Nejen o smetanovském matiné v Národním divadle

Olga Janáčková, 01.03.2015 9:25

Bedřich Smetana by se 28. února 2015 dožil svých 191. narozenin. Národní divadlo ve spolupráci se Společností Bedřicha Smetany uctilo výročí sobotním dopoledním matiné, které mile zahájil poučeným proslovem místopředseda a jednatel Společnosti pan doktor Václav Němec. Připomněl mimo jiné, že na přípravu oslavy dvoustého výročí Smetanova narození zbývá už jen devět let. Neuvěřitelně autenticky působila v osvětleném hledišti Národního divadla přítomnost mužských potomků Smetanových a Dvořákových, kteří sedíce ve dvou sousedních lóžích v přízemí doslova šokovali svou podobností s jejich prapředky.

Matiné začalo árií Žalářníka z opery Dalibor v podání mladého basisty Miloše Horáka, který má odpovídající hlasový rozsah, i střední poloha mu krásně barevně zazní, má v zásadě všechno, co pro tuto árii potřebuje, avšak frázování, stavba árie i technická jednolitost hlasového školení je zatím na úrovni talentovaně tovaryšské. Zejména ve srovnání s ostatními pěveckými kolegy, s nimiž se sešel na proscéniu Národního divadla před zavřenou železnou oponou a s klavírním doprovodem výborného Davida Švece.

Dana Burešová zahájila své vystoupení árií Jitky z Dalibora, a byť ji zazpívala téměř bezchybně, bylo patrné, že její hlas je dnes už dramatičtější a jeho doména se posunula jinam. Ukolébavky z Hubičky zněly v jejím podání něžně a jímavě, doslova chytily za srdce. A své vystoupení na sobotním matiné uzavřela emotivní, krásně vyklenutou árií Hedviky z posledního jednání Smetanovy Čertovy stěny.Kateřina Jalovcová zazpívala svou Pannu Rózu z Tajemství a Záviše z Čertovy stěny s mladistvým zanícením. Obě dámy nezapřely pěvecké školení u paní profesorky Brigity Šulcové, která velmi dbá na technickou stránku zpěvu. Vedla a vede své studentky k důkladnému dechovému základu, dokáže u nich podporovat bezešvou, bezrejstříkovou barevnost hlasů od hloubek až po výšky i stálou snahu o vybudování skladby i o její emocionální naplnění.

Milým překvapením byl pro mne výkon tenoristy Martina Šrejmy, který suverénně prokázal podobně jako jeho kolegyně technické parametry svého zpěvu, tentokrát ve Smetanových operách. Jeho hlas zněl zvonivě, plně, „smetanovsky“ jak v písni Ladislava Podhájského ze Dvou vdov, tak i v duetu Jeníka s Kecalem Miloše Horáka. Přišli na jeviště „s akcí“, která je však uvrhla zpět někam do dob Smetanových. Ach ty zaběhnuté operácké manýry a posunčina!

Paní Jitka Čechová, která nahrála kompletní Smetanovo klavírní dílo, interpretovala dvě skladby z jeho cyklu Sny, Útěchu a Před hradem. Ukázala svůj bohatý výrazový rejstřík, z něhož dokáže vybudovat originální interpretační mozaiku celku se smyslem pro detail i pro celkovou konstrukci dílka.Matiné mělo krásnou domáckou atmosféru, hlediště bylo plné nejen starší generace, ale také mladých, kteří přivedli i své potomky včetně těch nejmenších. Pravda, jeden z nich se s temperamentem sobě vlastním nemínil přizpůsobit ani posluchačům, ani umělcům a překřikoval je podle svého, což by maminka byla mohla vyřešit jinak, než aby mu ponechala ring volný, přesto mě přítomnost značného počtu malých dětí víc než potěšila. Byly přivedeny do krásného prostředí a poslouchaly většinou pozorně to, co jim bylo s láskou předkládáno.

Spokojeně jsem vnímala, jak mile a překvapivě česká muzika v Národním divadle zní. Pro tentokrát z proscénia postaveného nad orchestřištěm, odkud zněly pěvecké výkony odhaleněji, ani v nejmenším zakamuflovaně, krásně čitelná byla pěvecká technika, srozumitelnost dikce, emocionalita interpretace hudby, která k nám patří.

Myslela jsem na ty, kteří do této doby vedli i v současné chvíli vedou Operu Národního divadla a českému repertoáru se „tak trochu“ vyhýbají. A říkám si: My se na své domácí půdě jen těžko kvalitativně vyrovnáme s velkými světovými operními domy, budeme-li neustále papouškovat jen Traviaty, Carmen, Normy. Za těmi si operní fanoušci mohou zajet kamkoli na světě. To, v čem jsme zrozeni, je naší doménou. Stačí vybrat pár dobrých pěvců a nechat je třeba na malém matiné zpívat to, na co jim „zobák narostl“. Nesnažme se být „světoví“ tam, kde takoví nejsme (a pokud jsme, pak si to přece můžeme na vyšší úrovni zazpívat třeba i za oceány). Co kdybychom více hráli naše autory, abychom nemuseli poslouchat povětšině mrzačenou češtinu, o kterou často v cizině pečují lidé, kteří už dávno česky zapomněli.Mám sen: jsem cizinka a jedu do České republiky, abych konečně zažila české opery v prostředí, kde byly napsány, kde jsou doma. Čeká mne vynikající cyklus Janáčkových oper, který dirigují, režírují, zpívají vrcholní čeští kumštýři (ve spolupráci s cizokrajnými). Konečně jsem svědkem něčeho autentického, nenahraditelného. Česká opera tak, jak má vypadat (po mnoha a mnoha nových pokusech o umělecky adekvátní soudobou interpretaci těch starých skvostů). Kde jinde by se měli znovu a znovu pokoušet o interpretaci českých oper, ne-li tam, kde vznikly. Že bychom kvůli tomu nebyli dost světoví? Ale byli – proč je Janáček ve světě tak ceněný? Protože zůstal svůj, rázovitý a svérázný Lach. Neměl potřebu být jiný než svůj, stál si za svým.

Skončil festival Opera 2015 a Libušku za nejlepší inscenaci získala liberecká Foersterova Eva (hraná v Národním divadle po čtyřiatřiceti letech). Nadchla nejen svou technickou vypracovaností, ale také emocionální silou, svérázným uchopením tématu. Cenu ředitelky festivalu dostala olomoucká inscenace opery tragicky zemřelého „terezínského“ skladatele Viktora Ullmanna Pád Antikrista inscenovaná podle zásad steinerovské antroposofie a cenu diváků získala Její pastorkyňa z Opavy. To není náhoda. Měli bychom dělat zejména to, pro co jsme stvořeni, byť to samozřejmě neznamená, že máme dělat jenom to. Obdivuji basbarytonistu Adama Plachetku pro jeho cílevědomost a pro jeho snahu interpretovat českou hudbu. Tu přece umíme potencionálně nejlépe, pro tu jsme zvláště disponováni – budeme-li však tyto dispozice cíleně rozvíjet a prohlubovat je. Buďme sví.

Samozřejmě tím nechci říci, že se nemáme neustále rozhlížet kolem sebe. Musíme mít bohatou, osobitou dramaturgii, potřebujeme interpretovat zahraniční díla a spolupracovat s cizokrajnými umělci. Ale nezapomínejme na Janáčka. Pokud nebudeme originální (pokud nezůstaneme sví) a budeme se jen a jen drát tam, kam vlastně ani tak moc nepatříme, pánbůh nás opatruj…
Hodnocení autorky glosy: 90 %

Matiné k 191. výročí narození Bedřicha Smetany
Dana Burešová (soprán)
Kateřina Jalovcová (mezzosoprán)
Martin Šrejma (tenor)
Miloš Horák (bas)
David Švec, Jitka Čechová (klavír)
(ve spolupráci se Společností Bedřicha Smetany)
28. února 2015 Národní divadlo Praha