Nejdřív 70, nakonec 700 milionů €. Jaké to bylo při otevření Labské filharmonie?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hamburská Elbphilharmonie je pastva pro oči. Jenže ušima nevidíme a akustika je uzpůsobená na hudbu ohromných dimenzí
„Radost!“
volá do vysokého světlého sálu starosta. Je krátce po devatenácté hodině, radost mu zazní zpátky. Olaf Scholz nalezl to správné slovo pro pocitovou vlnu 2.100 zvaných hostů zblízka i zdáli, a zbytek německého kulturního národa, jenž vekou hamburskou událost sledoval v televizi nebo rozhlase, jim nesmírně závidí privilegium, že mohou sedět v tom fantastickém architektonickém prostoru, který se však – jak krátce a jízlivě poznamenal ve své zdravici spolkový prezident – stal zlým snem. Ale to bývalo. Labská filharmonie je otevřena.

„Radost!“ volá Sbor Bavorského rozhlasu. To už je po půl jedenácté, uběhlo mnoho času. Čas čisté hudby asi dvě a půl hodiny. Dvě romantické předehry, dvě věty symfonické věty, něco starého, trochu nového, také cosi modrého a vypůjčeného, jak to má při svatbě být. Celkem čtrnáct různých skladeb vybrali intendant Christoph Lieben-Seutter a šéfdirigent orchestru NDR Elbphilharmonie Thomas Hengelbrock, aby tu tolik opěvovanou hamburskou nevěstu mohli konečně polibkem probudit. Je to odvážný program, bez hitů vysílaných stanicí Klassikradio, nic k pohupování a uvolnění. A přesto se ty tak rozmanité hudební skladby hrají v jednom sledu, tak jako ve zmíněné rozhlasové stanici, jedna za druhou, bez přestávky, bez oddechu, bez pomček a teček. K čemu takový „Kessel Buntes“, potpourri ze čtyř staletí hudebních dějin? V programovém sešitě Hengelbrock filozofuje o Gurnemanzově záhadné větě z Wagnerova Parsifala: „Prostorem se tu stává čas.“ Možná chce hrdě demonstrovat, že se v tomto sále právě tak dobře poslouchá, jak opticky vypadá, a sice v jakémkoli žánru. Konečně – dnes se má prostor stát zvukem.

Do půl sedmé, než se dveře sálu otevřely, byl program držen v tajnosti, snad aby se bylo víc na co těšit? Ale ukázalo se, že tento sál nemá tajemství rád. Kolektivní radost se pozvolna mění v kolektivní podráždění. Poslouchat očima? Ach, jak by to bylo krásné! Pro Labskou filharmonii to však určitě není předostní volba, tady je to obráceně. Zde se učíme, skladbu za skladbou, ve čtrnácti etapách, vidět ušima. Mnozí kolem zavírají oči. Některým stojí ve tváři vepsaná otázka, jiným téměř malomyslnost. Tento sál, ačkoliv na první dojem se svými stupňovitými terasami jako ve vinohradu a desetitisíci různými malebně strukturovanými stěnami působí překrásně – posléze zklame. Akustika je nemilosrdná, přehnaná. Yasuhisa Toyota už navrhoval hodně dobrých koncertních sálů, má slabost pro akustické jemnosti – zvuk musí být čistý, jasný, průzračný, tím je Toyota známý. Ale takto brutálně překalkulovaná studiová akustika se mu ještě nikdy nepovedla. Studio není koncertní sál a hudba se neskládá jen z jednotlivých tónů.

Každý tón putuje v Labské filharmonii svou cestou, přímo a lineárně. Nic se spolu nemísí. Jakýkoli jemný šum v tomto prostorovém kontinuu jde do sálu hlasitější, než ve skutečnosti je. To je smůla pro hudebníky – lidé v sále uslyší nejmenší chybičku, každý nádech, stisknutí klapky, o sekundu opožděný nástup (a že se takové „nehody“ toho večera přihodily). A také smůla pro publikum, neboť to funguje i opačně; zašeptání, zafunění či dokonce něco horšího je obnažené a nese se sálem. Smůla je to především pro velkou symfonickou hudbu – s chladným úsměvem je zbavena dynamiky, odbarvená.

Otevření Labské filharmonie 11. 1. 2017 (zdroj elbphilharmonie.de/foto © Michael Zapf)

Bezduchá hrouda
Platí to určitě pro předehry Mendelssohna-Bartholdyho a Beethovena, pro předehru k Parsifalu, pro finální větu z Brahmsovy Druhé symfonie. Pro místa ve středu „vinohradů“ v blocích K, J, N a F. Možná jinde, dole v parketu nebo nahoře v olympských výškách, zní sál jinak. Možná jsou to jen běžné dětské nemoci, které se dají vyléčit. Koneckonců, jen velmi málo koncertních sálů na světě trefí hned při otevření přesně do černého. Jisté je však jedno: Hengelbrock a jeho orchestr, a také hostující dirigenti a hostující orchestry, které si v příštích týdnech budou v Labské filharmonii podávat dveře, se musí s choulostivou akustikou naučit pracovat a vyrovnat se s ní. Bude to potřebovat čas, zkušenost a dobré asistenty, moho zkoušek a kontrolních poslechů, podobně jako v Bayreuthu. Je pochopitelné, že každý jednotlivý hudebník je nadšen tou ofenzivní jasností, tím, že se na pódiu slyší a že slyší ostatní. Jenže tím společné utváření uměleckého díla, rozvíjejícího se v čase a prostoru, teprve začíná.

Jasnou výhodou je pro Labskou filharmonii mohutně dimenzovaná hudba, vybavená bicími a žesti, s vrcholy ve fortissimu. Také hudba rytmicky strukturovaná, ať už ze staré  nebo nové hudby, se nese sálem akusticky lépe, než harmonicky mnohovrstevná, rétoricky rozmanitá komplexnost nějaké symfonie. Ve výhodě jsou dobří pěvci. Když zazpívá kontratenor Philippe Jaroussky svým měkce plynoucím hlasem renesanční árii Amarilli mia bella Giulia Cacciniho z horního bloku L, úsporně doprovázenou zvonivě cvrlikajícími tóny barokní harfistky Margret Köllové, je to kulinářský požitek. Výbušné taneční finále ze symfonie Turangalîla Oliviera Messiaena, které Hengelbrock přesně odtaktoval, se sem hodí výtečně. Jako zářivý paprsek slunce přeletí soprán Hanny-Elisabeth Müller spleť ve finální větě Beethovenovy Deváté. Ale ani ona, ani výtečný Sbor Bavorského rozhlasu a další sólisté (Wiebke Lehmkuhl, Pavol Breslik a Bryn Terfel) nedokážou zabránit, aby tato systemizovaná jásavá symfonická hudba nepůsobila jako etuda ve stylu co nejsilněji a co nejrychleji – bez duše a jako hrouda.

Parádní číslo programu, jediná premiéra, vyzněla naopak temně a trpce. Wolfgang Rihm zkomponoval k otevření Labské filharmonie zavčas suitu orchestrálních písní na památku velkého hamburského básníka Hannse Hennyho Jahnna. Začíná citátem z rekviem, v zadrhávaném rytmu. Rozvíjí se v druhé větě, centru kompozice („Reminiscence“, citát z románu Řeka bez břehů) k ohromnému romantickému zvukovému projevu, jehož předmětem je tvář smrti – nebo spíše přestávkami provanutá naděje, z níž roste beznaděj. Pavol Breslik, který zaskočil za Jonase Kaufmanna, nechá v tenorové partii pěvce-básníka krásně rozkvétat krouživá melismata, křížící se s frázemi sólisticky vedených orchestrálních hlasů harfy, flétny a violy. Spoluzní také varhany, které Jahnn miloval a hrál na ně, a plnost zvuku nových varhan firmy Klais se dobře uplatní. Základní charakter poslední větě dodávají tympány rytmem smutečního pochodu, jako poslední slova této skladby, postavené naproti závěrečnému slovu radosti tohoto dne. Křehký závěrečný akord Rihmova díla zní jako otazník.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments