice. Škoda, že tehdy ještě nebyla v Budějovicích konzervatoř, kde by se prof. Stanislavě Součkové dostalo do rukou přece jen širší spektrum výraznějších hlasových talentů, než mnohdy musela učit na škole pedagogického zaměření. Mohla by předávat také svoje cenné jevištní zkušenosti, když ještě poznala vynikající hereckou školu Ferdinanda Pujmana! Ale konzervatoř zde vznikla až po změně režimu, kdy již byla Stanislava Součková v důchodovém věku. Sám jsem si tehdy věkové relace vůbec neuvědomoval. Její vitalita a přirozená svěžest po šedesátce je ani nedávala tušit. Sledovala stále dění v operním světě s velkým zájmem, nenechala si ujít žádný zahraniční operní přenos, který hned ráda rozebírala. A byla také velmi kritická k opernímu vývoji v Čechách. To již zlatá éra české opery postupně zatahovala svojí oponu. Slavná, početně velmi silná generace společně zestárla a bylo velmi nesnadné ji rychle nahradit. 
Stanislava Součková byla v důchodových letech spjata stále pevně s hudebním děním v Českých Budějovicích. Nechyběla nikdy na koncertech, na všech operních produkcích, ale i na hudebních seminářích či na koncertech sborových. Do penze odešla relativně pozdě. V době, kdy katedra hudební výchovy ještě plně prosperovala, měla velké počty studentů a celou řadu osobností ve svých řadách. Důchodu si, žel, mnoho let neužila. Zemřela poměrně brzy po těžké nemoci, která se u ní náhle projevila. Odešla s ní nejen přední osobnost jižních Čech, ale také celé české poválečné operní historie. Oborové konkurentky v Národním divadle, Maria Tauberová a Vlasta Urbanová, ač o dekádu starší, ji přežily o celých patnáct let. Její oborová vrstevnice z Plzně, Libuše Bláhová, velmi podobná Stanislavě Součkové hlasovým naturelem, se devadesátky letos dožila. Psal jsem o jejím jubileu letos na jaře zde. Rovněž Jiří Zahradníček, který jezdil do Českých Budějovic často hostovat Verdiho Troubadoura a vytvářel spolu se Stanislavou Součkovou nezapomenutelnou dvojici Manrica a Leonory, by se letos v listopadu také dožil devadesátky.
V případě Stanislavy Součkové nám nezbývá než si připomenout její výročí, kterého se nedožila. Její umění je zachováno na celé řadě zmíněných rozhlasových snímků. Jakou hlasovou kondici měla ve svých šedesáti letech, lze vysledovat na nahrávce závěru Dvořákovy Rusalky, který měla vzácnou možnost natočit v Brně s vynikajícím tenoristou Vilémem Přibylem ve studiu brněnského rozhlasu.
Zůstala mi v tomto směru zajímavá vzpomínka. Paní profesorka vyprávěla po svém natáčení v Brně, jak tenoristovi při natáčení ono obávané místo v závěrečném duetu na vysokém Cé – „Líbej mne, líbej, mír mi přej“ – při natáčení dvakrát kikslo. Říkala mi: „A představte si, on se zapřel, že to místo musí v rezonanci najít a že ho při retuši místa najde. Já jsem si říkala, co chce proboha kde hledat, já tomu nerozuměla, kde to céčko chce najít. A podržte se, on to napotřetí našel…“ Jen dodám, že dle snímku, který je k dispozici na YouTube, našel ho bezvadně a zcela na poslech klidně. Jen dokládám, že Stanislava Součková tóny na výškách zřejmě hledat nijak nemusela, ale i tento moment o něčem vypovídá, proto jej pro historii dokládám. Chtěla tím jistě i říci, že by podobnou situaci nedovedla řešit s tak racionálně klidovým přístupem jako Vilém Přibyl.
Nechtěla ze zásady učit mužské hlasy pro jinou registrální strukturu, do které tak dalece nevidí. Akcentovala praktické předvedení daného problému. A s tím ruku v ruce výhodnost podobnosti hlasového typu mezi žákem a pedagogem. Proto učila nejraději ženské hlasy a samozřejmě sopranistky jí byly nejblíže. Je třeba vyzdvihnout její vztah k české písňové tvorbě. Nemyslím tím neustále opakované cykly Antonína Dvořáka, jako by snad nic jiného nebylo. Ale tvorbu Fibichovu, Novákovu, Aimovu, Křičkovu, Axmanovu, Bořkovcovu, Zichovu či Hurníkovu. Využila každičkého vystoupení k propagaci tohoto přebohatého odkazu české tvorby, jaký nemá svou obsáhlostí obdobu ve světové literatuře.
Stanislava Součková se i bez Národního divadla stala přední osobností české hudební kultury. Ostatně podobně jako zmíněný tenorista Vilém Přibyl. Tomu na rozdíl od Součkové bylo angažmá v Praze sice nabídnuto, ale on chtěl zůstat ve svém Brně. Takže Praha sama o sobě nemusí být vždy cestou ke zlatému rounu, jak se obecněji uvažuje v uměleckých kruzích.
www.stanislava-souckova.cz
Foto rodinný archiv Pavla Ryšavého
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
