Nejrozkošnější revoluce v dějinách hudby

  1. 1
  2. 2

Ilja Hurník: To je totiž jeden z paradoxů, že v interpretačním díle vnímáme dvě osobnosti zároveň, aniž jedna druhou kryje. To je opravdu nepochopitelná věc, že třeba Richter je tím víc Richterem, čím víc je jeho Beethoven Beethovenem. Právě silnou osobností se evokuje profil skladatelův. A jenom špatný interpret je jakousi clonou před tváří skladatelovou. Ale pravá genialita interpretačního umělce je průsvitná. Je jí vidět do každého detailu a hluboko dovnitř duše skladatelovy.

Ivan Medek: Máme tu další záznam, tentokrát francouzského autora Francise Poulence. Je to skladba, která se jmenuje Trois mouvements perpétuels. Poulenc sám vystupoval jako klavírista na koncertech a zejména do posledních let jako výborný komorní hráč a doprovazeč.

(hudební ukázka – Francis Poulenc: Trois mouvements perpétuels)

Francis Poulenc (foto archiv)
Francis Poulenc (foto archiv)

Ilja Hurník: Konečně klavírista, řekl bych stručně.

Ivan Medek: A já také myslím: dost hezká skladba. To bys mohl třeba někdy sám hrát.

Ilja Hurník: To mám chuť, to je výborné. Ale ještě bych poznamenal, čím to působí tak roztomile. Totiž tím pařížským prostředím. Já tam nedávno byl a mám ještě doslova v nose vůni francouzských kavárniček, kde se pojí lidová prostota s šarmem a s noblesou. A v té hře to nějak je. Takový ten lehounký, skoro šansonový rytmus, a přitom perfektní čistota intonační, pianistická práce bez kazu. To se mi moc líbilo.

Ivan Medek: Víš, já myslím, že je moc hezké, že se po první světové válce v Šestce, v té skupině skladatelů, která se v Paříži vytvořila, sešly tak naprosto rozdílné typy.

Ilja Hurník: To je pravda. Ale přece měli něco společného. Totiž vůli strhnout tu aureolu vznešenosti a posvátnosti v hudbě a taky – řekl bych – uzemnit. Ti lidé jako by chytali inspiraci už ne v oblacích, ale na pařížské ulici. Já si vzpomínám na Poulencovu Sonátu, hrajeme ji s Pavlem Štěpánem a tolikrát už jsme ji provozovali, a přesto nás vždycky rozjaří humor, se kterým skladatel udělá ze sonáty takovou rozkošnou karikaturu, stáhnuv její časovou proporci na nějakých šest minut. Není tam ani stopy po tematické práci, po nějakých kontrastech, jak to vyžadoval kánon klasické formy. Je to zkrátka „loutka“ sonáty. Myslím, že v tom duchu je vedena tvorba celé Šestky a byla velice nutná v tom opojení debussyovského impresionismu, kdy se zdálo, že se hudba rozplyne jako obláček, kdy bude už člověk příliš přesycen vůní i kouzlem neurčitých kontur, že najednou se vleje do hudby nová svěží krev. Byla to nejrozkošnější revoluce v dějinách hudby.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na