Nesnáším manýru. Rozhovor s prvním sólistou Baletu ND Ondřejem Vinklátem

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Štěpán s námi spolupracoval na choreografii Poslední večeře, kterou jsme dělali se Štěpánem Pecharem a Markem Svobodníkem, a pak na Proměně, která měla premiéru před pár měsíci v Plzni. A zrovna u těchto dvou představení byla jeho role nezastupitelná. Poslední večeře je volnější útvar zhruba šesti příběhů, u nichž je větší prostor k různým odchylkám a variacím, o to je pak ale těžší vše spojit, aby výsledek držel pohromadě. V případě Proměny jsme se mohli držet libreta, kterým byla Kafkova povídka. Štěpán Benyovszký nás pak v našem tvůrčím týmu určitým způsobem vedl. Vždycky nahodil lanko, se kterým jsme mohli dál pracovat a rozvíjet na jeho základě další myšlenky. Napadlo nás třeba, že bychom mohli použít jazzovou hudbu ze třicátých let nebo prvky grotesky, a Štěpán nám okamžitě dával zpětnou vazbu. Naznačil, že se některý z nápadů nehodí, případně že by lépe fungoval v jiném místě inscenace. Takže více méně takový princip skládačky.

Ve své Proměně rovněž pracujete s mluveným slovem. Bylo to pro vás nezbytné?

Osobně nemám moc rád, když se v tanečních představeních mluví a řeč je na jevišti v úloze jakési berličky. To se snad v Proměně nestalo. Nápad na zařazení slovního doprovodu opět vzešel od Štěpána, a myslím, že to byl dobrý krok. Dodává představení další dimenzi a nijak přitom nepotlačuje výmluvnost samotného pohybu.

Š. Pechar / O. Vinklát / Š. Benyovszký: Proměna – Richard Ševčík (Řehoř Samsa) – DJKT Plzeň 2017 (zdroj FB DJKT Plzeň / foto Martina Root)

Mluvili jsme o hudbě a různých choreografických přístupech k ní. Jaký vztah k hudebnímu podkladu máte vy jako choreograf? Je prvotním inspiračním zdrojem?

To upřímně záleží kus od kusu. Můžete slyšet hudbu, která ve vás vyvolá určitý pocit, který chcete rozvinout. Ale stejně tak se vám mohou vybavit různé obrazy, situace a hudbu k nim hledáte až posléze. Momentálně třeba připravuji choreografii, která bude součástí poslední letošní premiéry Baletu Národního divadla Slovanský temperament. Vybral jsem si Dvořákovo klavírní trio Dumky, do kterého jsem se naprosto zamiloval. Na základě určitých pasáží jsem se rozhodl vytvořit vlastní kompozici elektronické hudby, což mi dává možnost připravit si plochu, která se mi líbí a maximálně mě inspiruje. Samozřejmě se mi kolikrát stane, že se zaposlouchám do některého z motivů a pak si říkám, no jo, ale jak ho naplnit? Což je taky jedna z věcí, která je pro mě podstatná. Hudba by neměla převálcovat choreografii.

Vraťme se k vaší roli tanečníka v Národním divadle. Momentálně se blíží premiéra Marné opatrnosti v choreografii Fredericka Ashtona. V čem se pro vás tento balet odlišuje od ostatních takzvaných klasických titulů?

Ashtonovo zpracování Marné opatrnosti vzniklo v šedesátých letech minulého století, ale bylo inspirováno staršími verzemi tohoto baletu (poznámka autorky: první premiéra v choreografii Jeana Daubervala již 1789). Jako interpreti tak musíme kromě naprosto čisté klasické techniky dbát například na typické épaulement a port de bras, které odkazují na techniku a estetiku devatenáctého století.

Jste prvním sólistou Baletu Národního divadla, tančíte snad v 95 procentech repertoáru, tvoříte choreografie jak pro uskupení DekkaDancers, tak pro mimopražské soubory, mnoho ale nechybělo a tanečníkem byste se vůbec nestal, je to tak?

Přesně tak. Z taneční konzervatoře mě spolu s Matějem Šustem, se kterým jsem byl v ročníku, jednou doopravdy vyhodili. A nutno teda podotknout, že právem. Chodili jsme za školu, strašně zlobili, takže si pan ředitel Slavický jednoho dne řekl dost, končíme. Pak nás sám vzal zpět, zřejmě díky rodičům a známým, kteří se za nás přimlouvali, a i on v nás musel rozpoznat nějaký talent. V té době jsem uvažoval nad studiem klavíru na Konzervatoři Jaroslava Ježka, ale připravovat se na přijímací zkoušky, na to už jsem neměl. Navíc když se něčemu věnujete tak dlouho jako já tanci, zatnete zuby a řeknete si, že už tu jednu školu dochodíte a třeba to ve výsledku přinese ovoce.

Po absolutoriu jste nešel hned do angažmá, ale do Bohemia Baletu, souboru při Taneční konzervatoři hlavního města Prahy. Jak moc vám tento mezistupeň mezi školou a angažmá v divadle pomohl?

Mně Bohemia Balet pomohl hodně. Cestovali jsme po světě, byli jsme v Japonsku, v Kolumbii, měli jsme v repertoáru díla od Jiřího Kyliána a dalších. Od pana ředitele Jaroslava Slavického jsem navíc dostal šanci tančit hlavní mužskou roli Basila v jeho Donu Quijotovi ve Státní opeře. To mi otevřelo dveře! Libor Vaculík mi nabídl roli Vronského ve své Anně Karenině, kterou dělal pro plzeňský balet, po nástupu do Národního divadla jsem spolupracoval s Honzou Kodetem na Krabatovi a tak to šlo přirozeně dál a dál.

Petr Zuska: Chvění – Ondřej Vinklát – ND Praha 2017 (zdroj ND Praha / foto Pavel Hejný)

Od letošní sezony figuruje jako šéf souboru Filip Barankiewicz. Na hodnocení změn je ještě stále brzy, ale přece jen, pozorujete nějaké?

Já jsem do souboru přišel po deseti letech, co jej vedl Petr Zuska, a kdy byl díky tomu zacílen určitým směrem. Se změnou vedení přišel samozřejmý čerstvý vítr, například se změnil způsob skladby repertoáru v sezoně, kdy se dneska trochu blížíme systému hraní po takzvaných blocích. Mně jako tanečníkovi to tak dává možnost se pořádně připravit a adaptovat na rozdílné taneční a choreografické styly. Se změnou také přišly personální změny. Pár kamarádům nebyla prodloužena smlouva, což mě určitě mrzí a moc jim přeju, aby našli dobré uplatnění!

Podívejme se teď na tanec obecně. Co je v něm pro vás nejpodstatnější?

Pravdivost projevu. Jednoznačně. Nesnáším manýru, myslím, že něco takového si žádný umělecký žánr nezaslouží. Třeba latinskoamerické tance na soutěžích, které se skutečným tancem v Latinské Americe nemají prakticky nic společného… U tanečního představení pak jde řekněme o zenovou vyváženost všech složek. Kdy si spolu sedne tanec, hudba, kostýmy, scéna. Jedno nepřebíjí druhé a představení předá divákovi přesně to, co má. Nic víc, nic míň. Díváte-li se na choreografii, u níž se nedá poslouchat hudba, je to docela frustrující. A když v něčem, co vás nenaplňuje a s čím vnitřně nesouhlasíte, musíte sami tančit, dala by se použít i horší slova…

U talentovaných tanečníků dřív nebo později vždy přijde na otázku – neuvažoval jste nad angažmá v zahraničí? Jako bychom si všechny talenty chtěli vypudit z republiky. Nicméně – uvažoval jste?

Uvažoval. Byl jsem pozvaný do Batsheva Dance Company Ohada Naharina v Tel Avivu. Jel jsem i na konkurz do londýnského English National Ballet. Docela rozptyl – jak geograficky, tak stylově! Do Londýna bych ale určitě nešel. Tady v Praze máme mnohem rozmanitější repertoár, což mi vyhovuje. Na druhou stranu, kdyby mě vzali do Batshevy, odejdu okamžitě.

A oblíbená otázka – nějaké vysněné role?

Role ne, ale balet. Kyliánovi Gods and Dogs.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na