Několikanásobné jubileum brněnské JAMU a její studentské operní scény

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Letošní sedmdesáté výročí vzniku brněnské Janáčkovy akademie múzických umění poskytuje příležitost připomenout si i její studentskou operní scénu. Ta sice letos oficiálně oslaví teprve šedesátiny, ale šedesátka je také výročí, jež se má slavit. Navíc od samotných začátků existence vysoké umělecké školy v tehdy ještě skutečné moravskoslezské metropoli bylo zřejmé, že vysoké učení, kterému bylo dáno do vínku vychovávat rovněž jevištní umělce pro činohru i pro operu, bude potřebovat scénu, na níž budou mít možnost své umělecké vlohy kultivovat.
Slavnostní zahájení výuky JAMU – hudební fakulta – 1. října 1947 (zdroj jamu.cz)

1. října 1947 zahájila svou činnost hudební fakulta, která měla třiadvacet posluchačů. Slavnostně byla činnost školy, která dostala jméno Leoše Janáčka, zahájena až 18. května 1948, poté, co byl jejím rektorem jmenován významný klavírista a muzikolog profesor Ludvík Kundera. Mladí činoherci se představili divákům už v únoru 1949 v sále Nového domova na Gorkého ulici a od podzimu jim byla poskytnuta k užívání budova divadla na výstavišti. Poté hráli v budově tehdejšího Krajského oblastního divadla (dnes v ní sídlí Divadlo Bolka Polívky) a v říjnu se dočkali definitivního domicilu v sále Marta na Bayerově ulici. Jejich operní kolegové, kteří jako svou první premiéru nastudovali v roce 1950 Škroupova Dráteníka, po němž následovala o rok později Smetanova Hubička, hráli svá představení v různých brněnských i mimobrněnských divadlech.

Za první skutečnou premiéru rodivšího se operního studia bývá mnohdy považována premiéra Janáčkovy jednoaktové opery Počátek románu, kterou v roce 1954 nastudoval šéf tehdejšího brněnského rozhlasového orchestru (dnes Filharmonie Brno) Břetislav Bakala a režisérem byl student zpěvu a operní režie Lubomír Selinger, budoucí dlouholetý redaktor brněnské Rovnosti. Po ní následovala v roce 1955 inscenace Humperdinckovy Perníkové chaloupky.

Operní režie se studovala v Brně už od roku 1950 a do dějin československého operního divadla se výrazně zapojila dvojicí absolventů z roku 1954, žáků profesorů Josefa Munclingra a Oty Zítka, jimiž byli dlouholetý režisér Slovenského národního divadla Branislav Kriška a Václav Věžník.

Cílevědomá výchova a příprava budoucích interpretů hudebního divadla se postupně realizovala díky režiséru Miloši Wasserbauerovi, který se své pedagogické činnosti na JAMU chopil s maximální možnou energií, zaujetím a koncepčností a věnoval se jí plně i v době svého působení ve Slovenském národním divadle v Bratislavě v letech 1953-1960.

Bylo jednoznačně Wasserbauerovou zásluhou, že v roce 1957 bylo založeno Operní studio JAMU, které v roce 1961 získalo své sídlo v budově Husova sboru v Králově Poli a v roce 1967 se proměnilo do podoby Komorní opery (další letošní kulaté výročí, dokonce vlastně jako padesátiny to nejkulatější).

Miloš Wasserbauer věnoval vybudování studia maximum své energie. Postupoval přitom velmi systematicky. Jeho záměrem, který v podstatě funguje dodnes jako základ divadelní průpravy mladých zpěváků, bylo poskytnout jim od prvního vstupu do školy dokonalou znalost divadla a jeho problematiky. Posluchači nejnižších ročníků byli od počátku vtaženi do chodu studia – podíleli se na technické přípravě inscenací, statovali v nich, prostě od počátku poznávali složitosti soukolí divadelního provozu. Posléze účinkovali ve sboru a byli obsazování do menších úkolů a vše vyvrcholilo závěrečnými představeními, v nichž absolvovali jak zpěvačky a zpěváci, tak dirigenti a režiséři.

Miloš Wasserbauer se obklopil okruhem výborných a velmi zdatných spolupracovníků. Studio vždy pracovalo v těsném sepětí s Janáčkovou operou, a pokud se týče hudebníků, rovněž s Brněnskou filharmonií.

Miloš Wasserbauer (foto archiv ND Brno)

Při listování programy se setkáme u řady inscenací například i se jménem šéfa Janáčkovy opery Františka Jílka, pravidelným spolupracovníkem byl dramaturg Václav Nosek a své bohaté zkušenosti často předával mladým adeptům režisér Václav Věžník dávno předtím, než se stal řádným profesorem školy. Do historie Komorní opery se výrazně zapsala nezapomenutelná Marie Mrázková, jejíž podíl na inscenacích všech žánrů byl vždy několikanásobně větší, než obsahovala její funkce autorky choreografie či pohybové spolupráce inscenace. Nejbližší spolupracovnicí Miloše Wasserbauera byla jeho manželka, emeritní sopranistka Janáčkovy opery Věra Střelcová, která po smrti svého manžela pokračovala v jeho práci.

Jako režiséři působili v historii Komorní opery později četní bývalí absolventi. Byly to především režisérky Alena Mášová a Alena Vaňáková, která byla na přelomu století dlouho fakticky zodpovědná za umělecký profil a chod divadla.

S Komorní operou po léta pravidelně spolupracovala řada sólistů Janáčkovy opery. Týkalo se to zejména pánských postav, kde býval nedostatek vhodných adeptů z řad posluchačů. Mezi nejstálejší můžeme počítat basisty Jana Hladíka, Josefa Klána či Václava Halíře, častým hostem v Komorní opeře byl také olomoucký barytonista Pavel Stejskal. Především je nutné na tomto místě jmenovat tenoristu Josefa Škrobánka, který několik desítek let byl pravidelným a výborným interpretem špičkových tenorových rolí v inscenacích klasických i moderních oper.

Od zahájení pravidelného provozu Komorní opery v roce 1957 se ustálila praxe zhruba čtyř premiérových večerů v sezoně. Často se jednalo o večer složený ze dvou i více jednoaktových oper, což bylo výhodné z provozního hlediska, neboť mladí adepti operního herectví se mohli seznámit s širším spektrem různorodých úkolů, ale je to rovněž velmi vděčné z hlediska dramaturgického, protože se tím obohacuje divácká nabídka. Tato praxe je do určité míry uplatňována dodnes.

Přitom vždy se jednalo a samozřejmě dodnes jedná o repertoár velmi náročný. Procházíme-li repertoár prvních sezon operního studia, setkáváme se například ve zmíněné oblasti jednoaktových oper vedle stálic typu Pergolesiho Služky paní či z české tvorby Dvořákovy opery Tvrdé palice a V studni Viléma Blodka s řadou novinek, jako byla Pomsta Catullova brněnského skladatele Osvalda Chlubny a biblický triptych Ludvíka Podéště Tři apokryfy.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář