Německé orchestry neobyčejně rychle a dobře chápou českou hudbu

Ivan Medek hovoří s Václavem Neumannem (2)
Texty Ivana Medka (54) 

Na konci roku 1968 spolu před rozhlasovým mikrofonem hovořili Ivan Medek, tehdy dramaturg České filharmonie, a Václav Neumann, od 1. listopadu šéfdirigent orchestru. Václav Neumann předtím – v reakci na srpnovou okupaci Československa vojsky států Varšavské smlouvy – odešel z čela lipského Gewandhausorchestru a poté, co Karel Ančerl zůstal ve Spojených státech amerických, respektive v Kanadě, převzal šéfovské žezlo v České filharmonii. V první části rozhovoru, kterou jsme uveřejnili minule, se oba pánové dostali k interpretaci Janáčka, k rozdílům mezi „pražskou“ a „brněnskou“ školou, načež následovala Neumannova nahrávka třetí části Tarase Bulby. Po jejím doznění Ivan Medek dirigenta vyzval, aby k Janáčkově hudbě něco řekl. Většina tohoto pokračování však pojednává o Neumannových zkušenostech z práce v Německu – v Berlíně a především v lipském Gewandhausu.
***

Ivan Medek: Když dozněl Taras Bulba, tak bys nám mohl k té hudbě teď něco říct.

Václav Neumann: Tos mně dal neočekávaně úkol, který je dost těžko řešitelný. Protože při Janáčkově hudbě se ve mně rozezvučí tolik ozvěn – nejenom hudebních, ale i osobních – a dotýká se tak silně mých životních a uměleckých osudů, že si netroufám vyčerpat celou tu oblast. Snad bych ti mohl říct, že jedno z mých největších osobních hudebních dobrodružství byla chvíle, kdy jsem si za války u Mojmíra Urbánka koupil partituru Listů důvěrných, která tenkrát vyšla, a jel jsem domů tramvají. A v tramvaji jsem si tu partituru četl. Byl to tak obrovský zážitek, že si ho dodnes jasně uvědomuju. A na něj pak navazuje to neslýchané dobrodružství, kdy jsme začali v kvartetu – tenkrát už se rýsovalo Smetanovo kvarteto – začali Listy důvěrné študovat.

Myslím, že málokdy v životě potom – snad když jsem se setkal s Mahlerem, nebo když jsem poprvé studoval Asraela – jsem zažil tak silné, složité a bohaté dojmy jako v době, kdy jsme poznávali, kdy jsme dobývali, kdy jsme se snažili zmocnit Janáčkových Listů důvěrných. Kdykoliv bych mluvil o Janáčkovi, dostanu se do tónin vyznání lásky, obdivu a nesmírného závazku vůči němu. Prakticky se to někdy snažím realizovat tak, že konám, řekl bych, přímo povinnou pouť do Hukvald. Snažím se každý rok se zastavit před tím docela prostým domkem, kde Janáček žil v posledních letech, a tam myslím na to, jak je možné, že v tom prostém prostředí vznikaly tak neuvěřitelné tóny a neuvěřitelné hudební plochy, ta téměř nepochopitelně velkolepá hudba.

Ivan Medek: Janáček tě potom provázel i na tvých cestách ven, zejména poznamenal tvoje období působení v Německu.

Václav Neumann: Janáček poznamenal moje působení v Německu úplně rozhodujícím způsobem. Byly to především jeho opery. První moje setkání s Felsensteinem a s Komickou operou berlínskou byla příležitost, kdy jsem byl angažován pro nastudování Lišky Bystroušky.

Když jsem se poprvé objevil v Lipsku, bylo to u příležitosti nastudování Káti Kabanové s tamní operou. A v Lipské opeře hraje Gewandhausorchester, tam jsme se poznali. Mé poslední setkání s tímto orchestrem, byla premiéra Její pastorkyně. Ta se konala 1. září letošního roku v Lipsku. Po premiéře jsem odjel domů do Prahy a zcela rázným způsobem ukončil svoji spolupráci s lipským orchestrem. Janáček byl pro mě v tomto smyslu základem či mezníkem v těch mých vážných osudech hudebních.

Ivan Medek: Jak v Berlíně, tak v Lipsku v tom vždycky byla Janáčkova opera. Na obou místech jsi studoval opery a zároveň dával koncerty. V Německu je trošku jiný způsob nazírání na dirigenta. Tam snad nejsou dirigenti tak diferencováni. Ale ty jsi předtím, pokud vím, nikdy operu nedělal anebo neměl v úmyslu se jí věnovat.

Václav Neumann: Nejdřív bych reagoval na to, že v Německu dirigentova práce vypadá trochu jinak než u nás. To není jenom v Německu, to je prakticky všude v cizině. Neexistuje tak přísná specializace dirigentů na dirigenty symfonické a operní. Jako je tomu u nás. Domnívám se, že toto naše řešení není dobré, protože dirigent se má zabývat oběma oblastmi, které jsou přece velice příbuzné, i když mají řadu rozdílných rysů. Jedna doplňuje druhou. Velmi plodně. Já jsem moc rád, že zahraniční činností jsem měl příležitost stát se taky operním dirigentem. Nechtěl bych jím zůstat, ale upřímně řečeno, opera je pro dirigenta tak trošku jako droga. Lákající droga. Stále ho láká se k ní vrátit, zmocnit se jí; pokouší se vyřešit všechny nesnáze, které v sobě opera nese. Většinou se mu to nepodaří. Ale to lákání je právě proto stále větší.

Mluvím o tom, co jsi naznačil, o té specializaci u nás. Jsem pro to, a říkám toto oficiálně, že by dirigenti měli, mají-li pro to vlohu a zájem, dirigovat obojí.

Ivan Medek: A tvoje první setkání například s ansámblem Národního divadla v Praze?

Václav Neumann: To bylo pod vlivem mojí práce v Německu u Felsensteina. V době, kdy jsem tam Lišku Bystroušku dirigoval už asi šedesátkrát, jsem byl požádán, abych ji natočil v Praze v českém znění pro Supraphon. Tam jsem se setkal s orchestrem a členy Národního divadla. Podruhé se to pak stalo zase s Janáčkem, když jsem natočil pro Supraphon ještě Výlety pana Broučka.

Ivan Medek: My bychom si teď mohli z té Lišky něco pustit, abychom si alespoň českým snímkem toto tvoje operní období, které docela určitě nekončí, připomenuli.

(Hudba: Liška Bystrouška – část)

Václav Neumann: Při této příležitosti se můžu pochlubit trošku. Já byl u Felsensteina v Berlíně osm let. Za těch osm let jsme uskutečnili premiéru Hoffmannových povídek a Otella, dirigoval jsem La bohèmu a Kouzelnou flétnu. Ale Liška Bystrouška nás provázela celou tu dobu. Celých těch osm let se hrálo toto představení. Za tu dobu jsem Lišku dirigoval dvě stě třináctkrát; kromě dvou představení, kdy jsem nemohl dirigovat, jsem řídil všechny reprízy. S mým odchodem z Komické opery skončila také éra Lišky Bystroušky.

Ivan Medek: A pak už přišlo Lipsko, v nějaké těsné souvislosti po Berlínu?

Václav Neumann: Ano. V těsné souvislosti hlavně po Kátě Kabanové, ke které jsem byl pozván Lipskou operou – a tam jsem se poznal s Gewandhausorchestrem. To je slavný německý orchestr, kde byli – to se zase chci pochlubit – vynikající dirigenti. Nejslavnější z nich je Arthur Nikisch, legendární postava, kterou vždycky vzpomínal Talich jako svůj vzor. Po něm byl Gewandhauskapellmeisterem – to je takový hezký název pro šéfa Gewandhausu: Gewandhauskapellmeister – po Nikischovi to byl mladý Furtwängler. Furtwänglera vystřídal Bruno Walter, který Gewandhaus v březnu 1933 opustil velmi rázně, velmi rychle.

Ivan Medek: Možná, že je to tradice.

Václav Neumann: Zdá se, že vzniká taková tradice. Pak bylo před válkou a po ní období Abendrothovo. Po válce nastoupil dirigent u nás v Praze dobře známý, Franz Konwitschny, ta velmi, velmi robustní muzikantská osobnost dirigentská. Když zemřel, byl orchestr dva roky bez šéfa. A v té době jsme se setkali právě při práci na Kátě Kabanové. Poznali jsme se a byl jsem povolán před čtyřmi roky, to znamená v roce 1964, na místo Gewandhauskapellmeistera.

Ivan Medek: Já bych chtěl tohle životopisné uvažování trošku přerušit a upřesnit jenom potud, aby nevznikl dojem, že jsi celou tu dobu byl vlastně soustavně venku.

Václav Neumann: To je důležité. Já byl celou tu dobu také v Praze. Byl jsem dirigentem FOKu. Bylo by nesmírně neslušné, kdybychom to nepřipomněli, protože to byla moc krásná doba. Práce s orchestrem neobyčejně přátelským, neobyčejně milým a umělecky velmi výrazným. Celou tu dobu v Gewandhausu jsem byl už také dirigentem České filharmonie. Ovšem jenom krátce, abych tak řekl. Musel jsem potom pro přílišné množství práce požádat o neplacenou dovolenou, která trvala až do 1. září letošního roku. Ale bydlel jsem vždycky v Praze a svou zahraniční práci jsem dělal takříkaje pohostinsky, i když to byla pevná angažmá.

Ivan Medek: Mohl bys něco říct o tom, jak vypadá charakter Gewandhausorchestru ve srovnání se zkušenostmi, které jsi měl předtím?

Václav Neumann: Gewandhausorchester je velice německý orchestr. Pokusím se to velmi stručně charakterizovat. Velice německý orchestr, ale v dobrém slova smyslu. Orchestr, který má bohatou, velkou tradici. I když je to dnes orchestr dost mladý, tradice v něm zůstává velmi pevně. Předává se nějakým tajemným magnetismem od starších hráčů na mladé a charakter orchestru zůstává. Je to velice německý orchestr v tom smyslu, že hraje spíš robustně. Robustněji než my. Hraje ale velmi oddaně, zejména svůj repertoár, má syté, šťavnaté smyčce, vynikající žestě – žestě, které jsou schopny vydržet nároky Richarda Wagnera, Strausse, Brucknera nebo Mahlera. Je to orchestr neobyčejně disciplinovaný, zároveň ale také orchestr velmi slušný. Ta práce byla moc hezká a budu na ni vzpomínat vždycky velmi vděčně. Byla to pro mě i umělecky cenná práce. Já se musel pustit do skladatelů, kteří mně byli dosud cizí, především to byl Bruckner. Bez Brucknera v Lipsku nelze existovat. Musel jsem ho hrát, ovšem „trestal“ jsem orchestr za toto „násilí“ na mně, i když to bylo násilí pozitivní, trestal jsem orchestr tím, že oni zase museli hrát Mahlera, mého skladatele, kterého oni moc hrát nechtěli, byl jim dost cizí. Zažil jsem s Gewandhausem taky řadu zájezdů do ciziny. Orchestr měl vždycky veliký úspěch, protože má velice výraznou tvář. Snad je to skutečně dodnes nejněmečtější orchestr z obou částí Německa.

Ivan Medek: Ty jsi mimo těch ostatních muzikantských charakteristik popsal Gewandhaus jedním slovem: a to, že je to orchestr slušný. To není muzikantská charakteristika, to je charakteristika chování. A tady bych ti chtěl položit otázku: jak se choval Gewandhausorchester v těch dnech, kdy ses s ním loučil?

Václav Neumann: Já se s nimi neloučil přímo. Oni asi jen tušili, že se po té premiéře nevrátím, ale chovali se ke mně znamenitě, moc hezky. Bylo to pro mě těžké. Zažil jsem srpnové dny v Lipsku. Byly to poslední zkoušky na premiéru Její pastorkyně. Nechtěl jsem odjet hned, protože mně bylo líto práce investované do Její pastorkyně, a říkal jsem si také, že v takové situaci mohu si ještě dovolit hrát dílo Janáčkovo. Zvlášť když to bylo pro moji osobu vždycky tak příznačné a zvláště v té situaci tak vysoce morální drama, drama takových velkých přerodů lidských a takového vysokého etického obsahu, že takové dílo se má zahrát. Ty poslední dny, byl to vlastně týden, od 21. srpna do 1. září, byly pro mě velmi těžké, ale chtěl jsem premiéru uskutečnit. A hned po premiéře jsem odjel. A víc jsem se tam nevrátil. Také jsem korespondencí okamžitě své angažmá v Lipsku ukončil.

Je hezké, že vzápětí jsme ve Filharmonii, i když jsem tam nemohl pracovně nastoupit, protože Filharmonie měla své závazky a i já měl své jiné závazky, že jsme hned obnovili opět mou smlouvu, že jsme ji reaktivizovali. Že jsme zrušili neplacenou dovolenou a stal jsem se opět dirigentem České filharmonie. Je jenom shodou okolností, že po dvou měsících nastupuji jako hlavní dirigent Filharmonie.

Ivan Medek: Snad bychom mohli uzavřít éru tvého působení v Německé demokratické republice, konkrétně v Gewandhausu, tím, že bychom si připomněli to, co jsi s orchestrem dělal kromě zájezdů, koncertů a operních představení. A to je řádka natočených desek.

Václav Neumann: Ano. My jsme natáčeli v poslední době velmi živě, natáčeli jsme pro německou firmu Telefunken. Měli jsme s ní dokonce hezkou smlouvu, velmi slibnou, pro trvalou výrobu asi pěti desek ročně. Je zcela pikantní, že jednou z prvních desek, které jsme začali nahrávat s Gewandhausem pro Telefunken, byla Smetanova Má vlast. Snad bychom to neměli vysílat, aby se Supraphon nezlobil. (smích) Nebyla to lehká práce, ale je třeba říct, že německé orchestry neobyčejně rychle a dobře chápou českou hudbu. To se týká nejenom Smetany, týká se to především Dvořáka i Janáčka, a všeho ostatního. Nedá se popřít, že je to velmi příbuzná oblast mezi Německem a českými zeměmi, stará příbuznost tradic, příbuznost uměleckého a snad i jiného myšlení. Gewandhaus hrál tuto hudbu výborně, i když to nebyla lehká práce. Vybrali jsme jako ukázku z této nahrávky Tábor.

(Hudba: Bedřich Smetana: Tábor)
(Pokračování)
Foto archiv