Několik střípků z festivalu Za dveřmi

  1. 1
  2. 2
Festival pouličního divadla Za dveřmi už patří k letnímu koloritu Prahy. Letos ve druhém červencovém týdnu proběhl devátý ročník tohoto festivalu, který oslavuje divadlo a umění, zábavu i fyzické dovednosti. Jádro programu pro dospělé i pro děti probíhalo každý den na Výstavišti v Holešovicích, většina vystoupení a performancí se odehrávala pod širým nebem, což v posledních dnech znamenalo také značnou nejistotu – z proměnlivého počasí a přeháněk mají jistě větší radost zahrádkáři než kumštýři. Přinášíme alespoň pár malých ohlédnutí, ačkoli program byl mnohem bohatší a mezi 10. a 13. červencem zabavil Pražany na každé odpoledne i večer.
Za dveřmi 2017 (zdroj FB divadelního festivalu Za dveřmi)

Satirický výlet do zákulisí opery a světa tanečníků, kteří to „nedotáhli“ na sólisty, předvedlo herecké duo Hombres. Jejich inscenace Uhni hraju je de facto činohra, ale tanečníci ji jistě ocení, protože kromě prosté zápletky s nevěrou a pomstou na scéně, která slouží spíš jako záminka, nabízejí pohled do zákulisí vcelku věrný, byť hnaný do absurdních vyhrocení. Dva tanečníci, kteří dělají „křoví“ v opeře Rusalka (Jakub Albrecht a Petr Štěpánek v režii Jakuba Folvarčného) musí zvládnout i role uvaděček, rychlé domlouvání záskoku a další eskalující katastrofy na scéně i v zákulisí, vrcholící dvojím záskokem za Prince, který spadl do „díry“ (to by samozřejmě nikdo nikomu nepřál, ale dovedeme si to představit v živých barvách) a zhroucenou Rusalku. Pozdě zveřejněný ferman, zuřivý hlas inspicienta, pozdní nástup, ztracené rekvizity, zapomenutá kukla, pokuty, neohrabaná taneční a pantomimická čísla, to všechno musí v člověku, který se s divadelním provozem někdy setkal, zarezonovat.

Ona to vlastně není jen a jen satira. Choreografie v operách skutečně nebývají velkou výzvou profesionálním tanečníkům (čest výjimkám mezi choreografy, samozřejmě takové máme), performeři se musí měnit v neviditelné i viditelné čerňáky, přestavovat scénu a nosit rekvizity – někteří jsou schopni si tyto výstupy oživovat vlastními komickými vložkami, kdy ze svého postavení de facto vytvoří výhodu a dobrovolně se zesměšní ještě více, než jak žádala originální režie. Ani ten zelený celotrikot nebo maska kobyly představující laň nemusí být až tak velká nadsázka. A tak smích, který provází toto představení, je sice srdečný, neboť mladí herci dovádějí komické situace k vyvrcholení s velkou dávkou uvěřitelnosti a také nepostrádají pohybové nadání, ale zároveň na rtech tuhne. Je vidět, že tristní situace mnoha tanečníků, kteří skutečně tráví více času jako křoví než umělci, si všímají i herci. Publikum mimo divadelní okruh si však z vystoupení samozřejmě odnese jen dobrou náladu, což je také hlavním účelem.

Mnoho vystoupení v rámci festivalu zahrnovalo práci s publikem a jeho dobrovolné, ale i trochu nedobrovolné zapojování do různých improvizací i předem připravených situací. K těm improvizovaným vystoupením patřila série performancí, kterou přivezla španělsko-litevská dvojice Adrian Schvarzstein a Jūratė Širvytė-Rukštelė. Arrived Přišli. A hned se pustili do interakcí s přihlížejícími diváky. Pár jako vystřižený z jiného času, někdy z přelomu třicátých a čtyřicátých let, protože jsou zjevně na útěku. Z jejich kufrů se line hudba (z textů písní, které jsou zpívané patrně v jidiš, pak divák odvodí i původ návštěvníků), z oděvu čiší nostalgie – elegantní krajka na šatech u krku, klobouček, oblek. A opatrné kroky, nesmělé úsměvy. S diváky komunikují beze slov, ale dokáží je vtáhnout a přinutit udělat vlastně cokoli, ať už se podělit o svačinu, společně vyfotografovat nebo vylézt na velkou konstrukci podobnou naddimenzované lavici, kam si musí nedobrovolní dobrovolníci z publika pomoci navzájem, a situace jsou stále intenzivnější. Ze stanu s občerstvením zpět na volné prostranství, následuje tancovačka. Opět se usmívajícím performerům podaří spárovat cizí dvojice z publika, najde se i náruživý tanečník, který s elegantní paní Jūratė vystřihne skočnou polku. Jen k závěrečnému koupání ve studené vodě po vodotrysku se už publikum nemusí připojit, stačí, když se ujme odloženého šatstva. Pointa a odjíždějící tramvaj korunuje představení a diváci aplaudují.

Vystoupení je silné v mnoha momentech. Jednak dokládá možnosti neverbální komunikace, která je skutečně účinná, pokud se jednou rozhodneme porozumět a reagovat. Performeři dokáží zapojit do dění kohokoli, koho chtějí. Interakce se zcela cizími diváky je jistě náročnější, než tito tuší. Vždy je přítomen prvek napětí a nejistoty, jak dotyčný zareaguje, zda přistoupí na hru, nebo se zcela vzepře, čímž by ale zřejmě zcela rozrušil atmosféru celého představení. Každý pokus o interakci je risk, a i když se divák může cítit nepohodlně nebo v ohrožení, daleko více riskuje samotný performer. Zapojení i nezapojení diváci však při takovémto vystoupení prožívají celou situaci více propojení, s vědomím skupiny, která sdílí daný okamžik. Jsou si všichni pocitově rovni, protože jsou všichni ve stejném „nebezpečí“, které stmeluje. Je to víc, než jen usednout společně do divadla a sdílet zážitek ze hry, takto improvizované a nevypočitatelné představení stmeluje mnohem více.

Divák je někdy zapojen i v představení, které není improvizované a u nějž to tedy ani neočekává. Tak to činí performeři z Compagnie Une de Plus, jejíž vystoupení Trois naznačuje tuto záludnost svým názvem. Na první pohled má totiž jen dva účinkující, dvě oživlé loutky. Zrod jedné z nich můžeme sledovat, jde o proces doslovného odosobnění. Stačí tak málo, aby člověk přestal být člověkem – zakrýt tvář a ruce, volný oblek skryje končetiny a za okamžik vznikne dokonalá iluze, že se díváme na neživý předmět místo dýchající bytosti. Stupňovitá konstrukce zakončená objektem, který připomíná kostru deštníku, a několik hromádek nakupených kartonů dotvářejí naivní scénu, která je ale více než dekorací.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář