Nepanikařit, být solidární a nevzdat se snů

Taneční komunita je jednou z nejzranitelnějších. Není myslím v těchto dnech na místě příliš zdůrazňovat rozdíly mezi tanečníky z divadel a freelancery, ačkoli rozměry existenční nejistoty v druhé skupině převládají. V prvé řadě čelí všichni stejnému problému, ztrátě kontaktu mezi sebou i s publikem, ačkoli tu dokáží dnes hodně kompenzovat technologie – na než obvykle hartusíme, že okrádají o pozornost, napomáhají odcizení lidí jednoho od druhého, vytvářejí toxickou virtuální realitu, ale teď jsou ve skutečnosti moc, moc užitečné. Inu, platí stále, že jde jen o nástroj a že záleží na tom, jak se použije. Ve správných rukou se teď mohou rozvinout inovace a nové způsoby komunikace s diváky, které by za „normálních“ okolností nikdo nerozvíjel a nepracoval s nimi. To jen na okraj.

Nepanikařit
Ono se to těžko řekne, když člověk sedí doma, dívá se na vylidněnou ulici, zavřené obchody a nesmí vyjít na ulici bez roušky. Nejistota, jestli jsme se začali bránit včas, nebo pozdě, jestli se naplní horší nebo lepší scénáře… A k tomu také nejistota existenční. Tady už jsou na tom hůř umělci na volné noze. Prakticky celá nezávislá taneční scéna sestává z freelancerů a o velkých úsporách si mohou nechat zdát. Situace je výjimečná tím, že přišla náhle a že je pro všechny úplně novou zkušeností. Takovou nejistotu a pocit ohrožení, jaké panují dnes, nezažilo už několik generací, ne v tomto rozsahu. Byly tu třeba katastrofální povodně, ale postihly jen část obyvatel, zbytek, který zůstal ušetřen, jim mohl pomoci. Teď ale není jediného občana, kterého by se současná krize vůbec nedotkla.

Není ale od věci podívat se právě do minulosti, ohlédnout se za tím, kolik toho už lidé dokázali překonat, třeba jen padesát, šedesát let zpátky. Ve chvíli, kdy se něco hroutí, je totiž dobré si připomenout – že umíme i stavět! A to doslova. Když bylo možné postavit znovu rozbombardované Drážďany, co by nebylo možné postavit na nohy českou kulturu? Asi ne ze dne na den, možná ani za pár týdnů, však ono ani nové město nestálo do roka. Ale lidé se rozhodli, že je obnoví, a tak to prostě udělali. Je zbytečné sčítat ztráty uprostřed boje, ale je nutné pojmout už teď pevné odhodlání, že ať se stane cokoli, je možné to zase dát do pořádku.

Být tolerantní
Rozmohl se nám tady takový nešvar házet všechny umělce do jednoho pytle. Herce z kamenných divadel, tanečníky, umělce z příspěvkových organizací, ze soukromých divadel, showbusinessu a zábavního průmyslu. Pro jistou část obyvatel jsou všichni „komedianty“, kteří nikdy nepoznali práci, a především internetové diskuse se jen hemží doporučeními, aby dotyční šli všichni vzít do ruky krumpáč a nebrečeli. Keep calm and stop reading discussions!!! Když už si nemůžete pomoct, snažte se u toho nerozčílit. Ti lidé jsou tak útoční jen proto, že jsou sami v panice, stresu a možná i v celoživotní frustraci z nějaké nenáviděné práce. Nemá smysl s nimi diskutovat, potřebují spíš pomoc, i když si to neuvědomují. Agrese a chuť mstít se je ale často skrytým voláním o pomoc.

Pokud v bulvárních plátcích čtou jen o hrdinech nekonečných seriálů, moderátorech a bohatých zpěvácích, nemohou si uvědomit, že vedle nich existují i umělci, kteří jsou na tom finančně úplně stejně jako oni sami. Vysvětlovat jim to je ztráta času, nervů a energie. Existuje vrstva obyvatel, které nevysvětlíte, že kultura a umění mají ve společnosti svou funkci a nejsou zbytné a že kreativní průmysly jsou i významnými částmi ekonomiky státu. Pokud je opak jejich přesvědčením v době míru a stability, tím spíš nezmění svůj názor v okamžiku krize, naopak na něm budou lpět dál. Tak s nimi prosím nebojujte, uvažujte o nich spíš jako o někom, kdo o to víc umění potřebuje. I když to neví.

Být solidární a uvážliví
Právě i s těmi, kdo se k nám chovají nepřátelsky. Umělci jsou zranitelní, ale také empatičtí a chápaví, a tak se jistě dokáží vcítit do situace svých potenciálních diváků. Je nutné pečlivě zvážit každé veřejné vyjádření a vystoupení. Požádat vlastní komunitu fanoušků a přátel o pomoc je samozřejmě úplně v pořádku a už také vznikají krásné iniciativy na podporu živého umění. Pionýrem, který v komunitě tanečního a pohybového divadla zareagoval nejpohotověji, je Cirk La Putyka, nyní se díky společné platformě Mall.tv a Donia mohou přidávat další soubory, s dárcovskou výzvou i možností vysílání už existujících uměleckých programů, takže se ani není důvod cítit nepříjemně, že žádají „jen“ o dar. Je to jako virtuální představení, na které prodáváme dobrovolné vstupné, nic ponižujícího a ani vyvyšujícího se. O tom, že je potřeba dvakrát, někdy i třikrát přemýšlet, než něco vyšleme do éteru, byť je to jenom facebookový status, jsme se přesvědčili hned v prvních dnech zákazu hraní. Všichni jistě víte, o jakou kauzu jde. Je to dostatečně odstrašující příklad, jak kultuře advokacii opravdu nedělat!

Je docela možné, že krizi někteří aktivní umělci „nepřežijí“ a v rámci zachování holé existence budou muset dočasně změnit profesi. Je potřeba držet se zuby nehty vědomí té dočasnosti. Je v pořádku přerušit činnost, ale nesmíte si nechat vzít sen. Je obtížné, skoro nemožné kombinovat tvůrčí činnost s mechanickou prací typu administrativy. „Přepínání“ mezi různými světy je příliš náročné. Avšak není prohrou se na chvíli kreativní práce vzdát za pragmatickým účelem zajištění obživy, rodiny. Přitom trénovat a maximální možnou měrou se udržovat v kondici, než přijde čas vrátit se. Můžete se v tom stát i učiteli a jít příkladem lidem, kteří sice nejsou umělci, ale stane se jim to samé. Budou potřebovat pozitivní příklad, tak jim ho dejte, je to možná vaše poslání.

Neztrácet z dohledu svůj sen
Už teď jsou úřady zahlceny žádostmi drobných živnostníků, kteří přerušují činnost. Pro mnohé z nich je svoboda a možnost vyjádřit svou individualitu vlastní prací úplně stejně důležitá jako pro vás. Vaším snem může být nový taneční soubor, jejich snem bylo možná krejčovství, malá cukrárna nebo ruční výrobna papíru, a především místo, kde člověk třeba napracuje více hodin než zaměstnanec, ale činností, která mu dává smysl a není ubíjející. Pro takové duše je současná situace stejně zoufalá jako pro vás, i tito lidé se cítí, jako kdyby ztratili smysl života. Budou muset čelit posměchu a tlaku okolí, které jim bude s přezíráním říkat, někdy dokonce s dobrým úmyslem: Já jsem ti říkal, že se tím neuživíš, tady to máš. A možná to vzdají a nepokusí se začít znovu… Jejich příbuzným se uleví, že se ten blázen konečně nechal zaměstnat jako normální člověk, a neuvědomí si, že v nitru možná začal právě umírat. Tyhle lidi nesmíte nechat padnout, právě oni vás potřebují, aby sami nezahodili svoje sny a nepropadli úplné apatii!

Přiznejme si, že ačkoli vláda napumpuje do systému peníze, protože nemůže dopustit, aby se zhroutil, stejně dojde k nárůstu nezaměstnanosti a zchudnutí střední třídy. Jsou to vaši diváci, někteří zkrátka po určitý čas nebudou mít peníze na chození na představení, i když je vstupné nevysoké. Nebo se budou rozhodovat mezi tím, koho podpořit, jestli divadlo, nebo třeba právě nějakého drobného soukromníka, jemuž hrozí krach a také nutně potřebuje každého zákazníka, který si u něj koupí něco pro radost. A je to i správné. Bude potřeba vrátit finance do malého lokálního oběhu, aby se nevytrácely směrem k nadnárodním firmám a řetězcům. Vždyť kvůli globalizaci tahle krize vůbec vznikla… A tak je třeba brát s pochopením, že lidé se třeba nejdřív zasoustředí na podporu lokální ekonomiky spotřebního zboží a až potom na umění. Bude-li se dařit obojí současně, tím lépe!

Komunita
Samozřejmě tu budou opatření ministerstva kultury, ministerstva práce a sociálních věcí, ale je možné, ba pravděpodobné, že se nezachrání každý. V tom neztrácení snů a vizí pomůže, když se člověku podaří udržet se v komunitě, ke které příslušel. A komunita současného tance a pohybového divadla je až na menší tahanice na tom našem malém písečku poměrně soudržná. Mohou zaniknout soubory, ale nesmí zaniknout přátelství. Jeden z nejsilnějších momentů uplynulých měsíců, který jsem s vámi zažila, byl poslední večer Studia ALTA a noční výlet do polí ke společnému ohni. Kruh, který se tam kolem sálající vatry spontánně vytvořil, jako by předznamenal okamžik, kdy ho bude nejvíc zapotřebí. Tehdy to ještě vypadalo, že jde o podporu jednoho kolektivu a jednoho místa. Ve světle nových událostí je ale tenhle symbol najednou mnohem větší a zdá se, že se už tehdy mezi námi objevilo něco, jakási předtucha, signál, že síla pospolitosti bude brzy velmi potřebná pro všechny. Neměli bychom na ten okamžik zapomenout.

Bude teď šance mnoho věcí přehodnotit a začátek od nuly se může paradoxně vyplatit. Nesnažit se vrátit do původních kolejí, ale vymyslet, kudy by mohly vést nové. V kultuře se to může týkat nových modelů financování, většího propojení uměleckých subjektů. Je náhoda, že zrovna v tuhle chvíli vstává z popela Vize tance? Já už si to ani nemyslím. Budou se hledat nové cesty k divákovi, některé se objevují už teď, vynucené okolnostmi. A bude možná potřeba se daleko víc zamyslet nad potřebami diváka, protože on je ten, pro koho umění vzniká. Trochu více přemýšlet nad tím, co můj divák potřebuje, s čím mu můžu pomoci, co pro něj mohu udělat. Nemluvím o podbízení se, ale o spolupráci a komunikaci.

Každopádně, ztráty ještě nesčítáme. Zatím si raději všímejte toho, jak se v jednu komunitu mění celá naše společnost a jak to hřeje, i přes ty nenávistné diskusní komentáře. Pozitivních úkazů je kolem navzdory všemu spousta. Celorepublikové šití roušek, obrovský počet dobrovolníků, kteří se hlásí k pomoci seniorům, Vietnamci, kteří dávají kafe zdarma záchranářům, skvělé služby veřejnoprávní televize, která v extra rychlém čase vytvořila speciální vysílání pro školáky i zprovoznila nový kanál pro seniory, facebookové skupiny, ve kterých se organizuje výměna pomoci a podpory komukoli, kdo to potřebuje, a opět se ukazuje, jak je ta nenáviděná technologie vlastně užitečná. Není to s námi ještě tak zlé, vytrvejme a snad, řečeno slovy klasika anglické detektivky: až bouře pomine, objeví se v sluneční záři čistší, lepší, odolnější země.