Nepřipadám si výjimečný, aby o mně někdo musel číst – Michal Krčmář (4)

  1. 1
  2. 2

(Pokračování) Proč jste po škole nastoupil do Státní opery? Do Národního divadla vás nechtěli?

V maturitním ročníku jsem se konkurzu do Národního divadla nezúčastnil, ani jsem nechtěl. Přál jsem si hodně tančit a v Národním divadle jsem věděl, že na jevišti nebudu tak často, jak jsem mohl být třeba ve Státní opeře. Chtěl jsem tančit anebo začít od nuly v zahraničí. Byl jsem na konkurzu v Mnichově, kde mi nabídli smlouvu pro mladé tanečníky. Bylo by to těžké, s penězi bych nevyšel, ale nakonec se mně stejně neozvali. Po konkurzu do Státní opery jsem byl přijat jako nový sólista baletu. Do Státní opery jsem nenastoupil jako zaměstnanec, ale jako host. Rozhodl repertoár v Bohemia Baletu a já jsem byl moc rád, že jsem zůstal jednou nohou ve škole. Měl jsem pocit, že se mohu ještě mnoho přiučit a tak se i stalo. Ředitel Jaroslav Slavický se mnou ve svých volných chvílích hodně pracoval a za jednu sezonu jsem se hodně naučil a zatančil si. Díky šéfovi baletu Státní opery Praha Pavlu Ďumbalovi jsem měl dokonce možnost hostovat jako Princ v Labutím jezeře. Tančil jsem ho v devatenácti letech.

Během mé první sezóny v Bohemia Baletu sice přišla nabídka z Národního divadla na demi sólistu baletu, ale i to jsem odmítnul. Nastoupil jsem do Státní opery Praha, kde jsem tančil všechen klasický repertoár a většinu představení. Zkrátka to byla skvělá příležitost se vytančit a při tom získat spoustu zkušeností. Při takovém počtu představení se například naučit řešit krizové situace na jevišti s chladnou hlavou – to je u tanečníků vlastnost k nezaplacení…

Je úžasné, že již ve škole jste mimo školních představení hostoval ve Státní opeře i v Národním divadle. To je pro mnoho umělců jakési posvátné místo. Zlatá kaplička – máte k tomuto divadlu nějaký zvláštní vztah?

Ne, k Národnímu divadlu velký vztah nemám, jelikož jsem v Národním divadle netančil tolik, jak bych chtěl. Určitě mám dobrý vztah ke Státní opeře. Je pro mě něco jako domácí scéna a velice rád se tam vracím hostovat. Znám tam mnoho skvělých lidí z opery, z orchestru a nemohu zapomenout ani na dámy z kantýny nebo příjemné kolegy z rekvizitárny. Státní opera je skvělá a doufám, že atmosféra mezi jednotlivými složkami je stále stejně dobrá.Pocítil jste v profesi nějaký rozdíl při přechodu ze školy do souboru?

Abych řekl pravdu, moc ne. Pro mě to takový rozdíl nebyl, jelikož po ukončení studia jsem ve škole zůstal pracovat a současně jsem hostoval v divadlech. Ve Státní opeře, v plzeňském divadle a jednou jsem tančil dokonce i v Ostravě.

Dnes, ve stále rozjitřené a vlastně pořád ještě neukončené kauze sloučení Státní opery Praha a Národního divadla jste fungoval jako přední mluvčí. Čím se vás to tak dotýkalo? Tanečníci se zpravidla takto výrazně neangažují…

Slepost Ministerstva kultury byla pro mě iritující. Nyní už se o to ale tak nezajímám, ani nemám tolik informací. Nikdy jsem se nebránil myšlence, aby byl v Praze jeden velký balet. Je to skvělá myšlenka, ale rozhodně za jiných podmínek a s jasnou koncepcí. To Ministerstvo kultury nikdy z akademického hlediska nepochopilo. Jde přece hlavně o kulturu. Samozřejmě, že finanční úspory jsou důležité. Nejsem si jistý, ale myslím si, že celá transformace a kroky k ní dodnes vedoucí byly finančně mnohem náročnější, než si páni politici představovali. Kdo ví, kolik peněz vyletělo oknem. Nebo spíše za oceán – do soukromých nemovitostí třeba jednoho nejmenovaného pana ex ministra… Uvidíme, zda se nakonec transformace vyplatí. Zatím mě ale vše přesvědčuje o opaku.

Má vůbec boj proti politikům šanci na úspěch?

Chci být slušný, proto nebudu odpovídat. Stačí se podívat na náš národ, který už nevěří politikům vůbec. Takže si myslím, že boj jednotlivce je absolutně zbytečný.Sledujete kroky ministerstva kultury, způsob financování divadel, rozdělování grantů?

Teď už vůbec ne.

To také úzce souvisí s politikou. Zajímá mladého člověka a umělce na počátku světové kariéry domácí politika? Narodil jste se po listopadu 1989, zajímal jste se o dějiny Československa ve dvacátém století?

Dějiny jsem studoval, ale nedá se mluvit o dějinách jako o mém koníčku. Vždycky mě historie zajímala a bavila. Líbí se mi i filmy například z druhé světové války…

Máte nějakou oblíbenou postavu z českých dějin?

Takových postav je mnoho. Historie našeho národa má spoustu velikánů od Velkomoravské říše až po jednadvacáté století. Jmenovitě pro mě byli významní Svatý Václav, Jan Hus, Karel IV., Marie Terezie, Rudolf II., T.G.M.… Jak říkám, naše historie má takových jmen mnoho. Ale člověk, který byl podle mě neskutečně odvážný, byl Jan Palach.

Dnes jsou umělci světoběžníci. Jste hrdý na to, že jste Čech? Přijedete třeba na volby?

Jsem hrdý, že jsem z Prahy a na tohle krásné město nedám dopustit. Na volby ale nepřiletím. To si raději zaletím na pravou českou „plzničku“ na Staroměstské…

Nebyl vlastně smutný osud baletu Státní opery Praha i důvodem, proč jste jistou kariéru v Praze vyměnil za boj a tvrdou práci vystoupat ve Finsku na post prvního sólisty?

Jeden z mých snů byl stát se prvním sólistou ve velkém souboru v zahraničí. Po mém hostování v Helsinkách v prosinci 2010 mi šéf baletu nabídl sólovou smlouvu a dal mi čas na rozmyšlenou. Ještě před koncem roku jsem se rozhodl přejít do Helsinek a s šéfkou baletu Státní opery Hanou Vláčilovou jsem se dohodl, že dokončím sezónu v Praze a nastoupím do Helsinek v nové sezóně. Ministerstvo vyhlásilo transformaci až po Novém roce a situace v Praze můj odchod a loučení s kolegy jen ulehčila. Nebyla to však příčina mého odchodu.Jak jste přišel k nabídce na hostování ve Finsku?

Ve Finsku hledali nové tanečníky především na sólo posty. Jiří Němeček – baletní mistr v Státní opeře – se mě zeptal, jestli bych neměl zájem si zatančit ve Finsku dvě představení Prince v Louskáčkovi, v choreografii Wayne Eaglinga. Manželka Jiřího Němečka Ingrid totiž v Helsinkách pracuje řadu let…

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář