Nepřipadám si výjimečný, aby o mně někdo musel číst – Michal Krčmář (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Na tanečních lekcích jsme dělali také gymnastiku, docela hodně akrobatiky, a to mně šlo. Mohl jsem se předvádět před děvčaty, kterých tam bylo více než dost, kluci jsme byli jen dva. Byla tam příjemná atmosféra, ale ani na chvíli mě nenapadlo, že budu pokračovat i další rok. Vlastně ani nevím, co jsem od toho čekal. Neměl jsem k tomu žádný vztah a baletní představení jsem nikdy neviděl. Ale paní učitelka Jana Kittnarová – dříve Čižinská – byla absolutně fantastická: milovala mě, povzbuzovala a moc mi fandila. Když vás někdo chválí, tak proč byste toho nechával??? Neposmívali se vám spoluhráči z hokeje a kamarádi, že jste vyměnil kopačky nebo brusle za trikot?

Jak jsem říkal: pro mě, jako osmiletého kluka, to bylo doslova ponižující, když se mě kamarádi o víkendovém fotbálku zeptali: „Tak co, jak jde škola???“ Půlka z nich sice ani netušila, co vůbec dělám, ale ta druhá mi to občas dávala pořádně sežrat. Ale stejně věděli, že jsem se ani trochu nezměnil, jen už jsme se nevídali tak často. První ročníky na konzervatoři to ovšem s mými někdejšími spoluhráči šlo z kopce…

Po blbnutí venku se mně hodně stýskalo, jelikož Taneční konzervatoř je časově náročnější, než ostatní školy. Je to výběrová škola a pro mě tam bylo vše jiné. Studenti byli hodní, nevyrušovali a profesoři k nám přistupovali jako k dospělým. Skutečně jsem ale nevěděl, co mě tam drželo… Kdyby ke mně někdo v prvním ročníku přišel a řekl: „Tak, kamaráde, ty tady končíš“, nemrzelo by mě to, vůbec o nic nešlo. Jen by to pro mě byla ostuda, vrátit se zpět na základku. To jsem nemohl připustit a tak jsem si našel svoji první motivaci.

A brácha vás později následoval? Soupeřili jste, kdo bude lepší?

Martin je o sedm let mladší, než já. To je poměrně velký věkový rozdíl. Na zdravé soupeření ještě nebyl čas, ale myslím si, že to brzy přijde. Nerad bych, aby nás lidi srovnávali, nebylo by to správné. Brácha svoji šanci brzy dostane. Jako studenti jsme ovšem byli každý jiný. Ale tanečně si budeme v budoucnu hodně podobní, to vidím již dnes. Ale proč myslíte, že se bratr také přihlásil na Taneční konzervatoř? Nejste jeho vzor? Vypadá to, že vám lehce závidí, jak na tančení „balíte baby“…

Myslím, že kdybych nenastoupil na konzervatoř, brácha by také nešel. U mě to byla velká shoda náhod, při kterých jsem se ocitl právě až na konzervatoři. Brácha ale chtěl jít na konzervatoř sám od sebe. Nejspíše se rozhodl kvůli mně. Samotného by ho to asi nenapadlo, jít studovat balet. Stejně jako to nenapadlo mě. Do určité míry bych chtěl být jeho vzor, ale také chci, aby byl sám sebou. Aby se naučil přemýšlet, vědomě pracovat a od každého si vzít jen to nejlepší. Balet je hlavně pro inteligentní lidi a je obdivuhodné, jak je tato vlastnost vidět na jevišti.

Nedávno jsem se byl podívat na IV. mezinárodní baletní soutěži, která probíhala v Praze na Nové scéně. Můj brácha také soutěžil, na jevišti jsem ho viděl po dlouhé době. Má se ještě mnoho co učit, stejně tak i já, ale vzhledem ke svému věku předvedl velice vyrovnaný výkon. Mnoho soutěžících třeba nevěnovalo pozornost práci paží a snažilo se zaujmout technikou. Byla zde jasně viditelná kvalita a úroveň škol.

Kdyby byla v Helsinkách tak dobrá škola, jako je v Praze, vzal bych si bráchu sem a bydleli bychom spolu. Mrzí mě, že nevidím, jak akademicky roste. Chtěl bych mu předávat zkušenosti, které jsem nasbíral, ale ještě není připraven na takovou práci. Na druhou stranu jsem si jistý, že je ve velice dobrých rukou a na mně je spíše podpora psychická.Na Taneční konzervatoři nemají pedagogové moc rádi, když žáci sportují. Musel jste se vzdát fotbalu, hokeje? Nebo jste chodil hrát tajně?

Sportovat jsem během mého studia na Taneční konzervatoři chodíval velice často. Samozřejmě jsem se to snažil držet v tajnosti. Bylo to spíše na prvním stupni, do takových patnácti let. Na druhém stupni nebyl čas, mívali jsme zkoušky často v sobotu a člověk si také trochu začínal uvědomovat rizika. Nikdy jsem neskrýval, že rád sportuji, ale také jsem to nikdy ve škole zbytečně nezmiňoval. Pedagogové by moc nadšení nebyli, ale nikdy mně nikdo nic nezakazoval. Spíše se mi snažili domluvit, abych byl opatrný. Myslím si, že sportem jsem se hodně naučil. Například jak používat tělo, jak rozvíjet koordinaci nebo zpevňovat slabší části těla. Každý pohyb je podle mého názoru zvlášť v dětství zdravý, pokud se to nepřehání.

Byl v Praze o studium na Taneční konzervatoři zájem? Nepřichází postupně slabší ročníky?

V době, kdy jsem na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy dělal přijímací zkoušky, nás bylo kolem dvě stě padesáti malých žáků, úplně přesně si to ale nepamatuji. Vzpomínám si však, že jsem neměl místo dokonce ani na převlékání. Když o pár let později dělal talentové zkoušky můj bratr, dětí přišlo asi sedmdesát. A v době mého stěhování do Finska jich přišlo na zkoušky už asi jen čtyřicet. Mohu tedy srovnávat zájem dětí a rodičů zhruba po každých šesti letech. Je jasné, že ze čtyřiceti dětí se velmi těžko vybírají ty s fyzickými a hudebními předpoklady pro budoucí dráhu profesionálního tanečníka. Proto také myslím, že za takových deset let, bude českých baletních umělců méně. Na druhou stranu, divadlo strádat rozhodně nebude. V dnešní době otevřených hranic budou lidé ze zahraničí jezdit za prací čím dál častěji.

Někteří mladí – jak u nás, tak i ze zahraničí – začínají s baletem téměř s fanatickým nadšením. Bohužel v některých případech nemají fyzické předpoklady a potřebný talent, ale mají finanční prostředky. Zaplatí si tedy soukromou baletní školu, kterých jsou stovky a nakonec se probojují i do nějakého souboru. Například ve Francii je soukromých škol hodně, zde je balet stále atraktivní profesí. V České republice je baletních souborů celkem dost a tanečníci ze zahraničí najdou v budoucnu své místo například i v Národním divadle v Praze. Je to dobře pro naši kulturu, která se může dále vyvíjet…

Tak to u nás zájem o profesi tanečníka hodně klesá. Ale třeba kvalita nahradí kvantitu…

To si nemyslím. Je rozhodně třeba mít širší výběr dětí. A jak jsem už řekl: když se někdo v deseti letech rozhodne stát profesionálním klasickým tanečníkem, tak konzervatoř není jistota, že jím bude. Je třeba mít z čeho vybírat. Jsem si jist, že spolu se mnou byla na talentových zkouškách řada dětí úplně náhodou, podobně jako já. Někteří postoupili a jsou z nich výborní tanečníci, jiní ne. Dnes jde na zkoušky jen hrstka dětí, které jsou rozhodnuté jít na balet. Ale osmdesát až devadesát procent těchto dětí v podstatě nemá šanci se v budoucnu uplatnit v dobrém angažmá.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář