Několikanásobné jubileum brněnské JAMU a její studentské operní scény

Letošní sedmdesáté výročí vzniku brněnské Janáčkovy akademie múzických umění poskytuje příležitost připomenout si i její studentskou operní scénu. Ta sice letos oficiálně oslaví teprve šedesátiny, ale šedesátka je také výročí, jež se má slavit. Navíc od samotných začátků existence vysoké umělecké školy v tehdy ještě skutečné moravskoslezské metropoli bylo zřejmé, že vysoké učení, kterému bylo dáno do vínku vychovávat rovněž jevištní umělce pro činohru i pro operu, bude potřebovat scénu, na níž budou mít možnost své umělecké vlohy kultivovat.

1. října 1947 zahájila svou činnost hudební fakulta, která měla třiadvacet posluchačů. Slavnostně byla činnost školy, která dostala jméno Leoše Janáčka, zahájena až 18. května 1948, poté, co byl jejím rektorem jmenován významný klavírista a muzikolog profesor Ludvík Kundera. Mladí činoherci se představili divákům už v únoru 1949 v sále Nového domova na Gorkého ulici a od podzimu jim byla poskytnuta k užívání budova divadla na výstavišti. Poté hráli v budově tehdejšího Krajského oblastního divadla (dnes v ní sídlí Divadlo Bolka Polívky) a v říjnu se dočkali definitivního domicilu v sále Marta na Bayerově ulici. Jejich operní kolegové, kteří jako svou první premiéru nastudovali v roce 1950 Škroupova Dráteníka, po němž následovala o rok později Smetanova Hubička, hráli svá představení v různých brněnských i mimobrněnských divadlech.

Za první skutečnou premiéru rodivšího se operního studia bývá mnohdy považována premiéra Janáčkovy jednoaktové opery Počátek románu, kterou v roce 1954 nastudoval šéf tehdejšího brněnského rozhlasového orchestru (dnes Filharmonie Brno) Břetislav Bakala a režisérem byl student zpěvu a operní režie Lubomír Selinger, budoucí dlouholetý redaktor brněnské Rovnosti. Po ní následovala v roce 1955 inscenace Humperdinckovy Perníkové chaloupky.

Operní režie se studovala v Brně už od roku 1950 a do dějin československého operního divadla se výrazně zapojila dvojicí absolventů z roku 1954, žáků profesorů Josefa Munclingra a Oty Zítka, jimiž byli dlouholetý režisér Slovenského národního divadla Branislav Kriška a Václav Věžník.

Cílevědomá výchova a příprava budoucích interpretů hudebního divadla se postupně realizovala díky režiséru Miloši Wasserbauerovi, který se své pedagogické činnosti na JAMU chopil s maximální možnou energií, zaujetím a koncepčností a věnoval se jí plně i v době svého působení ve Slovenském národním divadle v Bratislavě v letech 1953-1960.

Bylo jednoznačně Wasserbauerovou zásluhou, že v roce 1957 bylo založeno Operní studio JAMU, které v roce 1961 získalo své sídlo v budově Husova sboru v Králově Poli a v roce 1967 se proměnilo do podoby Komorní opery (další letošní kulaté výročí, dokonce vlastně jako padesátiny to nejkulatější).

Miloš Wasserbauer věnoval vybudování studia maximum své energie. Postupoval přitom velmi systematicky. Jeho záměrem, který v podstatě funguje dodnes jako základ divadelní průpravy mladých zpěváků, bylo poskytnout jim od prvního vstupu do školy dokonalou znalost divadla a jeho problematiky. Posluchači nejnižších ročníků byli od počátku vtaženi do chodu studia – podíleli se na technické přípravě inscenací, statovali v nich, prostě od počátku poznávali složitosti soukolí divadelního provozu. Posléze účinkovali ve sboru a byli obsazování do menších úkolů a vše vyvrcholilo závěrečnými představeními, v nichž absolvovali jak zpěvačky a zpěváci, tak dirigenti a režiséři.

Miloš Wasserbauer se obklopil okruhem výborných a velmi zdatných spolupracovníků. Studio vždy pracovalo v těsném sepětí s Janáčkovou operou, a pokud se týče hudebníků, rovněž s Brněnskou filharmonií.

Při listování programy se setkáme u řady inscenací například i se jménem šéfa Janáčkovy opery Františka Jílka, pravidelným spolupracovníkem byl dramaturg Václav Nosek a své bohaté zkušenosti často předával mladým adeptům režisér Václav Věžník dávno předtím, než se stal řádným profesorem školy. Do historie Komorní opery se výrazně zapsala nezapomenutelná Marie Mrázková, jejíž podíl na inscenacích všech žánrů byl vždy několikanásobně větší, než obsahovala její funkce autorky choreografie či pohybové spolupráce inscenace. Nejbližší spolupracovnicí Miloše Wasserbauera byla jeho manželka, emeritní sopranistka Janáčkovy opery Věra Střelcová, která po smrti svého manžela pokračovala v jeho práci.

Jako režiséři působili v historii Komorní opery později četní bývalí absolventi. Byly to především režisérky Alena Mášová a Alena Vaňáková, která byla na přelomu století dlouho fakticky zodpovědná za umělecký profil a chod divadla.

S Komorní operou po léta pravidelně spolupracovala řada sólistů Janáčkovy opery. Týkalo se to zejména pánských postav, kde býval nedostatek vhodných adeptů z řad posluchačů. Mezi nejstálejší můžeme počítat basisty Jana Hladíka, Josefa Klána či Václava Halíře, častým hostem v Komorní opeře byl také olomoucký barytonista Pavel Stejskal. Především je nutné na tomto místě jmenovat tenoristu Josefa Škrobánka, který několik desítek let byl pravidelným a výborným interpretem špičkových tenorových rolí v inscenacích klasických i moderních oper.

Od zahájení pravidelného provozu Komorní opery v roce 1957 se ustálila praxe zhruba čtyř premiérových večerů v sezoně. Často se jednalo o večer složený ze dvou i více jednoaktových oper, což bylo výhodné z provozního hlediska, neboť mladí adepti operního herectví se mohli seznámit s širším spektrem různorodých úkolů, ale je to rovněž velmi vděčné z hlediska dramaturgického, protože se tím obohacuje divácká nabídka. Tato praxe je do určité míry uplatňována dodnes.

Přitom vždy se jednalo a samozřejmě dodnes jedná o repertoár velmi náročný. Procházíme-li repertoár prvních sezon operního studia, setkáváme se například ve zmíněné oblasti jednoaktových oper vedle stálic typu Pergolesiho Služky paní či z české tvorby Dvořákovy opery Tvrdé palice a V studni Viléma Blodka s řadou novinek, jako byla Pomsta Catullova brněnského skladatele Osvalda Chlubny a biblický triptych Ludvíka Podéště Tři apokryfy.

Předmozartovská opera byla zastoupena Gluckovým Orfeem a Eurydikou a operou Dido a Aeneas Henryho Purcella, kterou hudebně nastudoval jeden z nejproslulejších absolventů dosavadní historie JAMU Zdeněk Mácal a jako režisérka se představila Drahomíra Bargárová, posléze výrazná osobnost slovenské operní scény.

Česká klasická opera byla zastoupena Dvořákovou Rusalkou a Smetanovými Dvěma vdovami a z tvorby dvacátého století byla uvedena opera Rudolfa Karla Tři vlasy děda Vševěda. Možnost seznámit se aktivně s velkou evropskou klasikou dostali studenti v inscenacích Bizetovy Carmen a Mozartovy Figarovy svatby.

Šedesátá léta byla ve všech sférách brněnského uměleckého a kulturního života obdobím nebývalého rozkvětu, byť pochopitelně limitovaného možnostmi doby. Týkalo se to divadla, hudby, ale také výtvarného umění, kde zejména díky průbojnému řediteli Domu umění města Brna Adolfu Kroupovi se kolem této instituce koncentrovali špičkoví brněnští umělci všech žánrů. Stranou nezůstala ani JAMU. Je dlužno říci, že v té době existovala mezi umělci různých žánrů, ale i mezi uměleckými institucemi soudržnost, jež už patrně nikdy nebude v té míře možná, protože dnešní styl života je zcela jiný.

Obrazem charakteru tohoto období je repertoár Operního studia v sezoně 1962/1963. Zahajovací premiérou byl večer tří oper na motiv bájné Ariadny, na kterém byla uvedena československá premiéra Ariadny Bohuslava Martinů v režii Miloše Wasserbauera a vedle ní Nářek Ariadnin Claudia Monteverdiho a Ariadna na Naxu Jiřího Bendla. V této souvislosti se sluší také jmenovat dirigenta večera, tehdejšího pedagoga JAMU, docenta Richarda Týnského, který v uvedeném období nastudoval a řídil řadu premiér studia.

Po ariadnovském večeru následovala Verdiho Traviata a po ní premiéra novinky Osvalda Chlubny Kolébka na námět hry Aloise Jiráska, kterou režíroval budoucí dlouholetý režisér a posléze i ředitel Slezského divadla v Opavě Jiří Měřínský. Sezonu uzavřelo nové nastudování Purcellova díla Dido a Aeneas, které režíroval Miloš Wasserbauer.

Z dalších zajímavých titulů šedesátých let připomeňme alespoň Gluckova Parise a Helenu. Znovu se na jevišti operního studia objevil Dido a Aeneas, tentokráte v jednom večeru s Telemannovým Pimpinonem, z české tvorby byla uvedena Foersterova Eva, Fibichova Helga a z novinek opera Evžena Zámečníka Fraška o kádi. Z ruské operní tvorby se mohli diváci setkat s Čajkovského Jolantou a Dargomyžského Kamenným hostem, německá opera byla zastoupena Holičem z Bagdadu Petra Cornelia. V inscenacích Massenetova Werthera a Rossiniho Lazebníka sevillského absolvoval jeden z nejúspěšnějších absolventů JAMU, budoucí komorní pěvec berlínské Komische Oper Klement Slowioczek.

I když zejména v mé generaci často nostalgicky vzpomínáme na „zlatá šedesátá léta“, i tehdy (a koneckonců i v jiných dobách) jsme byli občas svědky, že při uvádění novinek převážily ideologické ohledy nad kvalitou díla. V Operním studiu JAMU k tomu patrně nejvýrazněji došlo v roce 1964 při uvedení opery Ivo Vyhnálka Reportáž psaná na oprátce.

Ke dvěma mimořádným počinům došlo na podzim roku 1967 už pod hlavičkou Komorní opery. Nejprve to bylo scénické uvedení oratoria soudobého švýcarského skladatele žijícího v Nizozemsku Franka Martina Píseň o lásce a smrti Tristana a Isoldy. Dílo inspirované tristanovskou legendou v interpretaci autora Josepha Bédiera přivedli na jeviště dirigent František Jílek, režisér Miloš Wasserbauer a choreografka Věra Avratová. Krátce poté se uskutečnila pod názvem …svíjet se pod podvozkem dějin… premiéra tří krátkých oper Josefa Berga (Eufrides před branami Théb, Odysseův návrat a Evropská turistika). Inscenátory byli absolventi dirigent Oldřich Bohuňovský a režisér Jiří Glogar. Oba později sehráli výraznou roli v českém operním životě.

Poslední premiérou Miloše Wasserbauera byl v prosinci 1969 Mozartův Idomeneus, král krétský, kterého dirigoval Jan Štych a v rolích Idomenea a Idamanta vystoupili sólisté Janáčkovy opery Vladimír Krejčík a Josef Škrobánek. O prázdninách následujícího roku Miloš Wasserbauer nečekaně zemřel během letního pobytu v Tišnově.

I po jeho odchodu pokračovala Komorní opera pod patronací Věry Střelcové po nastoupené cestě. S příchodem nových studentů se vedení Komorní opery vracelo k renovaci starších inscenací, aby si na nich mohli vyzkoušet mladí adepti opery míru svého talentu a prokázat své schopnosti. Pozornost byla věnována jako dříve novinkám českých skladatelů. Ještě za Wasserbauerova života byly uvedeny dvě dětské opery Jiřího Pauera, Červená karkulka a Žvanivý slimejš. V titulní roli této opery vystoupil Klement Slowioczek a roli Kičibeje ztvárnil další z významných absolventů JAMU Leo Marian Vodička.

Vážným zásahem do činnosti Komorní opery byl v sedmdesátých letech požár, který v roce 1972 vyřadil její mateřskou scénu z provozu. Divadlo se ale dočkalo opravy, která přinesla kvalitnější technické vybavení a všestranně lepší podmínky pro její činnost.  Zahájení provozu v renovované budově proběhlo 4. listopadu 1974 premiérou nového nastudování Jolanty Petra Iljiče Čajkovského.

Z dalších původních novinek uvedených v sedmdesátých letech jmenujme například Kubínovu Letní noc, Felixova Nesmělého Casanovu anebo Manželské kontrapunkty Jiřího Pauera či Medvěda Ivo Jiráska. Za pozornost stojí uvedení Ostrčilova Poupěte v jednom večeru s jeho melodramatem Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici. Zvýšená pozornost byla věnovaná inscenacím děl Bohuslava Martinů. Po Ariadně a Veselohře na mostě nastudovali dirigent Petr Altrichter a režisér Václav Málek jeho operu Hlas lesa.

Dramaturgie rovněž pokračovala v uvádění operních děl předmozartovského období. Velmi záslužné bylo uvedení díla Jana Ladislava Dusíka Uvězněná na Špilberku a první opery, o níž se předpokládá, že byla provedena v českém jazyce, O původu Jaroměřic Františka Antonína Míči. Dílo nastudovali dirigent Jiří Pinkas, který se tehdy po téměř patnácti letech vrátil z Ostravy do Brna, a mladý absolvent oboru režie, který přišel z olomouckého divadla, František Preisler.

Na scénu Komorní opery také dorazil u nás prakticky neznámý Weberův Abu Hassan, dále byly uvedeny jednoaktové opery Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova (Mozart a Salieri, Věra Šeloga a Nesmrtelný Kaščej), ale také jeho mimořádně náročná Carská nevěsta, kterou režíroval František Preisler.

Dosavadní tendence pokračovala i v osmdesátých letech, z novinek se sluší zaznamenat Hru o zuby Jaroslava Smolky a Velkou lásku Zdeňka Zouhara, ze staré tvorby byla uvedena komedie Jana Peldryána a Ignáce Šieslera Martínek, bradýř ve vsi.

Na repertoáru byla řada titulů z oblasti komické opery (Nicolaiovy Veselé paničky windsorské, Lortzingův Zbrojíř, Donizettiho opery Nápoj lásky a Zvonek a také několik klasických operet). Důvodů bylo asi více, ale nepochybně zde svou roli sehrál větší příklon řady souborů ke klasickému operetnímu repertoáru a nutnost připravit v tomto směru mladé adepty.

Jedním z nepochybných vrcholů osmdesátých let byl večer ze dvou děl Leoše Janáčka, jehož premiéra byla v říjnu 1987 v souvislosti s následujícím jubilejním janáčkovským rokem. Režisér Václav Věžník se vrátil k Počátku románu a především tvůrčím způsobem navázal na svého učitele a guru Otu Zítka, když převedl Zápisník zmizelého do jevištní podoby, v níž účinkovali zpěváci, herci i tanečníci (Ota Zítek se o to pokusil v době okupace v Plzni, zajímavostí je, že tehdy byl jevištním představitelem mužského hrdiny začínající Miroslav Horníček). Ve Věžníkově inscenaci pěvecké party přednesli Jitka Zerhauová a Zdeněk Šmukař, na jevišti je ztvárnili sólisté baletu Ludmila Ogounová a Ivo Lepold.

Nejvýraznější absolventskou osobností pěveckého oddělení JAMU v té době se stal barytonista Vladimír Chmelo, který se výrazně prosadil na mezinárodní operní scéně.

Výsledky sametové revoluce přinesly v životě JAMU řadu zásadních změn. Lze říci, že Janáčkova akademie měla štěstí, že v jejím čele stanula umělkyně evropského formátu, moudrá, vzdělaná a energická dáma, profesorka varhanní hry Alena Štěpánková-Veselá a brzy po ní se prorektorem stal režisér Alois Hajda, rovněž tvůrce mimořádných uměleckých a lidských kvalit. Pro JAMU to znamenalo dobu do té doby nevídaného rozvoje. Vznikly dvě samostatné fakulty, hudební a divadelní, a spolu s tím i nové, potřebné a zajímavé studijní obory, ale bylo nutné také řešit řadu problémů provozního charakteru. Sídlo činoherního studia – divadlo Marta bylo nutné zrekonstruovat a objevily se i problémy v souvislosti se změnami vlastníků objektů. Prostory Komorní opery v Králově Poli přešly do majetku Ligy za práva vozíčkářů a od 1. července 1994 byl používán oficiální název Divadlo Barka.

Významný podíl na směřování Komorní opery měli v devadesátých letech dramaturg Václav Nosek a režisérka Alena Vaňáková. Programově pokračovali zejména v liniích uvádění předklasických oper, moderní a soudobé tvorby. V takto směrovaných aktivitách pokračovala dramaturgie i po smrti Václava Noska v lednu 2000.

Připomeňme opět alespoň některé tituly. Z původní tvorby to byly například Diogenes a Oldřich a Boženka Ilji Hurníka. Václav Nosek byl iniciátorem dalších původních novinek, kterými byly opera Jiřího Berkovce Klíč, Jana Franka Fischera Tys mě tak rozčílil…? a Varta, Ilji Hurníka Stažená hrdla a Milana Kaňáka Agadir.

Z děl Bohuslava Martinů se znovu objevily na repertoáru Slzy nože, ale také Kuchyňská revue, Ženitba a Václav Věžník, který byl jmenován profesorem režie a pilně se věnoval výchově mladých režisérů, si na školní scéně zopakoval svou úspěšnou inscenaci opery Dvakrát Alexandr. Jevištní podoby se dočkaly i Svatební košile Bohuslava Martinů.

Na repertoár se vrátila řada titulů operních děl z nejstarších dějin žánru a byly realizovány mnohé další tituly, některé opět opakovaně, jako například inscenace nové opery Claudia Monteverdiho Il ritorno d’Ulisse in patria a Kritická noc Leopolda Floriana Gassmanna. Jmenujme i některé další tituly: Händelův Acis a Galatea, Erat unum cantor bonus Františka Xavera Brixiho, Pergolesiho Livietta a Tracollo. Velká pozornost byla věnována také dílům Wolfganga Amadea Mozarta. Průkopnické bylo uvedení titulu Prima la musica e poi le parole. Tato opera je dílem Antonia Salieriho a byla na JAMU provedena v roce 2006, tak jako při svém prvním provedení v oranžerii vídeňského Schönbrunnu v únoru 1786 s Mozartovým Divadelním ředitelem.

V roce 2002 se Komorní opera znovu vrátila k opernímu večeru na téma Ariadny. Vedle Ariadny Bohuslava Martinů na něm byly provedeny tituly Lamento d’Arianna Claudia Monteverdiho a dvě opery Daria Milhauda, Opuštěná Ariadna a Osvobozený Theseus. Režisérkou Milhaudových oper byla Magdalena Švecová, jedna z nejúspěšnějších absolventek JAMU posledních let. Za mimořádné výsledky během studia a za tvůrčí činnost v oboru operní režie obdržela v roce 2005 Cenu ministryně školství.

Ve dvojí podobě byla inscenována Gayova Žebrácká opera, nejdříve s původní hudbou Christophera Pepusche, posléze ve verzi Benjamina Brittena. Z Brittenova díla byl rovněž uveden Albert Herring a diváci se mohli setkat i s Orffovou Chytračkou.

Z českých původních novinek se zmiňme alespoň o Oldřichovi a Božence Ilji Hurníka, Donu Juanovi v pekle Karla Škarky a Žirafí opeře Markéty Dvořákové. Tyto dvě opery byly uvedeny v listopadu 2002 na scéně Stavovského divadla v Praze v koprodukci s Národním divadlem v rámci projektu původních děl mladých autorů Bušení do železné opony. Významným počinem byla česká premiéra opery Gian Carla Menottiho Medium v roce 2009.

V letech 2010–2012 bylo po létech mimořádného úsilí ze strany vedení JAMU za podpory ministerstva školství České republiky vybudováno Divadlo na Orlí, moderní scéna vybavená současnou jevištní technologií.

Svůj domov zde získaly hudební žánry, vedle opery také muzikál, protože právě Janáčkova akademie se stala místem, odkud pravidelně vycházejí špičkoví čeští a slovenští muzikáloví interpreti. Studentům byla poskytnuta výborná příležitost seznámit se důkladně se soudobým stylem realizace divadelních inscenací.

První operní představení v Divadle na Orlí se uskutečnilo 17. listopadu. Jeho náplní byly opery dvou významných osobností brněnského hudebního života druhé poloviny dvacátého století, Evropská turistika Josefa Berga a Kráska a zvíře Miloše Ištvana. Inscenace, kterou dirigoval Pavel Šnajdr a režíroval současný šéf opery Divadla J. K. Tyla v Plzni Tomáš Pilař, byla součásti mezinárodního festivalu Janáček Brno 2012.

O dva roky později se na dalším ročníku tohoto festivalu představila Komorní opera inscenací Janáčkových Příhod lišky Bystroušky v režii Davida Kříže. Z dalších inscenací z poslední doby připomeňme alespoň večer složený z opery Petra Haly Mistrová aneb Když bolševici zrušili Vánoce a Malého prince Miroslava Háby, nové nastudování Gluckova Orfea, původní novinku Jiřího Najvara Zhasnutí, uvedenou v jednom večeru s novým nastudováním Slz nože Bohuslava Martinů, a Mozartovu Kouzelnou flétnu.

Doba se změnila, změnilo se i divadlo. Nostalgie po minulosti je sice hezká věc, ale ve věku dnešních komunikačních možností (a to nevíme, co nás ještě čeká) musíme být připraveni se se vším, co nám to přináší, dokázat vyrovnat.

Nicméně, každý, kdo se upsal divadlu, ať už v kterémkoli oboru a žánru, by si měl dnes a denně uvědomovat, že nejpodstatnější je kromě talentu a píle také (a někdy především) oddanost múze, kterou jsme si zvolili anebo jsme vyslyšeli její volání. Dnešní studenti žijí a pracují v podmínkách, o nichž se nám ani nesnilo, a vedení JAMU v tom od roku 1990 vykonalo příkladnou práci.

A tak všem na JAMU a v jeho Komorní opeře, která letos slaví dokonce trojí jubileum, přeji, aby je provázel stejně opravdový a upřímný vztah k divadlu, který měli jejich předchůdci před více než půlstoletím. Jim tenkrát ani nic jiného nezbývalo.