Nepřipadám si výjimečný, aby o mně někdo musel číst – Michal Krčmář (3)

(Pokračování) Měl jste ve škole nějaké krizové období? Pocit, že to všechno nemá smysl? Nikdy jste s tím nechtěl „praštit“?

Měl jsem takové období a moc dobře si na ně pamatuji. Po té, co jsem před pěti lety poprvé tančil Prince v Šípkové Růžence na jevišti Stavovského divadla. Přišly totiž moje lékařské výsledky z vyšetření, na kterém jsem byl měsíc před premiérou. Ukázalo se, že mám lymskou boreliózu. Měsíc jsem necvičil a bral jsem silná antibiotika. Když jsem se vrátil a koukal na video, jak jsem tančil Prince, chtěl jsem to vzdát. Zdálo se mi, že nikdy nemohu být jednička. Po nemoci jsem přibral a nic mi nešlo. Zkrátka jsem chtěl všechno moc rychle a neuvědomoval jsem si, že mi je teprve sedmnáct. Chtěl jsem vypadat zrale a tančit jako profesionál příliš brzy. Nakonec jsem si s pomocí mého pedagoga a dnes i mého kolegy a kamaráda – Jury Slypyče – uvědomil, že všechno má svůj čas…

Myslíte si, že Taneční konzervatoř v Praze je nejlepší škola? Určitě jste viděl na soutěžích i studenty z jiných škol…

Taneční konzervatoř hlavního města Prahy je jednou z nejlepších škol na světě. Studenti opouštějí školu a jsou opravdu všestranně připraveni na život profesionálního tanečníka, chlapci jsou skvěle připraveni na tanec s partnerem. Pro srovnání: u nás v souboru v Helsinkách jsou kluci ze školy Pařížské opery a rozhodně mají velké mezery v partneřině. Na druhou stranu mají rychlé nohy a jsou velmi dobře připraveni na brio techniku. Rusové zase mají skvělou techniku a všechny předpoklady, v moderně ale nejsou tak plastičtí. Je to případ od případu, těžko se srovnává. Určitě musím zmínit, že vedle výuky klasického a moderního tance je i charakterní tanec u nás ve škole také na vysoké úrovni. Zkrátka naše škola je zaměřená na klasický tanec, čili balet, ale každý ze studentů je velice dobře připraven se zdokonalit ve všech stylech.

Ve škole jste nastudoval obrovský taneční repertoár, od české premiéry Suite en blanc od Lifara, přes moderní choreografie až po klasický taneční repertoár. Bylo něco, co vás opravdu hodně nebavilo?

Určitě bylo, ale nezlobte se, nechtěl bych se někoho dotknout. Mám ty lidi rád a nezasloužili by si ode mě, abych to o jejich práci zveřejňoval. Práci, která pro mě byla ztrátou volného studijního času… To je součást naší kariéry. Jednou tančíte představení, o kterém stále přemýšlíte, těšíte se na zkoušky a nemůžete v noci usnout. A podruhé pracujete na inscenaci, která je příšerná…

Již ve škole jste začal hodně jezdit na soutěže, hostovat… Setkal jste se i se závistí?

Tohle je dost citlivé téma, ale nebudu nic skrývat. Závist byla, je a bude. Nikdy jsem ale neměl žádnou špatnou zkušenost. Nikdy mi nikdo nic opravdu zlého neprovedl. Ale jsem ve střehu. Být úspěšným umělcem je krásný pocit, obzvláště na jevišti a hodně lidí by si to s vámi rádo vyměnilo. Na začátku všichni stojíme na jedné startovní linii. Záleží už jen na předpokladech a schopnostech, kam kdo doběhne.

Citlivá témata jsou pro rozhovor ideální… Setkal jste se se závistí více třeba u dívek? Takové ty hrozné věci, že někdo nasype holce do špiček střepy, nebo schová část kostýmu těsně před výstupem a podobně? Nebo jsou to jen takové fámy?

Naštěstí jsem se s tím nikdy nesetkal. Ale balet a divadlo vůbec není jednoduché povolání. Je to také z velké části svět plný intrik, pomluv a závisti. Není to nic pro slabé povahy. Záleží na každém, co si nechá líbit. Já si nenechal líbit nikdy nic. A jsem opravdu rád, že v našem souboru se tyto černé stránky profese vyskytují úplně minimálně.Když cestujete po Evropě nebo po světě, je to pro vás – mladého člověka – fascinující? Nebo máte spíše spoustu starostí a únavu z cestování, a tak města či krajiny téměř nevnímáte?

Každý zájezd je pro mě určitou formou odpočinku. Miluji cestování a pokaždé se nemohu dočkat nového publika. Poznal jsem mnoho lidí z oboru po celém světě a stále s nimi udržuji kontakt. Při každém hostování nebo zájezdu si najdu čas podívat se po okolí a poznat místní lidi.

Vedle jiných i významných českých tanečníků jste vysoký, máte mužnou postavu, svalnaté nohy, široká ramena… Sice jste říkal, že jste byl koulička, ale určitě ne dlouho…

Ano, to je pravda, v takových třinácti už jsem se ale z toho pomalu začínal dostávat a v patnácti jsem byl zcela v normě.

Neodsuzovali vás ve škole, že nejste „lyrický“ typ na prince a další romantické milovníky?

Naopak, ve škole jsem prince tančil pořád. Moji pedagogové na hlavní obor mi říkali, že jsem skvělý typ třeba na Prince v Šípkové Růžence nebo v Labutím jezeře. Já jsem měl přitom raději charakternější role, ale co se dalo dělat… Hodně jsem se setkával s tímto nehezkým „škatulkováním“ právě v Česku. Někdo je hezký, vysoký, takže z něj hned bude ideální princ. Někdo má vizáž na záporné role a to pro něj znamená, že prince si už nikdy nezatančí. Je to z části logické, ale na druhou stranu by si tito lidé zasloužili zkusit vše. A pokud jsou kvalitní tanečníci, tak tím spíš. To je otázka míry vkusu nebo spíše nevkusu nadřízených. Ale je jasné, že někdo prince tančit prostě nikdy opravdu nemůže, jelikož nemá vůbec předpoklady.

Tady v Helsinkách jsem se však s tímto způsobem rozdělování lidí nesetkal tak často, jako u nás. Byl jsem například velice překvapen, když mě na konci minulé sezóny napsali do Crankova Romea. Čekal jsem, že budu tančit Merkucia nebo dokonce Tybalta,… Na Romea tady bylo hodně sólistů, kteří ho dokonce tančili i v minulosti. Ale dostal jsem prostě příležitost – i když jsem byl například vyšší a silnější než tanečník, co se mnou tančil Tybalta. Vypracoval jsem roli podle svého a využil jsem všech schopností, které mám. Ze začátku jsem měl obavy a rozhodně vím, že jsem nebyl nejlepší Romeo. Ale dělal jsem to tak, jak jsem nejlépe uměl. Byl jsem vděčný za šanci a byla to skvělá zkušenost. Moc tanečníků nemělo možnost tančit v této legendární inscenaci. Když jsem se připravoval na Romea, přečetl jsem krásnou knížku, zhlédl jsem nádherný film z roku 1968 v režii Franca Zeffirelliho a viděl mnoho představení. Nejvíce mě oslovil Richard Cragun ve starší nahrávce ze Stuttgartu.Vy jste takový sportovní, mužný typ. Neměl jste problém zvyknout si na klasické baletní oblečení?

Měl jsem veliké problémy si zvyknout. A dodnes mám někdy divný pocit v trikotu. Ale na druhou stranu sprinteři při olympijských hrách s tím moc problémů nemají…

Taková všetečná otázka Michale: Co byste dělal, kdybyste byl v nějakém slavném souboru, kam by přišel významný choreograf, se kterým byste velmi chtěl pracovat, ale on by chtěl, abyste byl na jevišti skoro nahý? Se zdůvodněním, že je to součástí příběhu, koncepce… Nebo byste měl být dokonce úplně nahý… Nahota je dnes oblíbený divadelní fenomén…

Nad tím jsem skutečně nepřemýšlel. Opravdu nevím, nebylo by to nic příjemného. Počkám, jestli tato situace přijde a pak vám dám vědět…(Pokračování zítra)

www.michal-krcmar.cz

Foto archiv Michala Krčmáře a Mirka Kleemola 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat