Nejen o hudbě s Ivanem Kurzem (1)

  1. 1
  2. 2

Profesor Hlobil učil také maximální osobní skromnosti, pracovitosti a pokoře. Říkával někdy s humorem, že jakmile skladatel začne psát „veledílo“, obyčejně to špatně dopadne. Učil nekonečné trpělivosti. Říkával: Když je skladba hotová, musí působit na posluchače tak, jako když ji skladatel vysype z rukávu jako kouzelník. Ale to vůbec neznamená, že takové dílo musí vznikat snadno a rychle. Definitivnímu tvaru mohou předcházet desítky pokusů. A tak vždy, kdykoliv jsem na hodinu přinesl něco nedotaženého anebo nenapadnutého, vyzýval mě s přátelským úsměvem profesor Hlobil: Vyjeďte na hlubinu a vrzte sítě znovu !

U profesora Dobiáše jsem studoval v rámci interní umělecké aspirantury, v letech 1973 až 1976. Profesor Václav Dobiáš byl svými dispozicemi úplně jiný, ve srovnání s profesorem Hlobilem snad až protikladný. Jeho hlavní silou byl cit. Povahu měl v podstatě bohémskou, s výjimečně rozvinutou intuicí, která byla často blíže k pravdě než racionální poznání. Na mně byl nesmírně hodný. Bylo však dost těžké mu vidět pod kůži. Pohyboval se většinou pod rouškou lehké ironie, pomocí které posouval situaci do jakési jemně humorné nadsázky. Plakal pouze očima, jeho ústa byla rozšířena k úsměvu. Byl vždy pln nejrůznějších historek a asociačních reakcí a tak by člověk mohl snadno nabýt dojmu, že jeho život je jakousi poetickou básní. Nebylo tomu tak. Odvíjel se nad Cantem firmem mnohého nevydařeného a smutného. Odtud i jeho jemná ironie. Vzdor tomu uměl vytvořit neopakovatelné prostředí, uměl žít okamžikem, byl schopen vtisknout věcem smysl a přesvědčit o tom své okolí. Přítomnost, kterou jsme s ním prožili se nepropadla v nicotu, zůstala zobrazena v našich srdcích.

Hudbu, respektive skladbu jsem si vybral proto, že jsem pochopil obrovské, doslova nekonečné možnosti intuitivního poznávání skutečnosti. V pravdě řečeno, sahá podstatně dál než poznání racionální. Obdobně jako je věta myšlenka vyjádřená slovy, může být hudba jistý druh citu, popř. emocí, které jsou vyjádřeny tóny. Bez využití intuitivního myšlení jako specifického poznávacího procesu není dle mého soudu prakticky možná žádná tvůrčí aktivita. Kreativní způsobilost, bohatý svět prožitků a schopnost obracet se zpět ke svému stvořiteli, to je ono co člověka odlišuje od ostatního tvorstva, co mu dává neopakovatelnou jedinečnost a neskutečné možnosti: ve smyslu kladném i záporném. Smysl bytí lze vedle jiných cest nalézt též nasloucháním zpěvu ptáků, šeptání tekoucího pramínku, objevováním přírody v její kráse a majestátu; všude tam plyne imaginární řeč k srdci lidí v tichu a vůni lásky…

Co říkáte na současnou filmovou hudbu a jejímu vývoji za několik posledních desetiletí? Měl vy jste nějaký vzor v kompozici filmové hudby?

V oblasti filmové tvorby bylo vytvořeno mnoho skvělých hudebních složek filmového díla. Obdivuji například tuto tvorbu Zdeňka Lišky, Luboše Fišera, Svatopluka Havelky a řady dalších českých autorů. Napsat dobrou filmovou hudbu vyžaduje perfektní řemeslo, dramatický cit, schopnost nasadit a držet určitou atmosféru, schopnost vyjádřit se plnokrevně ve striktně stanoveném časovém limitu, schopnost hudebního zobrazení emocí a velkou pokoru, neboť v tomto žánru skladatel slouží společnému výrazu všech složek filmového díla, slouží naplnění umělecké představy režiséra. Musí opustit svoji pozici pódiového vládce a naopak přijmout oblek služebníka. Přesto vše má v rukách velkou moc, neboť hudební složka je v rámci filmového díla složkou významnou a často klíčovou.

Ptáte se, co říkám současné filmové hudbě a jejímu aktuálnímu vývoji. Nerad bych kategorizoval, zůstanu v rovině obecné: tam, kde je přítomno zvládnuté kompoziční řemeslo a schopnost sloužit množinovému výrazu filmového díla, tam se jedná o přínos. Bohužel tomu vždy tak není.

Kromě filmové hudby komponujete i díla orchestrální, komorní, vokální, elektroakustické a další. Spatřujete v některé oblasti těžiště své tvorby? Ceníte si nějaké své kompozice více než ostatních?

V mé dosavadní tvorbě lze sledovat určitý vývoj. Ranou tvorbu představují úsměvné, hravé skladby, plné životního optimismu, se smyslem pro humor – například suity Vivat Kamila, Letní muzika. Postupně od konce sedmdesátých let se však u mne stále zřetelněji objevuje snaha svými díly sdělit závažné myšlenky – sedm obrazů pro symfonický orchestr: Nakloněná rovina, Vzlínání, Podobenství, Bláznovská zvěst, K Tobě jdu, Zahrada života, Duše živá. Vznikají skladby s duchovní tematikou, například cyklus oratorií Na konci časů, Missa Bohemica, Stabat Mater a jiné.

Zmíněný cyklus symfonických obrazů je zrcadlem mých pohledů na současný svět. Vedle čtyřdílného celovečerního oratoria Na konci časů je svým hudebním obsahem tím nejpodstatnějším, o co se chci se svým posluchačem podělit: postupné rozrušování hierarchie hodnot nesmí skončit rozkladem v propasti kultury smrti, tolik nyní aplaudované a povzbuzované k ovládnutí prostoru. Naopak, je třeba pevně držet linii kultury života. Ta má své kořeny i prameny vláhy v tom, co poukazuje k základním hodnotám lidské etiky, oblasti Ducha – prostě usiluje, aby člověk byl pozvedán, nikoliv ´proměňován´ v jakési lepší – anebo horší? – zvíře. Zahrada života je vizí očištěné existence lidské duše, „duše živé“. Očista však není nebeská mana, snášející se na člověka, který se spokojeně nechá unášet proudem. Je ovocem těžkého procesu začínajícího uvědoměním si vlastní nízkosti a končící snad až v duchovním výtahu Boží milosti. A právě v takto orientované tvorbě spatřuji těžiště svého počínání.

(Dokončení zítra)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat