Nepřipadám si výjimečný, aby o mně někdo musel číst – Michal Krčmář (2)

  1. 1
  2. 2

(Pokračování) 

Stihl jste ve škole i zlobit? Zůstal jste celých osm let hodným studentem, nebo jste i vyrušoval a chodil třeba „za školu“?

Ve škole jsem byl kluk pro každou srandu, stále ve středu dění a taky průšvihů. Někdy jsem na sebe strhával pozornost okolí až příliš moc. Rád jsem se předváděl – hlavně před děvčaty. Asi není co dodat, školu jsem měl rád. Miluji být mezi lidmi a být obklopen přáteli, nemám rád samotu. Za školu jsem nikdy nechodil, ale jsem si jist, že jsem byl velice často probírán na čtvrtletních pedagogických konferencích a určitě ne jako vzorný student!!!

A jaké průšvihy jste páchal? Pochlubte se, za co byste šel – pokud by to bylo stejné jako při hokeji – na trestnou lavičku?

Za některé se skutečně stydím, ty nebudu zmiňovat. Jinak jsem dělal takové hlouposti, co malí kluci dělávají. V prvních ročnících školy jsem například rozebíral tužky, dělal z nich taková ta plivátka a plival po holkách kuličky z toaletního papíru. Nebo jsem přinesl dětskou pistoli na kuličky a střílel do oken, kde probíhalo vyučování. V bouřce a krupobití jsme polonazí obíhali školu v době, kdy jsme měli mít vyučování. Když jsem byl starší, tak zhruba ve čtrnácti letech se situace zklidnila. Dělal jsem normální věci, jako že jsem se během hodiny šel líbat s holkou na záchod a nachytal nás pedagog, ale to snad ani nestojí za zmínku…

Teď trochu přeskočíme dobu. Říkal jste, že nemáte rád samotu. Jak se tedy připravujete na roli? Umělec přece potřebuje samotu, klid,….

Naopak, já když se připravuji na roli, musím o ní s někým hovořit. Může to být klidně i člověk, který tomu nerozumí. Zkrátka při takové komunikaci se mi v hlavě vše propojuje, dokážu se soustředit a hned jsem si s rolí bližší. Jelikož o ní mluvím, tak už se v podstatě tímto způsobem pomalu do role dostávám a vše mi pak přijde automatické…

Jste z nejmladší generace úspěšných českých tanečníků. Využíval jste při studiu možnosti internetu? Sledovat představení z ciziny? Hledat si videa na YouTube? Nebo se třeba v Praze potkávat na Masterclass Darii Klimentové s renomovanými umělci, baletními hvězdami…?

Samozřejmě, zvláště v roce 2006, kdy YouTube vzkvétal, tak jsem před svou první baletní soutěží v Brně často hledal inspiraci na internetu. Mikhail Baryshnikov byl pro mnoho tanečníků tím největším příkladem, u mě to nebylo jinak. Miloval jsem jeho Dona Quichota, ale jsem asi jeden z miliónů… Velkým umělcem pro mě dodnes zůstává Yuri Soloviev. Sledoval jsem videa a pohyb bratří Bubeníčků. Měl jsem dokonce tu čest – asi v patnácti letech – být na Masterclass, kde mně Otto Bubeníček poprvé ukázal grand pirouette a la second. Učil nás nejznámější variaci Solora z Bajadérky. Bylo to poprvé, co jsem naživo viděl takovou techniku, když nám předcvičoval… Později se pro mě internet stal formou přípravy na role – čtením a pozorováním velkých tanečníků.Kdy jste skutečně vážně začal uvažovat o tom, že byste se baletem mohl živit?

Tak to je skvělá otázka, ale skutečně nevím, dokonce mi ani teď nepřipadá, že se baletem živím. Stále si připadám jako obyčejný kluk z Prahy a to se nezmění. Je to sice moje práce, ale není to práce jako každá jiná. Je to láska… Kdy mě to opravdu začalo bavit,? To bylo asi až v šestnácti letech. Do té doby jsem si práci v divadle stále nedokázal představit. Ve škole se pro mě změnilo dost věcí. Mé pokusy o variace začínaly vypadat jako variace, hodně jsem vyrostl a přestal být taková malá tlustá kulička. Začínal jsem tančit na školních představeních zajímavé a těžké věci. Rychle jsem se „chytal“, neměl jsem moc velké problémy s učením kroků a to lidé vždy hodně ocení.

Věřil jste si, že můžete být úspěšný a neskončíte někde ve sboru?

Rozhodně jsem tvrdě makal a věřil, že dokážu tančit sóla. Postupně jsem si stavěl své cíle a také jich postupně dosahoval, ale vůbec mě nenapadlo, že bych si mohl splnit svůj sen tak brzy. Být prvním sólistou v národním souboru a v zahraničí k tomu… Nyní mám další velké cíle, ale nerad bych je prozrazoval. Miluju výzvy a stále je vyhledávám. Jak jsem říkal, nedokážu posedět na jednom místě.

Když jste přišel ze školy domů, hodil jste věci do pračky a šel dělat něco jiného, nebo jste myslel na balet nonstop?

Bylo to spíše naopak, hlavně v nižších ročnících. Ve škole jsem myslel na všechno jiné, jen ne na balet. Spíše ke konci studia jsem si uvědomoval, co to pro mě znamená a často jsem o baletu přemýšlel.

Mnoho tanečníků vzpomíná na různé zlepšováky, na zvětšování rozsahu nohou, cvičení a formování nártu… Někdy to hraničí až s posedlostí… Zkoušel jste něco podobného?

Nad takovými věcmi jsem nikdy ani moc nepřemýšlel. Samozřejmě jsem se na scénu snažil vždy dobře připravit, upravit, ale nikdy jsem nic podobného jako formování nártů nedělal. Nohy jsem si nikdy moc netahal. Dával jsem přednost dobrému strečinku celého těla, ale jinak jsem žádné takové vychytávky nepoužíval.

Mám k tomu ale jeden zajímavý příklad: když jsem měl tančit premiéru Alberta v Giselle, měl jsem navržený kostým, ve kterém jsem měl tančit první jednání v holínkách. Já ale nerad tančím v holínkách, mám rád piškoty a tak jsem navrhnul, jestli bych mohl tančit v piškotech. V té chvíli ke mně přistoupil jeden ze starších tanečníků a řekl: „Neblázni, v těch holínkách si můžeš třeba vycpat nárt“. – Něco pro zamyšlení i pro zasmání…To je vtipné… Podobné historky mám rád. Dávají divadlu lidský rozměr…

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář