Nejen o melodramu s dirigentem Jiřím Petrdlíkem

12. října pokračuje cyklus Nové horizonty, který pořádá Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Obecním domě. Tentokrát se na pódiu potkají – či možná utkají – opera, melodram a návdavkem též rap. Konkrétněji to budou symfonické části z Gershwinovy opery Porgy a Bess, v české premiéře melodram Aarona Coplanda Lincolnův portrét, Poulencův melodram Příběh Babára, malého slůněte (česká premiéra orchestrální verze) a ve finále další premiéra, Shakespeare′s RAPsody, novinka z dílny Zdenka Merty. Je zřejmé, že takový program představuje ohromnou porci objevitelské, tvůrčí a jistě i náročné práce pro interprety v čele s dirigentem Jiřím Petrdlíkem.

Pane dirigente, v nadcházejícím večeru vás čekají ne právě často uváděné žánry, jeho sestava jistě vyžaduje zvláštní péči a přípravu. Ze které kompozice máte nejvíc „zamotanou hlavu“?

Máte pravdu, příprava programu sestaveného převážně z melodramů má svůj specifický průběh. Než se sejdu na první zkoušce s recitátory, režisérem a korepetitorem, musím nejprve prozkoumat vztah slova a hudby. Jinak se zkouší sprechgesang, jinak voice band, jinak próza a jinak poezie. V našem konkrétním případě byla nejsložitější příprava Coplandova Lincolnova portrétu. Originál skladby je v angličtině, ale pro českou premiéru jsme se rozhodli použít překlad. V momentě, kdy se rozhodnete pro melodram v českém překladu, musíte mít jistotu, že ho konkrétní hudební složka „unese“. Musíte například pečlivě zvážit otázku slovního i hudebního přízvuku, intonaci řeči, výstižnost přeloženého textu, typ hlasu, který zvolíte, a tak dále. Věřím, že se nám to v případě Coplanda povedlo.

Jaký je váš vztah k melodramům? Ještě musím připomenout, že máte velmi blízko k hudebnímu divadlu – působil jste v brněnském Národním i Městském divadle, pracujete v Plzni, s taktovkou cestujete po operních scénách Evropy i USA…

S melodramem jsem se jako dirigent poprvé setkal už na HAMU v rámci jednoho školního koncertu. Ten žánr mě velice zaujal, a tak jsem se mu začal věnovat kontinuálně. Od roku 2005 prakticky každoročně spolupracuji s paní režisérkou Věrou Šustíkovou na Mezinárodním festivalu koncertního melodramu v Praze. Za tu dobu jsme společně uvedli mnoho děl domácí produkce od Bendy přes Škroupa, Ostrčila, Fišera až po české novinky. Ze světových autorů jsme představili u nás doposud prakticky neznámá nebo velmi zřídka hraná díla, jako například Prokofjevova Evžena Oněgina, Milhaudovu Kantátu o matce a dítěti, Schönbergovu Ódu na Napoleona a samozřejmě téměř kompletního Fibicha. Ten je v žánru koncertního i scénického melodramu prvořadou osobností, takže ho zmiňuji v kontextu světových autorů záměrně. Vždyť jeho (a Vrchlického) trilogie scénických melodramů Hippodamie je v dějinách evropské klasické hudby bezkonkurenčně nejrozsáhlejším dílem zpracovávajícím antický námět.Proč se podle vás melodramy uvádějí tak sporadicky?

Melodram je žánr nesmírně náročný na přípravu. Mnoho lidí se domnívá, že stačí, když se recitátor postaví před klavír či orchestr, otevře text a v určitý okamžik prostě začne mluvit. To je ale omyl. Studium melodramu probíhá velmi podobně jako studium opery, to jest nejdříve práce s korepetitorem a režisérem, poté koordinace hudební a textové složky pod vedením dirigenta. Tím, že se melodramy uvádějí zřídka, nejsou k dispozici (až na výjimky) ani kritická vydání mnohých děl, a tak i vlastní hudebně dramaturgická příprava (například v otázce škrtů či retuší) je často mimořádně náročná a vyžaduje i muzikologický přístup. Studium textů s recitátory je také specifické, neboť to jsou interpreti, kteří se ve své umělecké praxi s dirigentem běžně nesetkávají, takže je vždy nejprve nutné nalézt společnou řeč. A konečně je třeba vzít v potaz i specifické akustické nároky tohoto žánru. Mluvené slovo se přes orchestr nenese tak dobře jako zpěv, takže zejména práce s dynamikou v konkrétních akustických podmínkách je v melodramu absolutně klíčovým momentem.

Recitovat budou Bára Štěpánová a Jan Šťastný. Už jste se nad partiturou potkali?

Ano, s oběma herci a paní režisérkou Šustíkovou jsem se potkal na zkoušce již v polovině září. S Bárou Štěpánovou jsem už několikrát spolupracoval v minulosti a z této zkušenosti vím, že je takřka ideální protagonistkou Poulencova melodramu o slůněti Babárovi. Oceňuji, že celý příběh neinterpretuje jako naivní hříčku nebo pohádku, ale vkládá do něj určitý nadhled a francouzskou eleganci, takže i dospělý návštěvník koncertu si přijde na své. A navíc její přednes nepostrádá ani divadelní polohu, takže se posluchač stává tak trochu i divákem.

S Janem Šťastným sice spolupracuji poprvé, ale od prvních minut naší úvodní zkoušky jsme si skvěle porozuměli. Je to herec s nemalou hudební praxí a pro závažný text, jaký obsahuje Lincolnův portrét, je výborně hlasově disponován. Přednes této skladby je ve své jednoduchosti poměrně složitý, neboť skladatel v partituře recitátora instruuje v tom smyslu, že se má zdržet jakékoliv herecké akce či expresivní práce s hlasem. Síla textu má působit sama o sobě a není k ní třeba přidávat cokoli navíc. Mimochodem, moc se u nás neví, že tato skladba je v USA mimořádně populární i proto, že se jejího přednesu často ujímají nejen herci, ale i státníci, včetně prezidentů USA. Dokonce znám i interpretaci textu samotným Coplandem za řízení Leonarda Bernsteina.

Finále patří skladbě Shakespeare′s RAPsody od Zdenka Merty, to je tedy ona zářivá novinka. Věřil jste od počátku, že z manželství Shakespearových sonetů a rapu může vzejít podařené dítko?

Se Zdenkem Mertou se znám už delší čas a není to jeho první dílo, které ve světové premiéře diriguji. Vím, že je to skladatel, který rád experimentuje s prolínáním nejrůznějších hudebních stylů a má s tím bohaté zkušenosti. Proto jsem věřil, že i tentokrát vznikne skladba životná, která může oslovit jak typické publikum zvyklé chodit na abonentní koncerty klasické hudby, tak posluchače, kteří jsou orientováni na populárnější žánry. Když jsem si partituru poprvé zběžně přečetl, hned jsem Zdenkovi telefonoval s tím, že úspěchu jeho kompozice věřím.Odbočme na okamžik od říjnového koncertu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, protože by mě – a jistě i čtenáře – velmi zajímalo vaše aktuální angažmá, post uměleckého ředitele a šéfdirigenta Káhirského symfonického orchestru. Jaká atmosféra v něm vládne, jakou má úroveň, jak se vám práce v Egyptě líbí?

Káhirský symfonický orchestr je egyptské národní těleso, které existuje bezmála šedesát let. Za tu dobu se vyprofilovalo v nejvýznamnější těleso severoafrického regionu s mezinárodním obsazením. Často s ním spolupracovali přední dirigenti i sólisté, například Daniel Barenboim. Práce v takovém orchestru nespočívá jen v řízení velkého množství koncertů v Káhiře a Alexandrii, ale i v pečlivé dramaturgické přípravě a všech ostatních administrativních i uměleckých povinnostech, které s sebou post uměleckého ředitele přináší. Dramaturgické zaměření se trochu liší od našich poměrů. Publikum je zde na jednu stranu konzervativnější než u nás, na druhou stranu daleko víc otevřené například soudobé tvorbě. Já sám jsem jen v posledních dvou sezonách uvedl několik světových premiér. Zároveň se snažím pravidelně propagovat českou tvorbu, kterou nereprezentuje jen Vltava a Novosvětská symfonie. S nesmírným úspěchem u publika i orchestru se mimo jiné setkalo mé předloňské nastudování Sukovy Pohádky, Dvořákovy Šesté symfonie a Stabat Mater nebo hobojového koncertu Bohuslava Martinů. A na svém vůbec prvním koncertě jsem provedl kompletní cyklus Má vlast, což byla premiéra nejen v Egyptě, ale i na celém africkém kontinentu. Z cizích autorů a děl se k nejvřeleji přijatým zařadily například Brucknerovy symfonie, Beethovenova Missa solemnis, wagnerovský koncert, Šostakovičova Pátá symfonie, Debussyho Moře či Berliozova Fantastická symfonie. Zavedl jsem i několik koncertů sborových, neboť do mé agendy patří také filharmonický sbor, mimochodem výborný. Jako host káhirské opery, což je těleso působící paralelně s filharmonií, jsem koncertně provedl poprvé v Egyptě Prodanou nevěstu a Rusalku s českými pěvci.

V této souvislosti musím upozornit na neobyčejnou vstřícnost našeho zastupitelského úřadu, který mi v mé práci vydatně pomáhá tím, že mi poskytuje zázemí a aktivně se zapojuje do propagace naší hudby v Egyptě.

Závěrem se vraťme ze severní Afriky do střední Evropy, k nadcházejícímu koncertu v Obecním domě. Můžete shrnout svá očekávání, naděje a přání, s nimiž do projektu vstupujete?

Přál bych si, aby melodram jako takový oslovil co nejširší publikum. Připravovaný program nabízí pohled na tento žánr v širším kontextu, než je dnes v obecném povědomí. Věřím, že si na své přijdou i příznivci Shakespearovy tvorby, která se jim představí v poněkud jiné podobě, než je běžné. A samozřejmě budu moc rád, když si koncert užijeme i my, kdo budeme na pódiu Smetanovy síně.

Děkuji za rozhovor.
Vizitka:
Jiří Petrdlík (1977) náleží k nejvýraznějším dirigentským osobnostem své generace. Kromě klavíru a trombónu vystudoval dirigování (1995–2000 Pražská konzervatoř, 2000–2005 Hudební fakulta AMU Praha) pod vedením profesora Miroslava Košlera, Miriam Němcové, Jiřího Bělohlávka, Radomila Elišky, Františka Vajnara a dalších. Své vzdělání si doplnil na mistrovském kurzu šéfdirigenta Newyorské filharmonie profesora Kurta Masura ve Wroclawi.

V letech 2002–2009 byl postupně angažován jako dirigent Národního divadla v Brně a šéfdirigent Městského divadla v Brně, od roku 2005 je dirigentem Divadla J. K. Tyla v Plzni. Jako host je pravidelně zván ke spolupráci s významnými operními scénami v Evropě i USA (například Teatro di Messina, Theatre du Capitol de Toulouse, Mazowiecki Teatr Muzyczny Warszawa, North Texas University Opera, Národní divadlo v Praze, Pražská komorní opera a další).

Na poli symfonické hudby Jiří Petrdlík spolupracuje s předními českými i zahraničními orchestry (například Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Český Národní SO, Moravská filharmonie Olomouc, Severočeská filharmonie Teplice, Jihočeská komorní filharmonie České Budějovice, Wroclawská filharmonie, MTM Orchestr Warszawa a jiné). Pravidelně vystupuje na mnohých hudebních festivalech v Evropě, Japonsku a USA. Od sezony 2011/2012 stojí v čele Káhirského symfonického orchestru jako jeho umělecký ředitel a šéfdirigent.

Jiří Petrdlík se také angažuje v oblasti sbormistrovské (v letech 2002–2010 působil jako sbormistr Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy, od roku 2009 je uměleckým šéfem Pražského smíšeného sboru), muzikologické (Univerzita Karlova), publikační a pedagogické (Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze). S úspěchem se zúčastnil několika soutěží (například Praga Cantat, American Opera Competition, Donatella Flick Conducting Competition London). Je dlouholetým členem poroty soutěže Praga Cantat, výboru Společnosti Antonína Dvořáka a zakládajícím členem Společnosti Zdeňka Fibicha. Jeho široký repertoár zahrnuje skladby nejrůznějších hudebních žánrů, stylů a epoch. V rámci své nahrávací činnosti Petrdlík často věnuje pozornost zřídka uváděným dílům (například Gluck: Ezio – nahrávka pražské verze opery ve světové premiéře; Beethoven: Kantáta na smrt císaře Josefa II., Kantáta ke korunovaci císaře Leopolda II.; Foerster – Glagolská mše; Fibich: Missa brevis a další).
(Zdroj: webové stránky J. Petrdlíka)

www.jiripetrdlik.cz

Foto Roman Albrecht, Karel Kašák