Nedožité devadesátiny Stanislavy Součkové

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Stanislava Součková nadále vystupovala veřejně koncertně, byla předsedkyní poroty celostátní sólové soutěže Hudba a mládí, která byla jediná svého druhu v republice. Škoda, že tehdy ještě nebyla v Budějovicích konzervatoř, kde by se prof. Stanislavě Součkové dostalo do rukou přece jen širší spektrum výraznějších hlasových talentů, než mnohdy musela učit na škole pedagogického zaměření. Mohla by předávat také svoje cenné jevištní zkušenosti, když ještě poznala vynikající hereckou školu Ferdinanda Pujmana! Ale konzervatoř zde vznikla až po změně režimu, kdy již byla Stanislava Součková v důchodovém věku. Sám jsem si tehdy věkové relace vůbec neuvědomoval. Její vitalita a přirozená svěžest po šedesátce je ani nedávala tušit. Sledovala stále dění v operním světě s velkým zájmem, nenechala si ujít žádný zahraniční operní přenos, který hned ráda rozebírala. A byla také velmi kritická k opernímu vývoji v Čechách. To již zlatá éra české opery postupně zatahovala svojí oponu. Slavná, početně velmi silná generace společně zestárla a bylo velmi nesnadné ji rychle nahradit. Stanislava Součková byla v důchodových letech spjata stále pevně s hudebním děním v Českých Budějovicích. Nechyběla nikdy na koncertech, na všech operních produkcích, ale i na hudebních seminářích či na koncertech sborových. Do penze odešla relativně pozdě. V době, kdy katedra hudební výchovy ještě plně prosperovala, měla velké počty studentů a celou řadu osobností ve svých řadách. Důchodu si, žel, mnoho let neužila. Zemřela poměrně brzy po těžké nemoci, která se u ní náhle projevila. Odešla s ní nejen přední osobnost jižních Čech, ale také celé české poválečné operní historie. Oborové konkurentky v Národním divadle, Maria Tauberová a Vlasta Urbanová, ač o dekádu starší, ji přežily o celých patnáct let. Její oborová vrstevnice z Plzně, Libuše Bláhová, velmi podobná Stanislavě Součkové hlasovým naturelem, se devadesátky letos dožila. Psal jsem o jejím jubileu letos na jaře zde. Rovněž Jiří Zahradníček, který jezdil do Českých Budějovic často hostovat Verdiho Troubadoura a vytvářel spolu se Stanislavou Součkovou nezapomenutelnou dvojici Manrica a Leonory, by se letos v listopadu také dožil devadesátky.

V případě Stanislavy Součkové nám nezbývá než si připomenout její výročí, kterého se nedožila. Její umění je zachováno na celé řadě zmíněných rozhlasových snímků. Jakou hlasovou kondici měla ve svých šedesáti letech, lze vysledovat na nahrávce závěru Dvořákovy Rusalky, který měla vzácnou možnost natočit v Brně s vynikajícím tenoristou Vilémem Přibylem ve studiu brněnského rozhlasu.

Zůstala mi v tomto směru zajímavá vzpomínka. Paní profesorka vyprávěla po svém natáčení v Brně, jak tenoristovi při natáčení ono obávané místo v závěrečném duetu na vysokém Cé – „Líbej mne, líbej, mír mi přej“ – při natáčení dvakrát kikslo. Říkala mi: „A představte si, on se zapřel, že to místo musí v rezonanci najít a že ho při retuši místa najde. Já jsem si říkala, co chce proboha kde hledat, já tomu nerozuměla, kde to céčko chce najít. A podržte se, on to napotřetí našel…“ Jen dodám, že dle snímku, který je k dispozici na YouTube, našel ho bezvadně a zcela na poslech klidně. Jen dokládám, že Stanislava Součková tóny na výškách zřejmě hledat nijak nemusela, ale i tento moment o něčem vypovídá, proto jej pro historii dokládám. Chtěla tím jistě i říci, že by podobnou situaci nedovedla řešit s tak racionálně klidovým přístupem jako Vilém Přibyl.

Nechtěla ze zásady učit mužské hlasy pro jinou registrální strukturu, do které tak dalece nevidí. Akcentovala praktické předvedení daného problému. A s tím ruku v ruce výhodnost podobnosti hlasového typu mezi žákem a pedagogem. Proto učila nejraději ženské hlasy a samozřejmě sopranistky jí byly nejblíže. Je třeba vyzdvihnout její vztah k české písňové tvorbě. Nemyslím tím neustále opakované cykly Antonína Dvořáka, jako by snad nic jiného nebylo. Ale tvorbu Fibichovu, Novákovu, Aimovu, Křičkovu, Axmanovu, Bořkovcovu, Zichovu či Hurníkovu. Využila každičkého vystoupení k propagaci tohoto přebohatého odkazu české tvorby, jaký nemá svou obsáhlostí obdobu ve světové literatuře.

Stanislava Součková se i bez Národního divadla stala přední osobností české hudební kultury. Ostatně podobně jako zmíněný tenorista Vilém Přibyl. Tomu na rozdíl od Součkové bylo angažmá v Praze sice nabídnuto, ale on chtěl zůstat ve svém Brně. Takže Praha sama o sobě nemusí být vždy cestou ke zlatému rounu, jak se obecněji uvažuje v uměleckých kruzích.
www.stanislava-souckova.cz

Foto rodinný archiv Pavla Ryšavého

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na

Děkuji za celou rodinu Ryšavých panu Jiřímu Fuchsovi za vpomínku na Mamku. Pavel Ryšavý, České Budějovice

RH

Některé nahrávky paní Součkové jsem dříve slyšel, ale píseň od pana Hurníka dnes poprvé. A musím říct, že mě dojal prostý a krásný přednes, stejně jako milý a skromný proslov. O nezpochybnitelné kráse hlasu a stále zvonivých tónech i v tak, pro zpěvačku, pokročilém věku ani není třeba mluvit. Opravdu krásné.