Nemilosrdná Giselle a černé labutě na festivalu ImPulsTanz ve Vídni

  1. 1
  2. 2

Labutí jezero není jen banální pohádka o princi, zamilovaném do labutě, který si poplete černou s bílou a slíbí lásku oběma. Masilo až přespříliš využívá neoklasického baletního slovníku a baletních klišé a ve snaze připodobnit – porovnat neshazuje pouze samotný originál, ale i vlastní tanečníky. Protože ani jeden z nich není školený na to, aby balet mohl napodobit, maximálně ho parodovat. Místy tak představení připomíná mužský balet Les Ballets Trockadero. Masilo chce oženit Prince s černou Odilií, ale Princ se „bohužel“ zamiluje do bílého labuťáka a problém je na světě. (Ani tato zápletka už není nijak originální, nepoužili ji Mats Ek, Matthew Bourne a další?).

Tanečníci mají nespoutanou energii, při tanci dokonce mluví, křičí. Čajkovskij tu zní místy cirkusově jako Pugni. Masilo choreografuje buď sóla či duety, sborové scény téměř vždy jen unisono. Pohybový slovník originálně zakomponovává africký folklór nejen k Čajkovského hudbě, ale bohužel nemístně kombinuje i s tóny Camille Saint-Saënse, Arvo Pärta a dalších. Tady pravděpodobně měla zasáhnout ruka „neafrického“ hudebního dramaturga. Evropská kultura totiž má jistá pravidla, a pokud je stavíme na hlavu, tak bychom měli vědět proč. A toho „protože“ se v hodinovém večeru nedočkáme. Jiná dimenze se nedostavuje, končíme sice v černých kostýmech až na zem v jakémsi podsvětí duchů, kde všichni nakonec padají na zem a umírají s tóny hudby Pärta, ale proč se tak děje v příběhu s jasnou a čitelnou dějovou linkou…?

Afričan může mít sice smíšené pocity údivu a překvapení při pohledu na evropské Labutí jezero. Může v něm vidět i humorné momenty, ale pokud Evropou erudovaný africký umělec okleští toto dílo na revuální sled hyperaktivních tanečních scén v jediné allegrové dynamice, něco mi uniká z jeho hledání nové dimenze. A idealisticko-pseudopolitické větičky v programu o kolonizaci africké kultury tou evropskou a konečném zúčtování tady pak zní jako alibistický prezidentský bonmot.

Pokud Labutí jezero od Dady Masilo vzniklo v roce 2010, ušla její letošní novinka Giselle značný kus cesty. Vyzrála. Tvůrkyně přizvala ke spolupráci originálního skladatele Philipa Millera, který z Giselle použil jen zvukové leitmotivy a vytvořil novou elektronicky znějící současnou kompozici, která ne vždy diváka hladí, ale dramaturgicky přináší neotřele nové momenty a tolik hledané nové dimenze. Příběh Giselle zůstává podobný originálu – Albert zatají Giselle svůj původ a sounáležitost s Bathildou a ona z lásky umírá…

Masilo tvrdí, že šílenost Giselle v originálu vytváří jen rozcuchané vlasy. Co však psychologicky vzato definuje šílenost Giselle v její verzi, zůstává nejasné. Její slovník zůstává před i po beze změny. Choreografická struktura představení je krásně čitelná, pohybový rukopis pracuje převážně s pažemi, torzem, hlavou, rychlými přesuny do prostoru, ale bez vysokých nohou či hlubokých plié. Vše je rychlé a kompaktní, opět hyperaktivní. Odromantizované. Proč ne. Je dnešní svět romantický?

Hlavní roli tančí sama choreografka. Charizmatická, křehká, a přesto jakoby bez citu. Jak sama choreografka vysvětluje, nevěra je bezpohlavní. A jí nejde o odpouštění ale o pomstu, což dokazuje druhý akt po přestávce. Masilo soubor čítá jen jedenáct tanečníků, mnoho z nich proto vystupuje v několika rolích. Je až k nepochopení, že kostýmní výtvarnice nedokázala Hilariona s Albertem nijak barevně odlišit. Oběma přisoudila stejný kostým. Proto si teprve po skončení večera uvědomuji, že to působivé a nejcitlivější sólo večera netančil Albert, ale Hilarion. A na samotnou Giselle již soucit a odpuštění nezbyly vůbec. Svého milence v náznaku umlátí bičem a nechá ležet, překročí a zmizí. Nejsilnější moment večera tak skrývá samotný odchod červených vil – v otevřeném širokém gestu paží rozhazují do prostoru bílý prach – popel a nenávratně mizí, dokud nezemře další na zlomené srdce.

Zasloužený potlesk pro řemeslně dobré a kvalitní představení – show, na jejímž konci ve vás přesto zůstane jedna otázka: „Kolik z té avizované originality by zůstalo, kdyby v něm netančili tanečníci z Afriky a nekonalo se na jevišti Volkstheater v rámci prestižního festivalu?“ Inu, hybateli tanečního dění jsou právě dramaturgové a ředitelé velkých tanečních festivalů. Velké a hluboké umění to však ještě nezaručuje. „Also Bis bald, ImPulsTanz.“

 

www.impulstanz.com

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat