Nejdříve buďme lidmi. Vzpomínka na Alenu Míkovou

Rozhovor s muzikologem Jiřím Štilcem, životním partnerem někdejší přední sólistky Opery Národního divadla 

Jsou to už pomalu čtyři měsíce, co sopranistka Alena Míková (21. 11. 1928 – 26. 4. 2014) zemřela. Byla jednou z posledních velkých interpretek slavné operní éry v Čechách, kterou dnes zpětně nazýváme zlatou, napsal o nositelce Thálie za celoživotní mistrovství (2008) v nekrologu pro Operu Plus Jiří Fuchs (zde).Teď, s odstupem času jsme využili vzácné příležitosti pohovořit s Jiřím Štilcem starším, který po boku Aleny Míkové prožil bezmála celé půlstoletí.

Kdy a za jakých okolností jste se se svou paní seznámil?

Do osudného setkání se svou budoucí paní jsem se o operu příliš nezajímal. Představovala pro mě jeden z mnoha hudebních žánrů a nevěnoval jsem jí velkou pozornost. Jako šéf hudebního vysílání Československého rozhlasu jsem ale v červnu 1965 dostal na starosti organizaci zájezdu symfonického orchestru do Itálie. Zájezdu se účastnilo také osm sólistů opery Národního divadla, a mezi nimi jinými velkými hvězdami tehdejší zlaté éry české opery také jedna z jejích „nej“ představitelek, Alena Míková. Během italského pobytu jsme se sblížili a o dva roky později, 2. března 1967 jsme uzavřeli sňatek. Od té doby se Alenina práce stala mým hlubokým zájmem a životním i odborným obohacením a začal jsem se hlouběji zabývat veškerými aktivitami s ní spojenými.

Dokázal byste přiblížit osobnost Aleny Míkové po stránce povahové?

Velice těžko. Alenka byla hluboce přemýšlivý a ve své podstatě uzavřený člověk. Nelehké životní peripetie, kterými si prošla, ji jakoby vzdálily radostnému způsobu životu. Jen máloco dokázalo vykouzlit úsměv na její tváři a já sám si vybavuji jen pár výjimečných okamžiků, kdy se od srdce zasmála. Většinou si žila ve svém vlastním světě, který zůstával i pro mě uzavřen. V jejím životě hrály prim pouze dvě věci: preciznost a odpovědnost v práci, a láska a starost o své nejbližší, o svou maminku a mne. Co však bytostně nesnášela, byla mužská ješitnost, kterou jsem bohužel, zejména v počátcích našeho vztahu, trpěl. Nejednou mě tehdy vykázala do patřičných mezí, a tím mi nastavila ono pověstné zrcadlo.

Povahové rysy vaší paní se zřejmě odrazily také v jejím působení v opeře, nemám pravdu?

Dozajista. Moje paní odjakživa netíhla ke konverzačním a veseloherním operám. Jako hluboce přemýšlivého a osudem i vnitřními prožitky smýkaného člověka ji přitahovala emočně vysoce exponovaná hudba. Z tohoto pohledu jí byly vlastní zejména psychologicky vykreslené postavy s tragickým koncem, jakými byly například Salome, Elektra, Foerstrova Eva, Kaťuša z Cikkerova Vzkříšení nebo Janáčkova Emilia Marty. Fenomén smrti, který se jí v životě několikrát připletl do cesty a hluboce ji zasáhl, se do ní jakoby přestěhoval a stal se součástí jejího bytostného já i veškerých jejích prožitků. Tuto váhu svých prožitků vnášela do svých rolí a dále ji předávala posluchačům.Jakým způsobem paní Alena Míková role studovala? Odmítla někdy nějakou?

Pokud si vzpomínám, pak Alenka nikdy žádnou roli neodmítla. Patřila k disciplinovaným umělcům, kteří brali každou svěřenou roli s pokorou a snažili se jí také odvést maximálně možným výkonem. Nikdy jsem ale nepoznal, že by nějakou roli se zvláštním úsilím studovala. Práci si takzvaně nenosila domů. Nijak úzkostlivě také nepečovala o svůj hlas. Při studiu role však velkou pozornost věnovala celkovému kontextu díla. Nechávala si mnou vyprávět o životních osudech hudebních skladatelů a o okolnostech a peripetiích, vedoucích ke vzniku toho kterého díla, té které role. Alenka nebyla knihomolem, vážícím vědomosti tunami přečtených knih. Interpretace velkých postav české a světové operní literatury byla vždy vyjádřením jejího charakteru, s pozoruhodným mravním založením, hlubokého přemýšlení, bohaté citovosti a schopnosti to vše vyjádřit v síle strhující přesvědčivosti. Tvořila z vnitřní nutnosti, ne pro slávu.

Nevedla vaši paní snaha vytvořit každou operní roli vlastní cestou do konfliktu s režisérským nebo dirigentským pojetím díla?

Nikoli. Alena skutečné režisérské a dirigentské osobnosti ctila a jako každý disciplinovaný umělec také s patřičnou úctou jejich práci respektovala. Ráda však měla ve věcech jasno a v případě nejasností nad vlastním pojetím role ráda s dirigenty a režiséry hojně diskutovala. Jako příklad zde mohu uvést například nesčetné diskuze s režisérem Karlem Jernekem nad titulní rolí Straussovy opery Salome. Vždycky však platilo, že režisérův nebo dirigentův pohled nesměl být v přímém rozporu s její vlastní představou. Z tohoto pohledu jí nejvíce vyhovoval dirigent Jaroslav Krombholc, se kterým si rozuměla profesně i lidsky. Co naopak bytostně nesnášela, byla neúcta k operním partiturám a jejich prznění za účelem takzvané dobové interpretace.

Je všeobecně známo, že v pražském Národním divadle, jehož byla paní Míková dlouholetou členkou, se určité exponované role, například Smetanova Libuše, často dostávaly za zásluhy nebo se pro ně na ředitelství takzvaně chodilo. Jak se na to vaše paní dívala?

Alenka stála vždy osamoceně jako nezávisle a kriticky uvažující jedinec. Byla skromná a ušlechtilá. Sláva pro ni mnoho neznamenala, ostatně slavnou ženou být ani neuměla. Měla smysl sama v sobě a své vnitřní hodnoty měla často poskládané jinak než její okolí. Vydala ze sebe za života to nejlepší – lidsky i umělecky. Neměla proto obavy ani před smrtí. Šlo jí především o umění jako takové a takzvaných „občanských válek“ mezi předními sólistkami souboru se nikdy neúčastnila. Neangažovala se také krom jediného případu ani v politické oblasti a byla víceméně ráda, když při vydání manifestu 2000 slov, který na můj popud v srpnu 1968 podepsala, nebylo díky sazbě tisku její jméno v místě zlomu vidět. Žila přesně v duchu Kantova výroku: „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“. Své hodnoty si uchovávala v sobě a nepotřebovala je před nikým veřejně demonstrovat. Ve smyslu nechvalně známé umělecké a politické angažovanosti některých členů Národního divadla platila na Alenku beze zbytku slova profesora Holzknechta, která pronesl při posledním rozloučení s vynikající sopranistkou Adou Nordenovou v prosinci roku 1973: „Milostivá paní, vy jste si nikdy nezadala“.Věnovala vaše paní pozornost recenzím?

Četla je, ale příliš se jí nedotýkaly. Za celou svou kariéru se proti ostře mířené kritice ohradila pouze jedinkrát. Ze židle ji tehdy zvedl příkrý odsudek jednoho tehdejšího recenzenta, který bez znalosti hlubších souvislostí rozcupoval její interpretaci Šostakovičovy Čtrnácté symfonie. Přestože se na roli pečlivě připravovala a prostudovala množství materiálu, což samozřejmě kritik nemohl vědět, tak autor recenze napsal, že se její interpretace minula účinkem a dílo zůstalo nepochopeno. Jeden telefonát to však napravil a všechno zas bylo takové jako dřív. V případě kritik se Alenka držela Cocteauova výroku: „Nejdříve buďme lidmi, za umělce nechť nás prohlásí až po smrti“.

Bylo pro Alenu Míkovou ukončení aktivní umělecké činnosti těžké?

Nikoli. Na umělecký odpočinek odcházela z vlastní vůle. Pro Alenku to byl naprosto vítaný a plynulý přechod. Po umělecké stránce považovala svůj život za naplněný a po ukončení aktivní kariéry upnula svůj zájem zcela jiným směrem. Upřednostnila život soukromý před životem divadelním. Pouze vyměnila jedno štěstí za druhé…

Děkuji za vaše vzpomínky.
Foto soukromý archiv Jiřího Štilce st.

Vizitka:
Alena Míková (21. 11. 1928 – 26. 4. 2014) absolvovala v roce 1947 reálné gymnázium v Praze, soukromě studovala zpěv u Augusty Fassatiové. Od roku 1952 vystupovala s Pražskou zpěvohrou. V roce 1953 vzbudila pozornost účinkováním v amatérské opeře závodního klubu Rakona, kde zpívala mimo jiné Smetanovu Miladu (Dalibor) a Libuši. V roce 1954 byla angažována uměleckým ředitelem Vladimírem Bauerem do Ústí nad Labem. V roce 1957 byla pozvána do Národního divadla k pohostinskému vystoupení v rolích Milady, Cizí kněžny (Dvořák:Rusalka) a Verdiho Aidy. Sólistkou Opery Národního divadla byla od 15. srpna 1957 do roku 1988. Její muzikálnost, mimořádný herecký talent a atraktivní jevištní zjev jí přinesly nabídky na pravidelné působení v Berlíně (Komische Oper) a na spolupráci s různými operními divadly v někdejším Západním Německu, které však nepřijala. Její repertoár byl pozoruhodně široký a zahrnoval jak party smetanovské (Libuše, Milada, Anežka), dvořákovské (Czí kněžna, Marina), janáčkovské (Jenůfa i Kostelnička, Káťa, Lišák, Emilia Marty, Poběhlice) i řadu dalších z českého a slovenského repertoáru (mimo jiné Šárka, Eva, Burianova Maryša, Kateřina z Řeckých pašijí, Katrena z Krútňavy, Kateřina ze Vzkříšení), tak i dlouhý seznam úloh světové operní literatury (Mozart – Donna Anna, Hraběnka, Dorabella, První dáma; Beethoven – Leonora; Verdi – Aida, Lady Macbeth; Puccini – Tosca, Musetta, Turandot; Wagner – Senta, Brünnhilda ve Valkýře; Strauss – Elektra, Maršálka, Salome; Berg – Marie; Šostakovič – Kateřina Izmajlovna; Poulenc – Lidský hlas a další). Vystupovala pohostinsky v tehdejší NDR, v Bulharsku, v Polsku, v Maďarsku, v Rakousku, v NSR, ve Francii a v Irsku. Obdržela Cenu Thálie pro rok 2008 za celoživotní mistrovství. Byla manželkou barytonisty Rudolfa Jedličky, později muzikologa Jiřího Štilce staršího.

(zdroj: archiv Národního divadla v Praze)  

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat